Prarodiče a Horáková

judita buerová 10:50 0 komentářů

Dědovo přátelství s Horákovou, jeho politická kariéra a jak to skončilo.

Politická kariéra dědy Oty začala paradoxně někdy během 2. světové války. Ota byl živnostník, obchodoval ve velkém se zeleninou. O jeho odboji za Protektorátu jsem se dozvěděla jen z jediné vzpomínky – doma ve mně zřejmě nechtěli podporovat beztak už odbojnou povahu a inspirovat mě nápady, jak vzdorovat nenáviděnému režimu.

Ta vzpomínka se týkala večera, kdy Ota jednou během Protektorátu za hluboké tmy (Němci vyžadovali zatemnění oken ze strachu před bombardováním) přivážel domů vysílačku, kterou bylo třeba schovat jinde, než byla doposud – jeho odboj se totiž týkal informatiky (řekli bychom dnes). Jenomže nacisté u nich právě dělali domovní prohlídku. Ota nechal kolo stát v průjezdu a na nosič s vysílačkou navršil zeleninu. Esesáci nic nenašli a kola s pórkem a okurkami si ani nevšimli. (Pak už se u nás tradovala jen hrozná hádka manželky s Otou, jak že je nezodpovědný, že mohli všichni skončit u zdi, rozumí se zastřelením.) Díky této blíže neurčené činnosti bylo před volbami v roce 1946 už jasné, že Ota musí kandidovat za národní socialisty. A tak se dostal do Ústavodárného Národního shromáždění. Manželka Helena zůstala na jihu Čech a Ota bydlel přes týden v Praze, kde se seznámil s Miladou Horákovou, svou spolustraničkou.

Helena učila hru na klavír a byla stále v kontaktu se svým profesorem Karlem Hoffmeisterem. Jezdili společně už od začátku války na letní byt na Hlubokou nad Vltavou, kde v penziónu paní Jánošové byli daleko od válečných nebezpečí a svízelů. Po válce tam začali na dovolenou jezdit i Horákovi. Paní Milada se zdržela občas jen na sobotu a neděli stejně jako děda Ota, a tak babička Helena s panem Horákem, se svou i jejich dcerou a s manželi Hoffmeisterovými trávili na Hluboké prázdniny. Moje máma, které bylo přes 20 let, říkala o tehdy pubertální Janě Horákové, že to je pěkný spratek. Doma ji oslovovali Honzo, tatínek na ni zjevně nestačil a rázná matka jí hodně chyběla.

Dvacátého pátého února ´48 Otu z parlamentu vyhodili. Měl u komunistů neodpustitelný škraloup, a to nejen proto, že národní socialisté byli po nich druhou nejsilnější stranou a byli jimi považováni za největší konkurenty. Když se totiž po osvobození komunisté snažili získat voliče mezi zemědělci zastrašováním a vydíráním kvůli tomu, že za Protektorátu prodávali jídlo i Němcům, a když na sedláky uvalovali „paragrafy“, Ota chodil s konkrétními případy za Václavem Noskem, komunistou a tehdejším ministrem vnitra, se kterým byl osobně zadobře, a většinou se mu podařilo hrozbu „paragrafu“ odvrátit. Takto zachránil řadu lidí, ale i Nosek si ho zřejmě vážil. Říkal mu „můj ušlechtilý politický odpůrce“.

Horáková stále jezdila na Hlubokou, tam s Otou probírali politickou situaci a zatímco on naivně tvrdil, že to nemůže dlouho vydržet, ona očekávala 3. světovou válku. „Slyším řinčení zbraní,“ říkávala. Hluboká se stala místem smutku vyděděnců. Profesor Hoffmeister tam zemřel rozčilením nad tím, co se ve státě děje, a Miladu zavřeli. Kolem monstrprocesu s ní panoval v naší rodině permanentní strach. Prarodiče se děsili při každém zazvonění a děda, který pracoval v kamenolomu, jinak vůbec nevycházel, aby prý na sebe neupozorňoval, nepřipomínal se. To by mu ovšem nebylo nic platné, nebýt Miladiny odolnosti; neudala nikoho. Mého dědu Otu zatkli až v roce 1960. Všechny fotky s ne zrovna přitažlivou ženou v brýlích, nenápadným mužem a zlobivou puberťačkou babička stihla spálit ještě před domovní prohlídkou. Pánové v civilu píchali bojonety do peřin a matrací, házeli na zem porcelánovým nádobím a odnášeli krabice písemností. Chtěli dědovi „přišít“ účast na spiknutí vedené údajnými následovníky Horákové, kteří už všichni seděli za mřížemi, ale nakonec mu to nedokázali, takže ho odsoudili jen za rozvracení republiky.

Zpět k Horákovým. Po matčině popravě byla dospívající dcera Honza v hrozném duševním rozpoložení. Moje babička se zpočátku snažila na dálku z Budějovic do Prahy pomáhat, pan Horák však vzkázal, že chápe, jak je to nebezpečné, a styky přerušil.

Nedávno šel v kinech film Milada. Rozumím filmové licenci, myslím však, že ochudila historickou výpověď o velmi důležitý prvek: Horáková byla skutečně velice hrdinná žena, a právě proto by si zasloužila nepřikrašlovat její statečnost a nezamlžovat mechanismy, jež i ji dokázaly zlomit. Ano, její dopisy a poslední slova svědčí o opaku, tváří v tvář smrti v sobě asi nacházíme poslední zbytky hrdosti, kterou se totalitní režimy snažily ubít a zašlapat. Ale člověk přece nemusí být „filmově“ dokonalý, aby mu nebylo ubráno na ctnostech a věrnosti. – Jaké to doopravdy byly metody, které takového silného jedince přiměly před soudem nazpaměť odříkat ona nehorázná přiznání?

Dědu Otu zavřeli až v 60. roce. Babička se v naději na pomoc rozjela do Prahy za „Najmanem“. – Alois Neuman, původně také národní socialista, se s dědou znal ještě z funkcí v Českých Budějovicích a pak byl s ním a Horákovou v Národním shromáždění, jenže po únorovém převratu v roce ´48 začal spolupracovat s komunisty a v inkriminovaném roce 60 se stal novopečeným ministrem spravedlnosti. – Když jeho žena babičce otevřela, vjela si do vlasů a šeptem křičela, co že od nich chce, ještě jim nadělá nepříjemnosti, že se Lojza stýká s protistátními živly. Lojza, vrátiv se z práce, babičce pravil: „Heleno, co se divíš? Moh´ se přidat k nám a třeba moh´ bejt teď ministrem spravedlnosti on. Vždyť si to zavinil sám. Já nebudu pomáhat takovýmu volovi, nota bene když jsem ve vládě, proti kterej bojuje. Ať je rád, že neskončil jako Milada. – Jó, a k nám už nikdy nejezdi.“ „Lojzíček nezklamal. Chameleon,“ komentovala rozhovor lakonicky babička. Najatý advokát během celého soudního přelíčení mlčel a závěrečná řeč obsahovala dva body: 1) provinění obžalovaného je závažné, 2) ale žádáme, aby soud přihlédl k jeho pokročilému věku.

V 90. letech jsem si vyžádala nahlédnutí do dědova svazku a přečetla si všechny protokoly z výslechů svědků. Estébáci to dělali tak, že pozvali ve stejnou dobu manželský pár a jako první vzali na výslech ženu, muže nechali čekat. Ženě pohrozili, že jejímu manželovi také hrozí zatčení a ona mu může pomoci, když jim o Otovi Urbánkovi podá informace. Všechny ženské protějšky řekly i to, co nevěděly. Pak přicházeli na řadu muži. Těm už vyšetřovatelé předložili konkrétní obvinění, získané od manželek. Jen jeden z šesti dvojic ho popřel. Nakonec jsme byli rádi, že proces skončil dvěma lety vězení. Po roce dědu pustili ze zdravotních důvodů. O tom, co v kriminále prožil, mi nikdy nevyprávěl, jen od té doby nesnášel hnědou barvu.