ČLÁNKY AUTORA
Rod Malých 2.Dělení na reálky Rody Malých.Léta předškolní a školníOkupace 1939-1945Němci 1936-1938.Rok 1939Generál František Patera (1906-1986)Energie a myJosef Brousek - Umělecké knihařstvíGenerál Gibiš r.1918Život r.1925 - 1938Pokračování vzpomínek 2VzpomínkyV nemocniciZ první světové války, generál Gibiš.Kariéra KSČ Být pamětníkem - 1935-1938.JAK SE PRALO VE 20. STOLETÍ. Psací stroj a počítačIng.Jiří PerglDopis z roku 1997Prachatice 1938 - UnhošťSENIOŘIVÝHAZOVJak se žilo za RakouskaJak se žilo za RakouskaVEDENÍPrvní světováVyřazené knihyŽivotopis mých rodičů.Setkání po 25 letech100 let školy v UnhoštiSokol po roce 1948SOKOLOVÉHostivice v roce 1944-45ROD SLÁNSKÝCHRevoluce 1945 UnhošťDůsledky válkyJak to bylo s NěmciRuzyně za válkyCesty venkovského kluka k uměníDrogerieMandlováSokol - sestry ValtrovyWaltrovkaTyfus v UmhoštiRomské rodinySvětová válkaVýroba adres Rod BubeníčkůBrigády (1945 - 1953)Zdravotnictví I.Zdravotnictví II.historie městaZÁMEČEKCECHY 2ZdravotnictvíMUDr. Rudolf ŠkeříkkoželužnaCechyKONEČNĚ MÍRPohnuté dnyAmerika IIIKoželužnaLetiště Ruzyně po válcePraha letiště 1.Ruzyně za válkyLetiště RuzyněSpolupergloviKlecan - FučíkOtec a syn ExnerovéO rybnícíchČin šílené odvahy podruhéKuratoriumSokolovna - Unhošť Josef Brousek - živnostníkJosef BrousekSvátek matekVzpomínky na vojnuPrvní světováFirma HIEKEPovzdechZačátky divadlaTři ŠidlíkovéTotální nasazení Divadlo v UnhoštiŠidlíkovéÚtěk r. 1938Noviny ze zářijových dní 19383x VánoceZámečnictví v roce 1890Kolem světaVzpomínky mojí tchyněDopis ŠrámkoviHostiviceÚderStbSlovní úlohamatkaPÉZETKYSeznam soukromých tisků Josefa Brouska.Morava - Kunoviceklášter HájekJosef BrousekL.Bradáč,J.Brousekknihařkou

Praha letiště 1.

Naděžda Stejskalová 13:27 0 komentářů

Počátky letiště Ruzyně.

   Letiště 1.

 Je pozdní odpoledne krásného červnového dne. Utichl vytrvalý všedepřítomný  hukot leteckých motorů z blízkého letiště. Blahodárné ticho nemá dlouhé trvání. Je vystřídáno směsicí různých zvuků. Co se vlastně děje? Cesty k letištní ploše, jsou plné nejrůznějších  „lidových“ dopravních prostředků. Vozíky a vozy všech kubatur, které ještě lidská síla zvládne, přes trakaře a všemožné deryváty dětských kočárků se vydávají na každodenní pouť za potravou pro kozy a králíky. Nemyslete, že se můžete připojit! Ti tady museli postoupit proces dražby,. Proběhl ještě před senosečí. Dražitelé se zavázali splnit dlouhou řadu podmínek – dobu sekání, příjezdovou trasu, dostatečně široká kola aby se nezařezávala do povrchu atd. Vyvolávací podmínky jsou velmi nízké, plochy která se nedá očekávat, boj o každý metr, jako je tomu u struh podél silnic, tak proč dražba?. Zdá se, že  stavební správa letišť chce  spíše mít trávy chtivé chovatelé nějaký „špagát“, právní formu, záruku, zákazů a příkazú, než nějaký finanční zdroj. Řekněme ještě, že jsme na počátku třicátých let, svět se zmítá v křeči krize, jakou ještě lidstvo nezažilo.
   Jaká šťastná náhoda  přihrála národu nezaměstnaných toto dobrodiní? Žádná náhoda – léta systemetického hledání místa  pro civilní letiště v okruhu čtyřiceti kilometrů kolem Prahy. Snese se po létech na hlavu těch, co rozhodovali spousta kritiky -  je to mlžnatá hůrka snad nejhorší z toho kruhu poloměrů čtyřiceti kilometrů. Obklopena lidskými sídly, jejich obyvatelé hluk leteckého provoru nebudou tolerovat, jde to neúnostně blízko hlavního města. Ale to v létech počátku nepřipadalo v úvahu, letiště se krčilo v rozloze zanedbatelné, tehdejší „velkolétadla“ nebyla v okolních vsích ani slyšet. Ani prachárna, dosud plná munice, nábojů a trhavin ještě z
 let  světové váky (té první) i mobilizační zásoby nové dělostřelecké munice nevadily, byla tehdy příliš  daleko…
    108 hektarů úrodných polí vykoupených  ministerstvem veřejných prácí představovala investici nepříliš nákladnou z hleidska jejího významu. Nebyly to však malé peníze pro majitele pozemků, ve vsích se šuškalo, že si za ně sedláci  nakoupily v Praze domy, postavili místo nízkých  chalup po předcích.
Vilky-  bohatě provdali dcery s masivními věny za státní úředníky, bankéře a podnikatele. Lidská závist přeháněla, ale není šprochu,aby…
    
Budoucí letiště zaujímalo náhorní plošinu ležící průměrně o 50 metrů nad  okolním  terénem, katastrálně patřilo Ruzyni, Hostivici. Horní Kopanině a Kněževsi rozlohou ve srovnání s Evropou: měla patřit mezi největší v blízkosti cíle? Snad jen Ženeva byla blíže města – výhoda, ale i jablko sváru v budoucnu.
Bylo to zajímavé místo s rozhledem na všechny strany. Běžně odtud byl vidět Říp, při jasném počasí, před i po dešti. České středohoří s Klapým, Milešovkou i Lovošem a pásmem modravých pohraničních hor za nimi  Bezdězem a Ještědem na severovýchodě se spíše tušenými Krkonošemi, které modře splývají se světlejší oblohou. Zajímavá byla  i pomístní jména rozsáhlých polí. Malivy tvořily střed letiště. Je to snad památka na dobu, kdy osadníci právě založené Hostivice dobývali na přírodě svá pole, zarostlé ostružiním a maliním? To za Přemysla  Otakara II. Na Posvátné- snad pozůstatek ještě pohanských dob? Na Švihově, ale to už se vzpírá sebefantastičtějšímu výkladu. Celek ve tvaru zhruba lichoběžníku o delších stranách zhruba 900 mertů byl větší – věřte, nevěřte, než většina evropských letišť té doby! Bylo třeba urychleně zpracovat projekt, vlastně rozsáhlý soubor projektů. Nebyly zkušenosti s takovou stavbou. Architekti statních disciplin se rozjeli za poznatky.
   Plošina kde mělo stát letiště byla pro neozbrojené oko téměř rovná, ale pro geometry, Možná udiví, že zemní práce začaly ještě před definitivním schválením projektu, ale  připišme to jedinečností lokality nebylo jiné volby.
   Vraťme se na zem. Pro neozbrojené oko byla ta plošina téměř ideální rovinou, ale pro geometry? A tak nastoupila technika a hlavně člověk s krumpáčem a lopatou. Byla to jedna z podmínek pro podnikatele, kteří se ujali stavby – zaměstnat co nejvíce lidí. Tak tu z techniky byly už tehdy zastaralé exkavátory systému Menck. Úzkokolejka  s  tunelářskými vozy a dýchavičnou diesellokomotivou. Dopravu zajišťovaly i staré rumařské Praga, na parní sentinely, kopaly se rýhy pro kabely , srovnávala se plocha.
     Už vyhledávání tohoto místa , bylo považováno téměř  třícet předběžných studii. Odhad nákladů se blížil sumě 110 milionů tehdejších korun. Zkoumaly se  příklady letišť po celé Evropě. Konečné rozhodnutí o stavbě nového  civilního letiště padlo počátkem roku 1931 anonimní veřejná soutěž na projekt letiště byla vypsána v červnu téhož roku. Nebyl vybrán jediný projekt – výsledný vzhled letiště byl komponován z několika návrhů, což byl podklad pro konečnou projektovou činnost. Výsledek byl na svou dobu vynikající a ve své době budil obdit i ve světě. Projekt a realizace odbabovací budovy ( říkalo se tehdy letecké nádraží) ing. architekt Benše získaly v roce 1937 zlatou medaily na mezinárodní výstavě umění a techniky v Paříži.
      Soužití letiště s  nejbližším  okolím byly od samého počátku dvojjaké. Pracovní příležitosti byly přijímány s nadšením. Méně nadšeni byli majitelé okolních pozemků. Jejich stížnosti na zákaz výstavby byly v celém  rozsahu zamítnuti, byl to také poslední takto důkladně projednaný a zdůvodněný protest až do dnešních dnů, podepsaný ministrem veřejných prací Dostálkem.
     Na rozestavěném letišti se na čas usídlila  letka vojenských pozorovacích létadel Š328, asi v rámci nějakého cvičení. To už se stavba chýlila ke konci.
    O plochu se starala hospodářská správa. Byla zatím bez přistávacích drah, travnatá Kultivovat jí  pomáhaly  kozy a králici. Tráva se tenkrát dražila a zájemci se museli zavázat k určitému režimu skližně. K planované stavbě  přistávacích  drah  již za republiky nedošlo, protože projekt  i  prováděcí dokumentace byly připraveny.
   Roku 1937 bylo konečně vše hotovo a mohl začít provoz. Letiště kromě leteckých společností hostilo také aeroklub i Masarykovu leteckou ligu, která materiálem podporovalo Ministerstvo veřejných prací.
      Provoz byl velmi živý. KLM tu měla zastávku na trati do Batavie v Holanské západní Indii – dnešní Indonézii. Ve svém hangaru měla záložní letadla, vesměs Fokkery XII, Air France létala do Prahy s třímotorými Wibaulty i doumotorovými modernějšími Potézy. Domácí ČSA provozovala italské třímotorové  Savoie Marcheti, vedle dalších typů i exotickou amfibii Saro Cloud, s kterou v Jugoslavii přistávali na moři. Česká letecká společnost koupila tehdy nejmodernější létadla Douglas DC 2 pro 14 cestujících. Jejich větší bratr, Douglas  dc 3.
     Se svými 21 sedadly a čtyřčlenou  posádkou byl tehdy označován jako velkolétadlo,(byl to skutečným  „ tvůrcem epochy“, setkáme se s ním  již jako vojenskou verzi C 47 – proslulou Dakotou, která v „civilu“ zaplnila nebe zchudlé Evropy po druhé světové válce na dlouhá léta.)
     Vedle pravidelní dopravy sloužilo letiště i soukromým létadlům společnosti  i  jednotlivců. O neděli tu byl živý ruch sportovních letc a zváů. Jejich velkým svátkem byl v roce 1937 let kolem Malé dohody s mezinárodní účasti.
  To už se schylovalo k tragickému konci vratkého míru. Nejprve po prudkých útocích Hitlera na republiku a vzláště na toho, komu říkal „Herr Benesch“ přišla květnová mobilizace roku 1938. Na letišti nebylo vidět žádné přípravy. Vojenští letci se usídlili poněkud dále na západ, mezi Litovicemi, Jenčí a Hájkem. Tam bylo jejich polní letiště. Doprava fungovala dále, napětí se stupňovalo až do osudného dne Mnichova. Letiště bylo světkem odletu presidenta Beneše do sedmiletého exilu. Okleštěná republika vydržela už jen pět měsíců. Letiště bylo jedním z prvních objektů, které Němci okamžitě po příjezdu obsadili. Historický snímek ukazuje Douglasy DC 2 i DC 3. České letecké společnosti s německými imatrikulačními značkami. Byla to nezanedbatelná část německé loupeže v Československu.
   Byl konec veškeré letecké dopravy. Majetek, pozemní zařízení i letecké tratě na krátkou dobu míru převzala Deutsche Lufthanza, brzy skončily i ty a Evropa se ocitla ve válce.
   To byl také konec idylického soužití letiště s okolím. Jeho plocha byla tak malá, že provozem neobtěžovala, byla příliš vzdálená obcím. Motory dopravních letadel tehdejší doby vydávaly pouhé vrčení proti divokému řevu těch dnešních. Od té doby napořád okolní obce věděly příliš dobře o letišti za krkem. Ve válce i hrozbou leteckých útoků, jejichž bomby mnohdy skončily daleko od cíle!
    A pak jednoho dne jsme byli zoufalými svědky přeletu létadel okupanta. S bolestí jsme museli uznat, že po technické stránce vysoko převyšovala vše, s čím se chtěla bránit naše armáda i létadla „přátel“ kteří nás tak zklamali a vyměnili naší samostatnost, ani za tu pověstnou mísu čočovice, ale za liché sliby, kterých stačil paranoidní diktátor porušit desítky. Zaplatili za to.
                                                                                                                                                                                                                                                 Ing. Jiří Pergl