Pracovní povinnost

Jan Lubojacký 22:43 0 komentářů

V roce 1944 jsem byl se svým otcem odvezen na práci do Kasselu v Německu. Bylo to velmi těžké období.

V době druhé světové války jsme bydleli v Sudetách, v částí pojmenované Ostsudetengau.
11. října 1944 jsme, můj otec jako manžel židovky a já jako židovský míšenec obdrželi příkaz k odjezdu na práci do Kasselu v Německu. Dle toho příkazu jsme měli býti připraveni k odjezdu ráno 13.10 1944 bylo přesně 6 roků ode dne, kdy nacističí vojáci při obsazování sudet přejeli obrněným vozem  mého bratra - dvojče.
V sedm ráno se k nám dostavil muž v civilu, zřejmě příslušník gestapa a odvezl nás vlakem do Svinova u Ostravy, kde nás a dalších  asi 10 mužů předal ozbrojenému muži v uniformě SS, který nás odvezl vlakem směrem na Kassel. V průběhu cesty se k nám přidala další asi stejně početná skupina mužů ze Sudet v severních Čechách.
Několik kilometrů před Kasselem nás napadli hloubkoví letci, poškodili lokomotivu a prý tam byli i nějací mrtví a ranění. Z nás nebyl raněn nikdo. Dále jsme asi dvě hodiny šli pěšky až do nálety poškozené budovy ve městě Kasselu. Tam až do ranních hodin  trvaly formality s evidencí a ubytovaním. Každý obdržel jednu deku z nichž většina měla zaschlé skvry od krve a exkrementů.
Umístili nás do velké tovární haly na dřevěné třípatrové palandy. Jednali s námi velmi hrubě. Spal jsem nahoře a těsně nad hlavou jsem měl hřídel transmise. Upozornili nás, že budovu nesmíme opouštit, vstupní dveře byly uzamčené.
Byl jsem velmi unavený, takže jsem okamžitě usnul. Spal jsem snad jen hodinu, když se rozzvučely sirény, které byly blízko. Ohlašovaly nálet. Vyskočil jsem, hlavou jsem se udeřil do vedení transmise, spadl jsem z palandy a bolestně jsem si na spodním lůžku poranil pravou nohu. Rychle jsem si obul boty, spali jsme oblečení a utíkal s ostatními z budovy. Vstupní dveře byly vyraženy.
Ječely sirény, potiletecká děla střílela, byly slyšet i výbuchy a já jsem z toho byl tak zpitomnělý, že jsem zapomněl na otce který spal pode mnou. Na ulici jsem se přidal k utíkajícím lidem, kteří mne dovedli k betonovému krytu, ve kterém byly vyhražené prostory pro "nur für Deutsche", "für Ausländer" a " für Ostarbeiter". Nebyl jsem ani Němec, ani cizinec (měl jsem německé občanství), ani dělník z východu a tak jsem usoudil, že nejblíže mám k cizincům.
Po opuštění krytu, kdy bylo ještě tma jsem si uvědomil, že vůbec nevím odkud jsem přišel. Naštěstí jsem asi po půlhodině potkal rovněž bloudícího Čecha, který se mnou do Kasselu přijel a který uměl dobře německy, s kterým jsme se pak doptali a náš "lagr" našli.
Už jsem ani neusnul a byl budíček: Snídani jsme žádnou nedostali, protože jsme na dva dny měli míti jídlo svoje.
V osm hodin jsme měli nástup na nádvoří, kde na nás asi 20 minut řval uniformovaný člen SS. Vyrozuměl jsem, že:
- válku rozpoutali židé
- židé budou patřičně potrestáni
- vůdce je milosrdný a pokud budeme řádně pracovat pro německou říši, pak nám naše viny (?) promine.
Z toho vyplinulo, že vůdce je lepší než křesťanský Pan Bůh. Pana Boha prosíme ve svých modlitbách, aby nám odpustil naše viny bez záruky, že nás vyslyší. Hitlerovi stačí, abychom pracovali pro říši a viny nám budou odpuštěné.
Potom nás odvedli do práce a dovečera jsme vyklízeli bombami zničenou továrnu na jutu.
Vzpomíná:
Jan Lubojacký

PS: Poslední odstavec je myšlen ironicky a byl bych nerad, aby byl špatně pochopen.Děkuji.


Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.