ČLÁNKY AUTORA
Rod Malých 2.Dělení na reálky Rody Malých.Léta předškolní a školníOkupace 1939-1945Němci 1936-1938.Rok 1939Generál František Patera (1906-1986)Energie a myJosef Brousek - Umělecké knihařstvíGenerál Gibiš r.1918Život r.1925 - 1938Pokračování vzpomínek 2VzpomínkyV nemocniciZ první světové války, generál Gibiš.Kariéra KSČ Být pamětníkem - 1935-1938.JAK SE PRALO VE 20. STOLETÍ. Psací stroj a počítačIng.Jiří PerglDopis z roku 1997Prachatice 1938 - UnhošťSENIOŘIVÝHAZOVJak se žilo za RakouskaJak se žilo za RakouskaVEDENÍPrvní světováVyřazené knihyŽivotopis mých rodičů.Setkání po 25 letech100 let školy v UnhoštiSokol po roce 1948SOKOLOVÉHostivice v roce 1944-45ROD SLÁNSKÝCHRevoluce 1945 UnhošťDůsledky válkyJak to bylo s NěmciRuzyně za válkyCesty venkovského kluka k uměníDrogerieMandlováSokol - sestry ValtrovyWaltrovkaTyfus v UmhoštiRomské rodinySvětová válkaVýroba adres Rod BubeníčkůBrigády (1945 - 1953)Zdravotnictví I.Zdravotnictví II.historie městaZÁMEČEKCECHY 2ZdravotnictvíMUDr. Rudolf ŠkeříkkoželužnaCechyKONEČNĚ MÍRPohnuté dnyAmerika IIIKoželužnaLetiště Ruzyně po válcePraha letiště 1.Ruzyně za válkyLetiště RuzyněSpolupergloviKlecan - FučíkOtec a syn ExnerovéO rybnícíchČin šílené odvahy podruhéKuratoriumSokolovna - Unhošť Josef Brousek - živnostníkJosef BrousekSvátek matekVzpomínky na vojnuPrvní světováFirma HIEKEPovzdechZačátky divadlaTři ŠidlíkovéTotální nasazení Divadlo v UnhoštiŠidlíkovéÚtěk r. 1938Noviny ze zářijových dní 19383x VánoceZámečnictví v roce 1890Kolem světaVzpomínky mojí tchyněDopis ŠrámkoviHostiviceÚderStbSlovní úlohamatkaPÉZETKYSeznam soukromých tisků Josefa Brouska.Morava - Kunoviceklášter HájekJosef BrousekL.Bradáč,J.Brousekknihařkou

Prachatice 1938 - Unhošť

Naděžda Stejskalová 20:06 0 komentářů

Jak jsem se stala občankou města Unhoště.

Občankou města Unhoště jsem se stala 22. října 1938.

Co tomu předcházelo. Psal se rok 1936, bydleli jsme v Kouřimi . Byly to tři stejné domy, před nimi fotbalové hřiště, mlýn „Hrázka“, vpravo koupaliště, po levé straně Horův rybník. Domům se říkalo „Nouzáky“ nevím proč. Otec státní zaměstnanec dostal příkaz od 1. srpna 1936 nastoupit na berní úřad v Prachaticích.

 Důvody: je třeba obsadit pohraničí početnými rodinami. Aby se zvýšil počet Čechů. Naše šestičlenná rodina se stěhuje na začátků  prázdnin  na nákladním autě spolu se svými svržky do města Prachatice. Že budeme za dva roky z něho vyhnáni, nás ani nenapadlo.  Bylo mi 11 let když začaly moje problémy z chůzí, chodívala jsem s  holí. Ležela jsem několikrát v nemocnici.

 Bydleli jsme v domě proti gymnaziu, kde bylo 42  nájemníků převážně  Němců. Česká škola nově postavená byla na druhém konci Prachatic. Nemohu  říci,  že by docházelo  k nějakým konfliktům. Někdy mezi dětmi, když se potkaly tak došlo k hádkám, ale nikdy nic tak hrozného, proto jsem znala z němčiny hlavně nadávky.  Blízko našeho bydliště  byla sokolovna  kam jsme chodily cvičit  v zimě bruslit. Proti vchodu byl  obchod kde se neprodávalo, schůzovali tam henleinovci. Tak jsme bouchali na staženou roletu a utekli. Nikdo nás nehonil.  Zažila jsem zde dvoje vánoce. Na jedné půlce  náměstí  měli stromek Němci na  druhé Češi, bylo to v klidu. Každý zpíval svoje vánoční písně.
 
 Až přišlo jaro v roce 1938, Němci začínali vystrkovat růžky. V domě kde jsme bydleli v přízení pod úrovní dvora bydlela žena Češka, živila se praním prádla,  nevím zda byla vdova nebo svobodná matka. Její syn v té době také Čech, najednou jezdi někam do Rakouska. Začíná se oblékat jako Němec, brzy ráno na dvoře jódluje. Nic jiného nedělal, jen nás brzy ráno budil tímto zpěvem. Od těch dob nemohu tento zpěv- nezpěv ani slyšet.
 
   Začínáme i my malí vnímat, že se něco děje. Ve škole se skoro neučí, přišel  den 23. září 1938  byla vyhlašena mobilizace československé armády. Milion vojáků nastoupilo na obranu vlasti, město  se zaplňuje vojáky, kasárna jsou plná. Vojáci s koňmi jsou ubytování po stodolách. V uličce u sokolovny byla veliká stodola, tam chodí můj bratr Sláva se sestrou Mirkou navštěvovat ubytované vojáky i s koňmi. Nosívali jim vdolky, buchty, někdy i bramborovou polévku.  Městem projíždí mnoho vojska,  jedou k hranicím. Netrvá to dlouho a vracejí se do vnitrozemí.
 
  Přichází 10. říjen 1938, otec jako exekutor jel na nějakou samotu vymáhat daně. Jezdil brzy ráno, vrátil se kolem poledního  To už z úřadu byli několikrát se ptát  zda je doma!  Měli obavy  zda se mu něco nestalo.(Co jsme nikdy nepochopila, otec přišel a nejprve si lehl mezi rance a usnul). Když jsem se ptala maminky, řekla: za první války stříleli a on také spal, byl tak zajat.
To už jsme měli výzvu, že na nádraži jsou přistaveny vagony a kdo může , ať si přiveze veškerý majetek, má zde půl vagonu k dispozici a poslední vlak odjíždí v ½ 9 večer z PrachatIc. Moji sourozenci jdou hledat někoho, kdo by nás pomohl odstěhovat. Přivedli  vojáka  kulhal, ale neváhal nám pomáhat. Bydleli jsme v prvním patře, museli jsme  projít  kolem  čtyř bytů a dolů po schodech.  Stěhovali jsme i my děti, co kdo unesl, tak se nám podařilo skoro vše naložit. Otec byl již pravděpodobně na nádraží, kde nakládal nábytek do vagonu. Když my s maminkou, ranci, já kulhacící s holí a kleci z čížkem se vydali na poslední cestu z Prachatic na nádraží a čekali až vlak dostane pokyn k odjezdu.
 Vlak s námi vyjel neznámo kam- První zastávka byla Čičenice. Pamatuji se, jako děti jsme běhali v noci po Čičenicích, bydleli v čekárně na nádraží. Podlaha  ošklivě páchla po vyjetém oleji, kterým byla napuštěna. Moje máti  vždy  pečlivá, vařila na vysokých kamnech v nevalném prostředí bílé kafe. Abychom neměli hlad. Co k tomu suchý chléb! Najednou příkaz  k odjezdu, po šesté hodině ranní vystupujeme  na nádraží v Protivíně. Bylo chladno nehostino, poprchávalo, cesta z nádraží k zámku se mi zdála nekonečná. Konečně jsme stanuli před vraty. Přednosta úřadu v Prachaticích pan Vondra se o nás vrorně staral. Bylo dlouhé vyjednáváná až se vrátný odhodlal nám otevřít a pustit nás do zámecky zařizených pokojů. Správci  se to moc nelíbilo. Nic se nestalo, žádný požár, chodily jsme do školy,  nábytek byl po stodolách. Bylo nás asi šest rodin, Puhonyovi  tři děti. Bačovi pět dětí,  Malých  čtyři  děti.  Ještě asi tři rodiny z berního úřadu, ale ty jsem neznala. Kdo nestihl odstěhovat nábytek, nikdy jej již nedohonil.
 Zprávy z Prachatic nebyly hezké, proslýchalo se že Češi byli zmláceni. Mnoho rodin za naší přítomnosti se stěhovalo do okolí, které nepatřilo do záběru. Na žebříňáku nábytek, vedle uvázaný dobytek pokulhávající vedle  povozů. (To jen ten obrázek co televize vydává za Němce).
  V televizi publitista říkal, že to nebylo nic podobného, má pravdu v tom, že tohle bylo za míru, který tak halasně pro Evropu zachránil, ne po prohrané válce. Je vidět, že to neprožil.
  Rodiče čekali jaký osud nás stihne dále, mohli jste si vybrat, ale kdo přišel dříve dostal se tam kam chtěl. Rodiče chtěli k Roudnici n/L, blízko svého rodiště. Nejbližší  město  byla až Unhošť a tak opět na nákladním voze celá rodina jsme se přištěhovali 22. října 1938 do Unhoště A tak zde žiji již 78 let. ( je rok 2016).
  Bída o byty, do Unhoště přibylo 1.000 občanů. Moc  nás nevítali.

Nejdříve jsme bydleli u Lhotů na kraji města pohledem ke Kyšicím. Okamžitě jsem jela do nemocnice do Kladna, noha mne bolela stále více. V té době byl přimařem  MUDr. Niedrdle, Strávila jsem tam měsíc, léčení nic moc, každý den jen solux. Tableta které mi předepsal lékař v Prachaticích. Bylo na mne ošetřování malých dětí  po operacích kýly. Jeptiška přišla po večeři otevřela dvéře mezi místnostmi poklekla pomodlila se, tím péče o malé pacienty končila. Co mi zbylo, v mých 13 letech malé dvoulété děti utěšovat. Důvod proč jsem tam byla tak dlouho. Léčebný fond u které byla celá rodina platil za mne na den  28.Kč. Pan primař žádal otce aby mne tam nechal alespoň měsíc, aby mohl léčit další nemocné, kteří snad nebyli tenkrát pojištěni. Velké trable z nohou trvaly skoro do 20 let a dále už jen někdy.  Z  nemocnice  domů mne brala paní Neibertová která  byla pro svoji dceru  a tak jsem jela s nimi, musela mne odvézt až domů, nevěděla jsem  bydlím.

  Máti se dozvěděla, že dr. Hájek posílá pacienty na Vinohrady do Prahy. Byl tam vyhlášený ortoped dr.Zahradníček. Vyšetřilmne a usoudil, že jsem prodělala obrnu. K  lečbě patřilo nosit šněrovací boty. Měla jsem předepsané boty  ortopedické. Na ty jsme neměli, tak skoro do 18 let jsem nosila obyčejné šněrovací. Nejhezčí mládí to nebylo.
Ještě před vánocemi, děti které přišly z pohraničí byly posílány do ozdravoven. Prý to platila Anglie. Já byla v Krnsku, moji sourozenci v Brandýse n/l. Vrátily jsme se 1. března 1939.

Za pár dní přišel 15. březen 1939. Pohled z prvního patra domu pana Lhoty, který byl na konci Unhoště směrem ke Kyšicím nabízel neuvěřitelné tragické divadlo. Němci táhli na Prahu. Byla tenkrát siberie, vojáci zmrzlí na otevřených autech a motorkách museli objíždět Unhošť. Byli několika metrové závěje., ten den se v Unhošti nestavěli. Nalezli do naší republiky. Nastalo období které národ málem zahubilo. Lidice a Ležáky smetli z povrchu zemského. Nároží polepena červenými plakáty se jmény popravených.

V Unhošti velká bída o byty a tak v akci péče o mládež bylo postaveno sedm dvojdomků směrem k Pletenému Újezdu. Tam jsme se ještě před vánocemi v roce 1939 stěhovali. V syrové stavbě byly jen dvoje dvéře, zatím jednoducha okna. V té zimě nastaly velké mrazy. Večer se přetahovaly postele do kuchyně, abychom nezmrzli. Ani jsme nestonali
o tužilo nás vše, co jsme dosud prožili.
 
 v