Práce v pracovních táborech

Jan Lubojacký 15:38 0 komentářů

Práce v pracovním táboře nebyla snadná a mnoho lidí zde zahynulo.

V roce1944 si nacističtí pohlaváři zřejmě uvědomili, že již sice mají všechny Židy, Romy a další buď zlikvidované nebo internované v koncentračních táborech, ale jsou dosud naživu někteří jejich příbuzní. Považovali za nutné tyto "živly" internovat v pracovních táborech, aby je měli plně pod kontrolou a možná i proto, aby jejich počet nálety, tvrdou prací, zimou a hladem co možná nejvíce  snížili.
Zřejmě se uvažovalo o velmi tvrdém režimu s úplným omezením osobní svobody a tak nám to bylo i prezentováno. To se ovšem ukázalo jako zcela neproveditelné. Již první noc jsme při náletu vyrazili zamčené dveře a utekli do krytu.
Ve zcela zničeném městě nebylo možné pro nearijce zajistit uzavíratelný objekt, ozbrojený doprovod při práci atd. A tak se náš režim postupně změkčoval podle toho, kde jsme zrovna byli umístění (stěhovali jsme se pětkrát), kdo nám velel a jistě též podle toho, jak se blížila fronta. Někteří Němci si už asi uvědomovali, že za své chování mohou po prohrané válce nést následky.
V naší skupině, kterou v této akci odvlekli 13.10.1944 do nálety zničeného Kasselu  v Německu, bylo asi 35 mužů, z toho jeden z Lucemburku, zbytek ze Sudet (z toho asi 10 Čechů). Všichni byli internováni z rasových důvodů až na jednoho (Salus), který tvrdil, že je zde internován protože je "Tschechenfreundlich" (přítel Čechů).
Povoláním byla naše skupina různorodá. Byli mezi námi dva učitelé, profesor gymnázia, dva inženýři, elektrikář, švec, řezník, slévač, strážník, houslista, pekař, několik úředníků atd. Nejmladší byl asi čtrnáctiletý kluk a nejstarší byli Salus a profesor gymnázia.Oba měli hodně přes šedesát a byli manuální práce neschopní.
Jeden z dozorců, kteří na nás v práci dohlíželi (Rausch) byl zřejmě trochu sadista. Několikráte organizoval "školení" pana profesora, Který chodil do práce v bílé košili s kravatou, a to tak, že jsme mu museli ukazovat, jak se drží lopata, jak se vyhazuje hlína z dvoumetrového výkopu atd. Vždy jsem se panu profesorovi večer omlouval a on mi pokaždé pěknou češtinou řekl, že mi to nemá za zlé.
Dozorce Rausch nás rovněž jednou zavedl, v prostoru továrny Henstchel k místu, kde ležel na zemi zastřelený sovětský zajatec a u něj tehdy známé německé plakáty "Kdo plení, bude zastřelen". Byl to velký chlap, černovlasý a vousatý.
Dlouho se mi o něm zdálo. Museli jsme kolem něj pomalu projít v zástupu tam a zpět a byli jsme informováni, že kradl brambory a že tak skončí všichni, kteří plení. My jsme tehdy už asi měsíc dostávali stravu z kuchyně pro ruské zajatce. Byla zcela nekvalitní a bylo toho velmi málo. Při mých dvaceti letech a těžké jsem měl stále hlad a ten mrtvý Rus byl o hlavu větší než já, takže musel mít ještě větší hlad. Určitě bych ty brambory rovněž ukradl, kdybych věděl, kde jsou a kdyby se nikdo nedíval. Později jsem každý večer dostával příděl chleba na příští den. Byl to dvoukilový čtyřhranný bochník pro třináct lidí. Skoro vždy jsem svůj díl do posledního drobečku "sežral" už večer nebo v noci.
V průběhu internace nás ubývalo. Jeden muž byl zabit, když opustil protiletecký kryt a před východem vybuchla časovaná bomba, dva byli přemístění na práci do města Fuldy, kde byli zabiti při bombardování. Další dva, kteří tam byli odvelení místo nich, se nikdy nevrátili. Muž z Lucemburku se ztratil. Dále dva (Jahn a Krejčí - oba Češi) byli propuštěni domů, protože byli "arijci" a jejich manželky byly "pouze" míšenky. Dále byli přesvědčováni tři "arijci", kteří měli manželky židovky, aby se rozvedli. Dva z nich to odsouhlasili (Kodza? a Schmid) a tím přestali být nepřáteli říše a byli rovněž propuštěni. Co se stalo s jejich manželkami nevím, ale zřejmě skončily v Osvětimi, protože si tím pohoršily v žebříčku nepřátel říše.
Třetí, můj otec, kterého již na krátce po obsazení Sudet na obecním úřadě přesvědčovali ať se rozvede, se rozvést opět odmítl. Moje matka, která byla velmi vážně nemocná, byla bez jakékoli pomoci doma sama. Měla jíti na operaci, ale místní lékař ji to nedoporučoval, protože jak ji řekl, "je židovka a nemocnice jsou plné raněných vojáků". Po válce matce vyoperovali několikakilový nádor.
Můj otec byl skutečný hrdina, který zcela jistě zachránil život mé matce a pravděpodobně i mi. Bohužel mu to nikdo, snad až na mou matku, včetně mne nikdy neřekl. Po jeho smrti jsem si teprve začal uvědomovat, že už to nejde napravit. A tak jednou, když už jsem měl přes osmdesát a byl jsem u jeho hrobu na chvíli sám, jsem přemohl svou ateisticky deformovanou mysl a tátovi řekl: "Táto byl jsi hrdina, mám tě rád a jsem na tebe hrdý". Možná, že to bylo směšné, ale kdo ví, co se děje po smrti.
Vzpomíná
Jan Lubojacký


Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.