Povídání o škole

Adéla Svobodová 17:12 0 komentářů

V příspěvku píši o tom , jaké byly dříve školy.

Povídání o škole
Část vánočních prázdnin jsem strávila u babičky v Sytně. Každý večer mi babi vyprávěla o jejím dětství. Nejvíc se mi líbilo, když babi mluvila o škole. Měla jsem spoustu otázek a babi krásně povídala. Jako malá bydlela babi v Kostelci. Měli tam školu, které se říkalo ,,jednotřídka“. To znamenalo, že děti od první do páté třídy se učily společně v jedné místnosti. Měly pouze jednoho učitele, kterému musely říkat ,,soudruhu řediteli“.

Ve třídě byly umístěny dřevěné lavice. V lavicích se sedělo po dvou, stolky i sedačky byly napevno přidělány k podlaze. Psalo se násadkou, proto každá lavice měla uprostřed otvor, do něhož se vložil skleněný kalamář. Ten se naplnil inkoustem, do kterého pak žáci pero namáčeli. V rohu místnosti hned za dveřmi stála velká kamna, do nichž pan učitel přikládal uhlí. Do jednotřídky chodilo asi dvacet dětí z celé vesnice. Byly rozděleny do lavic podle tříd. Babi vyprávěla, že bylo velmi těžké soustředit se na učení, protože pan učitel jedné třídě vysvětloval probíranou látku a ostatní třídy musely pracovat samostatně. Vůbec bych si nedovedla takovou výuku představit.

Babi říkala, že pan učitel byl také hodně přísný. Na stole měl vždy připravenou rákosku, a když někdo zlobil, dostal s ní přes prsty nebo i přes záda. Zajímalo mě, jestli i babi dostala někdy rákoskou. Ta se smála a říkala: ,,Já jsem byla hodná, škola mě bavila a dávala jsem při vyučování pozor.“ Pak jsem se zeptala, jaké předměty se dříve vyučovaly. Chvíli přemýšlela, a pak povídala: ,,Adélko, já už ani nevím, jestli si na všechny vzpomenu. Měli jsme čtení, psaní, počty, kreslení, zpěv, tělocvik. Samostatný předmět byl i krasopis. Ve čtvrté třídě přibyla ruština a v páté třídě dějepis.“ Pak ještě dodala, že ona měla nejraději počty. Také učebnice se lišily od těch dnešních. Byly psány malými písmenky a nenašly se v nich žádné obrázky. Proto se babi snažila co nejvíc poslouchat ve škole, aby se doma z těchto knížek už nemusela učit.

Po ukončení páté třídy začala babi navštěvovat ,,měšťanku“, jak se tenkrát říkalo škole od šesté do deváté třídy. Ta se nacházela ve Skapcích. Všechny děti jezdily společně autobusem, který ale stavěl ve vesnici už v šest hodin ráno. Proto na jaře, když se oteplilo, chodily všechny děti většinou pěšky, nebo jezdily i na kole. Tato škola pro ni byla úplně jiná. Každá třída byla již samostatná a předměty vyučovali různí učitelé.

,,A jak jsi se učila, babi?“ zeptala jsem se. Ta se potutelně usmívala a povídala: ,,Nebudeš mi asi věřit, ale až do deváté třídy jsem měla většinou samé jedničky.“

Myslela jsem, že si ze mě dělá legraci, ale ona mi přinesla ukázat vysvědčení. Otázek jsem měla stále spoustu, ale už jsme byly dost unavené. Babi si ještě vzpomněla, že minulý rok uplynulo padesát let od ukončení její povinné školní docházky. A zavzpomínala na sraz se svými bývalými spolužáky i učiteli. Bylo velmi zajímavé dozvědět se, jak se děti učily před téměř šedesáti lety. Jsem ale ráda, že v dnešní době je škola jiná, úplně jiná.