Poutě na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou

Pavel Jajtner 09:56 0 komentářů

Několik vzpomínek na poutě do Santiniho chrámu na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou.

Zelená hora.
 
 
            Je plnokrevné jaro, polovina května. Pokolikáté už zase stojím na hrázi Konventského rybníka? Za mnou je monumentální žďárský klášter. Dívám se na vody bystřiny Stržského potoka, jež skáčí pod hrází po kamenech … Vrby a olše na březích se oblékají do hýřivé zeleně, bílá oblaka plují po modrém nebi …
Na kopci šumí borovice a v Santiniho chrámu se lid modlí… Dýchavičné varhany na druhé galerii, trošku rozladěné, kluk s nudlí u nosu tahá měchy a varhaník Vojta Starka neumřel: vidím ho, jak od varhan hlavou diriguje sbor a Ave verum se nese pod klenbou a co ženy muži neuzpívají, to si přimyslíme …
            Tady šeptaly své modlitby k Nejsvětější Panně celé generace mých předků, tady jsem dětskýma očima zíral ohromen tou krásou i závratí z výšky druhé galerie a bál se přistoupit k dřevěnému zábradlí…
Píše se rok 1965, jsem muzikantem ve slavné dixielandové kapele Josefa Kučery jménem Dixi 61, hrajeme na „festivalu revoluční písně“ na čtvrtém nádvoří kláštera, hned naproti Santiniho konírnám. Vlahý májový večer, podmaňující genius loci, hudba z města obchodníků s otroky a parníků na Mississippi, New Orleansu, je písní o svobodě, která je ještě daleko, daleko. Ale také o naději, která nás nikdy neopouští… Ten festival má zahladit stopy po víře našich předků a nastolit nový věk. Tak si to přejí držitelé moci. My ale hrajeme pro radost svoji i těch, kteří nám naslouchají, a pro svobodu, o které vypráví písně otroků. A zítra, za časného jitra, budou na Zelenou Horu putovat zástupy, jako před staletími. My budeme mezi nimi.
Píše se rok 1988, režim se kymácí. To se žďárští komunisté překonali – nebo zalekli? – když nám (žďárským a havlíčkobrodským křesťanským aktivistům) - povolili koncert nizozemského pěveckého sboru Minimusica v chrámu na Zelené Hoře. Na cemballo bude je bude doprovázet mimořádný umělecký zjev, Shalev Ad El. Před koncertem bude ještě improvizovat na slavné Sieberovy varhany dole, v klášterním kostele. Radíme se, jaká vybrat témata. Přináším noty: je to sešit národních českých a moravských písní v úpravě Jana Masaryka, které zpívala v Americe za války Jarmila Novotná v jeho klavírním doprovodu pod názvem  Lidické písně. Vydání z roku 1968, jeden z mála exemplářů, který unikl režimní stoupě, ale neunikl mému neomylnému čichu ohaře hudebních antikvariátů… Když předtím jedeme z Přibyslavi do Žďáru autem,  Shalev notami listuje. Vybral si. Když jde na kůr, strkám mu noty. Říká mi: Já už jsem to četl … A pak hraje pětihlasou fugu na nápěv Lásko, Bože, lásko … Netušil jsem, že ještě žijí takoví umělci, jako byl Bach. Lidé jsou touto upoutávkou na večerní koncert nahoře v poutním chrámu uchváceni. Zástup odchází na Zelenou Horu v nadšeném očekávání.
Budu koncert uvádět. Nevím, že je to moje první veřejné vystoupení, nikdo ještě netuší, že do roka a do dne bude komunistická tyranie minulostí… Mám trému: kostel je nabitý do posledního místečka. Netušil jsem, že pod touto klenbou budu moci vůbec někdy mluvit, mluvit dokonce téměř svobodně a nahlas: o víře našich předků, která zanechala trvalé dědictví hmotnělé krásy této úchvatné stavby, o hudbě, která přináší útěchu a svobodu … Připravil jsem se pečlivě. Ale kolena se třesou. Hlas, který se zpočátku chvěl, postupně získává na sebejistotě i síle: povzbuzuje mě pohled do očí lidem, kteří přijímají moje slova pozitivně a vděčně, kteří sdílejí se mnou opojný pocit svobody… Jsou mezi nimi manželé Šimurdovi, mladší kolegové mého tatínka  z doby jeho učitelování ve Žďáře, vidím i pana profesora Posádku, mého češtináře a latináře ze žďárského gymnázia. Známých tváří je tu mnoho. Slova přicházejí sama, vidím souhlasné jiskérky v očích publika a to mě podněcuje...
 
Připravil jsem se svědomitě, téma je vděčné: význam barokní epochy ve vývoji evropské a české kultury. Baroko je společný evropský fenomén, který se projevil v různé podobě a intenzitě v různých evropských zemích a jejich kulturách a který zanechal nesmazatelné stopy také v duši našeho národa: v hudbě, malířství, sochařství i architektuře.  Stále nás okouzluje barokní skladatel Adam Michna  z Otradovic, barokní stavitel Jan Santini Aichl, barokní sochař Matyáš Braun, barokní malíři Karel Škréta, Petr Brandl a Jan Kupecký, barokní opat žďárského kláštera Václav Vejmluva, osobnosti, které vytvářely kulturní dědictví komunismem tabuizované „doby temna“. Dědictví stále živé, které přežilo všechny dějinné otřesy a navzdory jim stále trvá. Nedokázala je zcela zničit ani komunistická hrůzovláda. Má slova nechtějí nic víc, než doplnit mocné účinky převážně barokní hudby, kterou nizozemská Minimusica skvěle hraje a zpívá. I přesto poznávám jejich moc. Je to poprvé, kdy poznávám moc slova. Je mně jedenačtyřicet let. Doposud nikdy jsem na veřejnosti, před takovým počtem lidí nemluvil.
Píše se rok 1954, je mně šest let a putuji s tatínkem na Zelenou Horu poprvé. Cestujeme napřed vlakem, po nové trati do zastávky Hamry, které tatínek, lokální patriot, říká stále Najdek. Návštěva u babičky Růženky a dědečka Albína v rodném domě, někdejším bělidle pláten, zvaném „Bělisko“, je povinná. A pak dlouhá, pro pacholátko šestileté předlouhá, cesta pěšky. Kolem rybníka Dívky a přes Dolinky ke Starému dvoru. Odtud už je rozlehlou skupinu budov kláštera vidět. Jsou to staré vzpomínky. Tatínek vysvětluje jména:
„Tento rybník se nazývá Branský, protože je před bránou kláštera.  A tento druhý, horní rybník, na Stržském potoce, se nazývá Konventský, protože leží naproti budovám kláštera, naproti místu, kde se řeholní bratři scházeli, nazývanému latinsky konvent.  Podívej se na tyto krásné barokní sochy na mostě přes Stržský potok. Krásnější už jsou jenom sochy na Karlově mostě v Praze. Vidíš: tady se Stržský potok vlévá do Branského rybníka a pod ním už vytéká naše Sázava“.
Stoupáme nahoru.
„Toto jsou ambity, zde, pod střechou, mohli poutníci, kteří přišli zdaleka, spávat.  Jedinečný chrám postavil roku 1722 stavitel Jan Santini Aichl, je ve tvaru pětiúhelníka. Forma pětiboké centrální stavby není náhodná: Santini ji zvolil zcela záměrně, aby připomněl pět hvězd, které jsou symbolem Jana Nepomuckého. Tady jsou sochy čtyř evangelistů: Matouše, Marka, Lukáše a Jana. A na hlavním oltáři je socha svatého Jana Nepomuckého, světce a mučedníka.“
Zírám dětskýma očima nahoru, do výšky, neboť ta je dominantním rozměrem chrámu.
„Půjdeme na druhou galerii“,  říká tatínek. Jak tajemné a krásné slovo: galerie. Při jeho vyslovení si navždy nebudu umět představit nic jiného než galerii zelenohorského chrámu.
Stoupáme po točitých schodech. Je to vysoko, převysoko. Opatrně přistupuji k zábradlí. Odspodu vypadalo jako mramorové, ale to je jen vnější nátěr. Na rubu je dřevěné, ale to nic nemění na jeho vyřezávané kráse. Ač z měkkého dřeva, umně a podivuhodně, jako ratolesti růží, jsou spleteny jeho křivky. A ten závratný pohled dolů ... Zástup lidu se tam modlí, tak jako před staletími. Tady šeptala své modlitby k Nejsvětější Panně babička Růženka i babička Madla, tady se modlívali všichni, kdo se poskládali do našeho genofondu, tady ožívají jejich bolesti i radosti vyřčené před staletími. Tady se modlíme, prosíce o přímluvy velkého světce českého nebe, tady se za nás budou modlit snad i ti, kteří přijdou po nás ...
            Kolikrát jsem za posledních šedesát let putoval na Zelenou Horu, nespočítám. Byly to krásné poutě, s tatínkem, s maminkou, s mou budoucí ženou Ludmilou na motocyklu Jawa 250, později v Trabantu i s dětmi, když byly malé a naše ...
Komunisté na celá desetiletí vyhnali světské poutě s kolotoči, boudami a rámusem na stadion Bouchalky. Bylo to paradoxně dobře: tam nahoře, u svatojanského chrámu jen šuměly borovice a tichý šepot modliteb. A tak je tomu dodnes.
Když komunismus padl, začali se v kostele objevovat lidé, které jsem tam předtím nevídal. O některých z nich jsem již dávno tušil, že se báli projevit veřejně svou víru. Raduji se s nimi, že už se nemusejí bát.
Kolik krásných setkání nám tam bylo dopřáno: Potkával jsem tam spolužáky a známé, které jsem neviděl celá desetiletí. Potkával jsem tam své bratrance a sestřenice a jejich děti, které už přestávám znát. A potkával jsem tam také ty, které jsem tam vídal vždy. To pro mě symbolizovalo řád. I to, že některé jsem tam už nepotkal a na této zemi už ani nepotkám. Neboť i takový je řád života a smrti, té tajemné brány, kterou každý musíme jednou projít. Svatý Jene, světče a mučedníku, pomoz nám, abychom vešli domů, do Světla.


Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.