Politika do života

judita buerová 12:16 0 komentářů

Stěhování, dědovo zatčení, vědomí domova, život bez dědy

POLITIKA DO ŽIVOTA
Nový byt
Nejlíp mi bylo s dědou a kamarády Jituškou a Pepíčkem. Byla to dvojčata o dva a půl roku starší; byli na mě moc hodní, hejčkali mě a děda je měl rád. To byla dobrá souhra. S dědou jsem zkoumala svět, jezdili jsme na výlety, já v přední sedačce na štangli kola a s Jituškou a Pepíčkem jsme si hrávali venku – jedině s nimi jsem směla být bez dozoru.

Pak mi jednou máma řekla, že už brzo budeme v novém bytě. Začala jsem brečet. Věděla jsem, že Jitku a Pepíka už nikdy, NIKDY, neuvidím. A máma to pak řekla: „Budeme je navštěvovat,“ a já věděla, že lže. Už zase lže. – Naposled lhala před očkováním. Říkala, že se jdeme podívat do knihovny za bábinčinou kamarádkou, za tou, která mě má tak ráda. Šly jsme tam, ale až po očkování. Jak jsem měla vědět, že je podezřelé, proč jde s námi i bábinka, když to byla její kamarádka? No přece proto, aby na mě stačily a odvlékly na to píchání. – A teď je to tu znovu. Byla jsem se svou pravdou úplně sama. A pravda to byla.Dávno potom jsem se ptala dědy, jestli je pravda, že už je nikdy neuvidím. On mi nelhal a tehdy neodpověděl. Až v dospělosti jsem se dověděla, že tatínek Jitušky a Pepíčka byl estébák.
 
Spartakiáda 1960
V novém bytě zvoní telefon. „2805“ hlásí se děda do telefonu. „Rukulíbám, madam.“
„Dědo, dědo, kdo to je? Máma? Přijde už?“
Zbled. „Ano, ano, jistě, mockrát vám děkuju. Jste moc hodná.“
„Kdo to byl?“
„Tajemnice z hudebky. Juditko,“ a dřepl si ke mně na bobek. „Já budu muset odejít, ale přijde máma. Přivedou jí dva páni a já s nima pudu pryč. Nevim, kdy se vrátím, ale máma tu s tebou bude.“ Rudly mu oči. – „A teď mi pomoz spakovat pár věcí. Kde máme tu hnědou tašku?“
„Dědo, a kam pudeš? Já tě nepustim!“
„Budeš muset, Juditko, ale já se vrátim.“
Pak už to šlo ráz na ráz: kartáček na zuby, pyžamo, spodky, ponožky, košile, svetr. Občanku, ňáký peníze. A 3x dlouhé zazvonění už dole u vchodu. Dva pánové v kožeňácích a vyděšená máma. Chytla jsem dědu za nohu a křičela, že ho nepustím.
„Vodveďte si to dítě, pani.“
„Juditko, pojď, necháme dědečka odejít, pánové sou hodný.“
„Nejsou hodný! – Pane, vem si kabát a kloubouk a di pryč!!! A ty, pane, taky!! Já dědu nepustim!!!“
Ptala jsem se pak mámy, kam dědu odvedli. „No, odvedli ho,“ říkala v pláči. Do „věz… vesnice, do vesnice.“
„Do jaký vesnice?“ „Prostě do vesnice.“
Už zase lže.
* * *
„Mamí, támle jdou domu Nováků, počkáme na ně… Heleď, proč přešli naproti? Dyť bydlí tady? A včera se nám vlastně Vondráčků taky vyhnuli. Proč dělaj, že nás neviděj? Dyť jsou to dobrý známí a nic jsme jim přece neudělali. – Nekřič na mě! Teta se prostě ptala, kde je děda, tak jsem řekla, že ho vodvedli takový dva hajzlové, musí to přece vědět… No dobře, tak já už do telefonu nebudu říkat NIC! – Proč je bábinka na výslechu? A co je to výslech? – Proč nesmim říkat, že k nám chodí pan Kalousek? On byl taky v kriminále, viď?“
 
Už se to nikdy nevrátí
Dědu pustili na propustku na tři vánoční dny. Bylo po štědrovečerní večeři a šel si lehnout. Byl nevyspalý, pohublý, bledý a chyběla mu půlka zubů. Byla jsem šťastná, že je doma. Táta vypad´ hned a my jsme s mámou a bábinkou seděly v mém pokojíčku na zemi, pily jsme přeslazenou malinovou šťávu z opravdových frťanů a dělaly legraci. Měla jsem tak intenzivní pocit domova a bezpečí a jistoty jako nikdy předtím. Dívala jsem se po těch „našich ženských“ (tak jim říkal děda) a najednou jsem věděla, že to pomine a že tenhle pocit se už nikdy nevrátí. Čas poběží a tohle nám vezme, ony i já budeme jiné a pak mi čas vezme i je. Proč dobrý věci nezůstanou tak, jak jsou, napořád? – Nemohla jsem jim to říct, utěšovaly by mě a celý bych to zkazila.
 
Jak jsem zestárla?
„Stáňo, ale jak si to představuješ, dyť já musim do práce, mám tam od štvrt na šest nazvaný žáky, dva najednou, abych to stihla…“ –
„No jak samotnou? Pětiletý dítě? Ty si se zbláznil?“ –
„Juditko, tak dneska se mnou zase pudeš do školy, jo?“
„Huvvá!“
„A už se nauč říkat to r. Poď, rychle se voblíkej, budeme muset skoro utíkat.“
* * *
In nova ferrt animus mutatas dicerre forrmas,
Korrporra di ceptis nam vos mutastis et illas
Aspirrate meis prrimaqvab orrigine mundi
Ad mea perrpetuum deducite temporra karrmen.“
„No už to říkáš moc hezky. Tak pudeme o kus dál:
Iamqu´opus exegi quod nec Iovis ira nec ignis, opakuj to…“ 
Jamqvopus exegi qvod nek jovis irra nek ignis…“ –   
    
„Neska to už necháme, ale poď zkusit eště to r.“
„Néé, to ne! Hele, hele:
Jus habet incerrti spacium mihi finiat évi.“
„No jasně, lásko moje, to ti de, ale musíme se naučit R.“
„A mamí, mohla bych ty kapesníky žehlit já?“
„Ne to by ses mohla spálit. Ale víš co, já ti budu zase zpívat Carmen, jo?“
„Jó, to jó: Aj ta láska je ptáče divé a nikdo jého-o nezkrotí…“
* * *
„Eště pusinku, a na nosíček…“
„A teď já tobě…“
„Heleď, musim jít, táta už de po schodech. Tak já přijdu tak v devět.“
„Né, eště nechoď…“
„Ale já musim, dyť víš, jak to tam vypadá, choděj mi žáci jak na líbání, furt tam mám frontu…“ –
„Stáňo, nevoď ji k Aleně, minule jí dala zkaženou hrachovku a Judita pak v noci blila jak alík.“
„To nebylo z toho. – Ale my si tu vystačíme, viďže? – Dneska vymalujem předsíň, ale mámě to neříkej, bude to překvapení.“
Večer v posteli máma brečela: „Proč ten táta musel tu přecíň udělat pruhovanou jako trestaneckej mundůr? A to r sem s tebou dřela celou dobu jen proto, aby ses to naučila nakonec za pár hodin s nim a von se tim moh´ chlubit?“
* * *
„Mámo, tak se s nim dej rozvect. Dyž teď dědu pustili, tak von ti pomůže a bude se mnou, abys mohla chodit normálně do školy, no a dyť já du v září už taky do školy a budu si hodně číst a budeme si užívat a budeme mít konečně klid.“
„Stáňa ale vyhrožoval, že mi tě nedá, že to povede po politický linii, když můj táta byl vodsouzenej za rozvracení republiky, že jsme kriminálnická rodina.“