Pohled vzhůru

Pavel Jajtner 11:53 0 komentářů

Jak žili za totality ti, kteří hledali hlubší smysl svého života.

Pohled vzhůru.
 
         Narodil jsem se a vyrůstal v rodině katolické. Jak se to projevovalo navenek? Oba rodiče byli věřící a podle toho se snažili vychovávat i nás, své děti. S odstupem času soudím, že maminka měla hlubokou víru, podloženou četbou, modlitbou a přemýšlením. Doložila to tím, že si ji zachovala i v době své těžké a nevyléčitelné nemoci. Otec věřil tradičně, intuitivně vnímal, že víra, úcta k autoritám, Desatero a řád jsou nezbytné předpoklady fungující a spravedlivé společnosti, dodržoval svátky a snažil se žít tak, jak žili všichni jeho předkové. Zpíval také v kostelním sboru.
Nedělní návštěva mše svaté byla pro nás a většinu obyvatel našeo městečka ještě v na konci padesátých let samozřejmostí. Dodržovali jsme také páteční posty a všechny katolické svátky, chodívali na poutě, slavili Velikonoce i Vánoce v duchu katolických tradic.
Mým prvním učitelem náboženství byl P. Jan Filip, velmi vzdělaný přibyslavský kněz. Vyprávěl nám biblické příběhy, velmi barvitě a poutavě. Dokázali jsme jako děti zaujatě poslouchat. Uměli jsme to, protože televize nebyla. Jan Filip byl esperantistou a dopisoval si s  podobně orientovanými přáteli ve vzdálených a exotických zemích. Je s podivem, že to tehdejší totalitní režim připustil.
Žáky motivoval tak, že je za dobré vědomosti odměňoval poštovními známkami. Tak jsem se i já, pacholátko šestileté,  stal šťastným majitelem jedné známky s tajemným názvem Palestina. Byla to nejkrásnější známka mé klukovské sbírky. Oranžová poušť, velbloud a palma. Vůně exotiky. Taková je tedy Svatá země, o které jsem tolik slýchal v hodinách náboženství. Kde ta známka skončila, nevím. Je to víc než šedesát let, není divu. Ale mám ji trvale ve svém srdci.
Vnímal jsem tlak režimu prostřednictvím ateistické výchovy ve škole. Rozpor mezi tím, co jsme žili doma a tím, co nás učili ve škole, mě tížil. Ale pořád nás, dětí, které chodily do náboženství, bylo dost a dalo se i s tím stigmatem žít. Jak jsem bral rozum, bylo pro mě stále těžší odpovědět si na otázku tehdy velmi vyhroceného rozporu mezi vírou a tím, čemu bolševici říkali „vědecký světový názor.“ Je Bůh skutečně všemohoucím Tvůrcem nebo „zbytečnou hypotézou“?
Byla to určitá krize víry, kterou jsem překonal až v dospělosti. Přispěla k tomu zrání a překonávání pochybností hlavně setkávání s několika velkými věřícími lidmi, k nimž na první místo kladu paní učitelku Fanynku Nechvátalovou, soukromé rozhovory s nimi a také četba těžko dostupných knih, zejména díla Člověk, tvor neznámý od Alexise Carrela, vydaného v roce 1947. To jsem objevil v jednom zapadlém pražském antikvariátě v Dejvicích. Soudím, že antikvář musel mít odvahu, protože věděl, že takovou knihu prodávat nesměl. Ostatně, vždy mohl předstírat, že neví, co vykupuje - i když věděl. Když jsem ji šel zaplatit, spilenecky na mě mrknul: „Dobře jste si vybral!“[1]
V roce 1968 se podařilo v nakladatelství Vyšehrad vydat některé knihy Dominika Pecky, Tomáše Kempenského Následování Krista, Mezi člověkem a Bohem od Michela Quista a jinou hodnotnou náboženskou literaturu. Tyto knihy byly zásluhou Václava Pometla k dostání i v Přibyslavi na faře. Kupoval jsem je, četl a hodně mně pomohly.
Soukromé dlouhé rozhovory na téma prohlubování osobní víry s kněžími – s výjimkou zpovědi, kde bylo zpravidla málo času - si nepamatuji. Pro kněze nebylo snadné, sblížit se takto s věřícími. Za to, že farnost byla živá a věřící byli s knězi v přátelském vztahu, mohli ztratit státní souhlas s výkonem kněžské služby. To se nejednou stalo. Nejmenší postih bylo přeložení kamsi do pohraničí, kde bylo hned několik  polozřícených  kostelů, neobyvatelná fara a několik babiček.
Náboženství mě ve čtvrté třídě učil pater Jan Král. Skvělý kreslíř, který nakreslil na tabuli třeba příběh o vzkříšení mládence naimského. Bylo napínavé sledovat, jak se ze změti čar vynořila na tabuli Kristova tvář. Za chvíli byla celá scéna se sedícím mládencem a  množstvím lidí kolem hotova. Na konci hodiny nikdo nechtěl tabuli smazat. Děvčata si nechávala nakreslit od P. Krále něco do památníku. To jsme jim, my kluci, záviděli. Nevím, proč památník mívala tenkrát jen děvčata.
Bylo to nezapomenutelné a myslím, že i pedagogicky velmi účinné. Životní příběh P. Krále je osud na román: prošel koncentrákem za nacistů a po inscenovaném procesu ho zavřeli i komunisté. Zemřel jako mučedník komunismu na konci šedesátých let. Pochován je na hřbitově v České Bělé.
Na vyšším stupni mě učil pater Josef Pípal. Chlapci ze Žižkova Pole ho nelidsky zlobili a on se zlobil také. Kolikrát jsem slýchal: „Joukl, Kárník, Neubauer, definitivně ven!“ těžko spočítat. Proto z těch hodin mnoho užitečného nezbylo. Je to škoda. Pater Pípal byl znamenitý kněz a mohli jsme od něj mnoho získat. Ale darebáci pravidelně a systematicky rozbili každou hodinu. Otec Pípal byl dobrý a aktivní kněz. Když nebyly k dostání nové kancionály, koupil sešity malého formátu a písně jsme my,  farníci opisovali. Otec Josef opisoval také, šel příkladem. Měl krásný rukopis. Škoda, že se ty rukou psané kancionálky nedochovaly.
Účinky náboženské výchovy ve škole nebyly valné. Nebyla učebnice, pominu-li biblickou dějepravu po mamince s krásnými obrázky, nebyla systematičnost, nebyla svoboda. Nad jakoukoli iniciativou visela hrozba zákazu. Mnohde zcela chyběl příklad rodičů a opora rodinného prostředí. Navíc sílil tlak režimu a ateizující se společnosti. „Správné“ bylo nevěřit. Není divu, že tak mnozí víru docela ztratili. Trpíme tím dodnes.
Koncem šedesátých let přišel do Přibyslavi otec Jan Bárta, velmi jemný a ušlechtilý člověk. Pocházel z Věže, vesničky za Havlíčkovým Brodem. To on nás s Liduškou v roce 1972 připravoval ke katolickému sňatku. Jednou se mě při přípravě zeptal: „Jestlipak, Pavle, víte, jakou barvu mají ženy nejraději?“ „Nevím“, odvětil jsem po pravdě. „No, přece zelenou!“ Nepochopil jsem. Otec Jan mně to tedy vysvětlil: „Zelená je stokoruna.“ To byla tehdy největší bankovka. Je ale pravda, že velmi častým tématem manželských neshod jsou peníze. A dobrý otec Jan Bárta to dobře věděl. Synovec otce Bárty, také Jan, je knězem. Patří do naší generace. Podařilo se mu v šedesátých letech utéci za hranice a vystudoval v Římě. V roce 1989 nám tam při pouti na svatořečení Anežky České dělal průvodce. Byl přeborníkem na římskou dopravu. Po převratu se vrátil do vlasti a měl českou primici v krásném chrámu ve Skále. Nyní je děkanem v Ledči nad Sázavou.
Zvláštní zmínku si zaslouží chrámová hudba a zpěv. Varhaník, pan Pavlík, mě záhy objevil a angažoval jako houslistu. Už jako školák jsem začal hrát drobná houslová sóla s průvodem varhan. Zvlášť oblíbená byla pastorela Jakuba Jana Ryby Rozmilý slavíčku pro soprán s doprovodem houslí a varhan, v níž jsem doprovázel zpěv paní Sedláčkové. Hrát na housle v chrámě je mimořádné privilegium. Zvuk houslí je tam násoben výtečnou akustikou prostoru. Mnoho let jsem směl takto přispívat k tomu, aby se moje – a snad i jiná - totalitou ztrápená lidská srdce potěšila „pohledem vzhůru“ a hledáním toho, co nás přesahuje.


[1] Alexis Carrel byl francouzský lékař, nositel Nobelovy ceny za tepenný steh, který se jako bojovný ateista vypravil na počátku dvacátého století do Lurd, aby dokázal, že tamější zázračná uzdravení jsou, jak se domníval, podvody. Po několika letech jejich zkoumání se stal věřícím katolíkem. Knihu Člověk, tvor neznámý, která pojednává o jedinečnosti člověka, jeho vědomí a ostatních schopností, napsal v USA, kam se uchýlil, aby unikl útokům francouzských ateistů.
 



Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.