Pohled do „zpětného zrcátka

Ing. Jiří Kutílek 11:34 0 komentářů

Jako bývalý voják z povolání jsem se na svoji profesionální dráhu odborně připravoval 11 let a na její trajektorii postupně absolvoval (prožíval , snášel ) veškeré možné POZICE od žáka voj. gymnázia (3 roky s výstupní maturitou a školní hodností četaře ), přes vojína základní služby (1 rok ) , frekventanta voj. železničního učiliště s absolvováním do hodnosti důstojníka , odbornou funkci , učitelskou funkci v PŠ , posluchače na VAAZ , inženýrskou funkci ve vojenském výpočetním středisku sekce MNO – TAS . Na všech těchto postech jsem postupně sbíral poznatky , s kterými bych se dnes rád podělil s profesní i laickou veřejností .

  S velkou nelibostí a upřímně řečeno s odporem sleduji dnes v médiích neobjektivní kritiku všeho , co souviselo s armádou ČSLA jako celku a zvláště potom  s odsuzováním ztrátovosti , bezúčelnosti , škodlivosti a v podstatě zbytečnosti vojenské základní služby . V těchto kritikách se dokonce některé „naše celebrity „ chlubí svými fígly , jak se dostali k „modré knížce „ a pokud se jim to nepodařilo , libují si v kritikách , kde armádu jako celek , hlavně její velitelský sbor prezentují jako stádo debilních khaki mozků s nízkým IQ , kam se uchýlili všichni , kteří by se jinde neuživili . Je zajímavé , že za vlastní hrdinné a rádoby obdivuhodné vlastnosti vyhlašují svůj odpor k matematice a technickým vědám .
  Pro vojenskou kariéru jsem se rozhodl sám , jako patnáctiletý , v roce 1954 veden touhou  dostat se tam , kde je garantováno široké sportovní vyžití spojené s kvalitním vzděláním  (v tom mne VŠJŽ  Bratislava nezklamala ) . Na přijímací řízení (podmínka vyznamenání ze zákl. školy ) se přihlásilo 514 zájemců (přijali 92 ) , byl jsem jeden ze šťastných  .Statut školy v té době garantoval , že výteční absolventi se mohou přihlásit na Vysokou námořní školu Varna , kde budou studovat na námořní důstojníky naší námořní flotily Tomuto cíli jsem věnoval celou dobu studia pozornost , bohužel pouze a zrovna u našeho absolventského ročníku se rozhodlo MNO pro ojedinělý (NIKDY VÍCE NEOPAKOVATELNÝ ) experiment . Místo přechodu na vojenská učiliště (nebo Varnu ) , nás všechny odeslalo k západním motostřeleckým útvarům v pozicích vojínů základní prezenční služby (abychom se „zocelili „ ).Takže ze školního prostředí , kde velitel čety byl major , jsme se ocitli u motostřeleckého útvaru v Jindřichově Hradci mezi normálními „bažanty „ , kde svobodníci s podprůměrným IQ nám začali dělat „vojnu „ . Pochopitelně s doprovodnou „buzerací „ a v podstatě se svévolnou šikanou .Zde jsem získal prvotní životní (vojenský ) poznatek . Pokud se totiž v životě člověk , který v civilním životě působí někde v základní podprůměrné (nízké ) pozici najednou ocitne v pozici komukoliv nadřízeného , ovládne ho opojení z moci doprovázené touhou ponižovat a šikanovat . Bylo zajímavé , že většinou z civilního života maturanti (těch bylo v řadách poddůstojníků minimum ) se šikanování stranili .Jelikož na pozicích velitelů čet působili absolventi ( z voj. kateder vysokých škol ) , většinou neprůbojní a sami vystrašení , četám v podstatě vládli „svobodníci – pastevci a nádeníci ) . Vojáci z povolání (velitelé rot a praporů ) nebyli u útvaru po pracovní době a v noci přítomni a většinou o praktikách svých nejnižších velitelů nic nevěděli ) . Jako „bažant „ základní služby jsem zde získal další poznatek a to ten , že takovéto zvůli je třeba se rázně vzepřít . Z pozice rotního předsedy tehdejšího ČSM jsem napsal stížnost do Obrany lidu a popsal situaci ..Následná kontrola z MNO skutečný stav prověřila , potvrdila a vyřešila . Až na výjimky všichni zainteresovaní poddůstojníci byli degradováni , převedeni do pozic normálních záklaďáků a  nový poddůstojnický sbor byl vytvořen z nás několika  absolventů VSJŽ Bratislava . A tak se další vojna nestala sice „kojnou „ , ale byla alespoň částečně  snesitelná .Na častých komplexních cvičeních (plukovních ) v blízkých vojenských prostorách Šumavy jsem nabyl poznání , že dislokovaná vojska místních „pěšáků“ byla pro nejvyšší vojenské kumpány ministerstva a okruhu opravdu pouhým „kanónenfutrem „pro  strategické plány Varšavské smlouvy .Úroveň materiální péče o výstroj (nebyly „vaťáky !!) , stravování , zdravotní zabezpečení a základní potřeby řadového vojáka byla zcela zanedbávána v naprostém rozporu se zátěží , kterému byli  vojáci v těchto posádkách vystavováni . I přes tato negativa jsem si odsud po roce odvezl  přece jen další důležité poznání  , které je často degradováno otřepanou  frází : OSOBNÍ PŘÍÉKLAD VELITELE .
Jednotka , u které jsem v JH sloužil , byla tak zvanou „školní jednotkou „ a byla zřízena jako přípravka pro následné pokračování studia na Vojenských odborných  učilištích (tomuto cíli byl podřízen nábor zájemců z civilu a program výcviku  a časté komisionální testování ) . Naší jednotce (četě ) velel kapitán z povolání ( nám z neznámých důvodů někým odložený , naprosto neschopný a k čemukoliv použitelný ) . Na tomto místě bych výjimečně mohl souhlasit s některými ojedinělými názory na armádu a část velitelských kádrů… Nebylo se proto čemu divit , že jsme jako celek byli soustavně nejhorší v hodnocení (po 2 měsících „intenzivního „ výcviku ani jedna třetina vojenského kolektivu nesplnila základní normy tělesné , odborné a střelecké přípravy ). Zřejmě zásahem Boží prozřetelnosti zmizel v propadlišti dějin při ministerské likvidaci „poddůstojnické elity i tento člověk a velení se ujal četař ZÁKLADNÍ  služby (jinak v civilu slovenský učitel  )Tóth .A ten mi pro celý život posloužil jako „mustr“ osobního příkladu velitele . Od prvého dne se plně ujal své spasitelské role a všem tělesně i odborně „nezdatným „ se začal neúnavně věnovat . Během necelých dvou měsíců se VŠICHNI  přiblížili úrovni těch nejlepších a naše jednotka začala sloužit jako příklad úrovně výcviku a zdatnosti pro celý pluk  (mimo jiné se u  nás střídaly všechny kontrolní přepadové i řádné prověrky a jiné. Veškerý výcvik pod jeho velením se stal vždy cílenou , vysoce zajímavou činností , kde tento člověk mohl v jakékoliv pozici posloužit osobním příkladem a pomocí  (např. při zrychleném přesunu v maskách na 5 km , kde se počítal čas posledního z jednotky , nesl na svých bedrech značnou část zátěže a výzbroje těch méně zdatných a ještě ostatní stačil povzbuzovat pobíháním od čela ke konci „konvoje „ k enormnímu výkonu . Od onoho „posvátného „ dne , kdy jsme se při prověrce velitele pluku stali ve všech disciplínách a kritériích  VÝTEČNÝMI  , jsme v podstatě téměř denně (až do konce pobytu v JH ) , hráli místo výcviku kopanou (ostatní jednotky do úmoru nesmyslně nacvičovali to , co někteří z jedinců nezvládali ) .Četaře Tótha nosím dodnes ve svém „vojenském „ srdci jako příklad zodpovědného , cílevědomého , příkladného velitele s přísným , ale lidským přístupem k podřízeným. Kromě tohoto doživotního poznatku jsem si  v těchto těžkých dobách působení v krásném jihočeském pohraničí  znovu ověřil poznatek síly , soudržnosti a lidské potřeby bezproblémového soužití ve vojenském kolektivu . To již dnešní generace mladých nemá šanci k bohužel k vlastní škodě zažít . Odsud pramení slogan , že i na těžké prožitky se časem vzpomíná s nostalgií a láskou .

V dalším se moje kariéra vydala i pro mne nečekaným směrem . V enormní snaze hlavně se co nejvíce vzdálit od ranku „pěšáků“ (odborně a  vznešeně řečeno motostřelců ) jsem zvolil dráhu vojenského železničáře a přesunul jsem se do Železničního učiliště Valašské Meziříčí ke studiu nosné odbornosti  MOSTAŘE . Již od samotného počátku jsem svého rozhodnutí nelitoval . Podmínky ubytování , stravy a celkové péče byly v porovnání s plukem v JH nesouměřitelné v pozitivním slova smyslu . Úroveň a zaměření studia vysoce zajímavé , velitelský a učitelský sbor na úrovni . Okolní krajina atraktivní …Po absolutoriu jsem se stal v roce 1960 vojákem z povolání , zůstal v učilišti a nastoupil do velitelské a pedagogické funkce u PŠ strojní . Práce mne bavila , svěřený kolektiv byl kromě několika podprůměrných jedinců  (vyjma absolventů průmyslových škol )z hlediska potřebné odborné vzdělanosti dobrý , čemuž následně odpovídaly i dílčí výsledky vzdělání jedinců . Vše důležité by se dalo zkrátit hlášením „nic zvláštního se nedělo a ani nestalo „ .Leč, jak se záhy ukázalo , ono se dělo a i stalo . Předseda organizace ČSM moji jednotky ( v civilu strojvůdce )  mně jednoho dne přednesl v osobním pohovoru stížnost , že můj podřízený poddůstojnický sbor se často (zpravidla v noci ) dopouští „buzerace „ v jednotce a to tím , že svým podřízeným vyhazuje zpravidla osobní věci ze skříněk a baví se chaosem při uklízení . Tím si prý vynucují autoritu . Náhle jsem se ocitl sám v situaci , kterou jsem již prožil na vlastní kůži , ale tentokráte jsem byl „na druhém břehu „ . Poradil jsem předsedovi , aby svolal schůzi kolektivu a tam celou věc „naplno „ nanesl . Pochopitelně s ujištěním , že garantuji jeho ochranu . Záhy se schůze konala a veřejně (i za přítomnosti velitelů družstev – poddůstojníků ) projednala problém ,včetně přijetí opatření k nápravě tohoto negativního jevu .Věc měla bohužel pro mne i pokračování …Poddůstojníci se přihlásili k audienci u velitele praporu , tam si postěžovali , že snižuji jejich autoritu a požádali velitele o přeložení s odůvodněním , že pode mnou odmítají sloužit .Velitel mne zavolal k pohovoru , s věcí mne seznámil a žádal o řešení ..Oznámil jsem mu , že návrh poddůstojníků přijímám , že mu je dávám k dispozici a že já si vyberu tyto velitele z řad nejlepších vlastních žáků PŠ . A tak se i stalo , velitel si ony pány poddůstojníky (většinou dříve záměrně vybrané zručné řemeslníky potřebných profesí pro budování interiéru praporu ) ponechal a čekal na moji chybu . Ta naštěstí nepřišla , všichni na PŠ úspěšně absolvovali , jen já (zřejmě jako pomstu za neústupnost ) , jsem byl povýšen do další hodnosti s půlročním zpožděním  . Potěšení  z nezpronevěření se zásadám spravedlnosti převýšilo slogan „za dobrotu , na žebrotu „ . Důležité bylo , že vzájemné sblížení se s kolektivem svěřené jednotky zpevnilo neobvyklým způsobem naše vztahy , což se projevilo pro mne nečekaně v závěrečné fázi odchodu absolventů PŠ k jednotkám . Jak bylo zvykem , každý rok byli naši bývalí žáci , dle harmonogramů ČSD odváženi na nádraží k potřebným spojům . Tentokráte jsem se „za zásluhy kolektivu „ rozhodl k osobnímu doprovodu až  na nádraží a s řidičem posádkového autobusu jsem domluvil , že v rámci této jízdy vykonáme pomalé čestné kolo kolem náměstí , kde pronesu krátký rozlučkový „projev „.Netuše nic tragického , jsme „věc „ provedli dle připraveného scénáře ..Při  pomalém absolvování čestného kola na náměstí (pasažéři udiveni ) jsem stačil říci „hoši , čestné kolo pro vás , děkuji všem za vše …více jsem ze sebe v náhlém propuknutí  emočního pohnutí , nedostal …onoho dne jsem viděl po prvé v životě vojenskou partu v slzách a hlasitě plakat . Následné poslední loučení na nádraží se podobalo drastickému pohřebnímu obřadu . Nikdy na to nezapomenu , nikdy bych to již neopakoval …jsem přesvědčen , že i ostatní aktéři této jízdy na to dodnes vzpomínají ..A jaké jiné (důležité ) poznatky jsem si ze své krátké (6 let ) působnosti v železničním vojsku přinesl do života ?
Jde v prvé řadě o poznání , že toto vojsko disponovalo řadou velmi dobře odborně připravených kádrů , specialistů a významným způsobem se podílelo na ekonomické prosperitě národního hospodářství . Řada  rozsáhlých  investičních staveb v oblasti generálních oprav a rekonstrukcí železničních svršků , mostů a jiných staveb (např. podíl  na stavbě Žďákovského mostu , vybudování nákladního kolejiště VSŹ Košice ) je toho dokladem  Na pravidelně pořádané „Dny železničního vojska „ se „civilní „ železničáři jezdili učit organizaci práce v oboru a obdivovali se zručnosti a dosahovaným realizačním časům při ukázkách .. Kromě toho se toto vojsko podílelo na odborné přípravě (vyškolování ) potřebných profesí pro hospodářství (bagristé , jeřábníci , buldozeristé , mostaři , strojvedoucí , strojníci beranidel , podbíječek , svářeči , strojníci pil , elektrocentrál , výpravčí a jiní specialisté ). Toto vojsko  bylo svými odváděnými výkony z hlediska ekonomiky jako jediné v armádě zcela soběstačné …!!! O to je nepochopitelnější , že bylo (proč asi ?? ) ihned po „sametové „ revoluci  také jako jediné ihned zrušeno a rozpuštěno …Zcela právem je a musí být každý bývalý vojenský železničář na svoji bývalou příslušnost k tomuto vojsku HRDÝ . K těmto jedincům se hrdě hlásím i já .
V souvislosti s mým působením v této posádce musím „mimo mísu „ ostatních souvislostí , zmínit ještě jednu , jak se později ukázalo, podstatnou epizodu . Nevím již ani jak  a hlavně čím , jsem si získal náklonnost posádkového „kontráše „, z kterého měli všichni ostatní značný respekt a chovali se k němu až s bázlivou úctou (včetně velitele učiliště ) . Tento všemi obávaný (a profesně zdatný ) člověk si za nejčastější objekt návštěv zvolil MOJI  kancelář a zde jsme v mých volnějších chvílích trávili společný čas posuzováním  a vymýšlením  schémat pro automatické ovládání modelového kolejiště u kontráše doma . Pracoval jsem pro něho rád a realizoval jsem si tak koníčka , kterého jsem si vzhledem k rodině i svému platu , nemohl sám dovolit . Později , kdy již  v posádce narostlo podezření , že jsem asi jeho agent , na moji prosbu od návštěv v mé kanceláři nerad upustil . Práce u něho doma pokračovaly až do doby mého odchodu do Brna . Potom jsme se nejméně 4 roky neviděli ..
  Jelikož mne od malička (v podstatě zřejmě v souladu s mým jménem  )provázel  zájem „o drátky „ a elektrotechniku vůbec  , přihlásil jsem se k dálkovému studiu vysoké školy elektrotechnické (ČVUT Brno ), což se postupně ukázalo při výkonu vojenské profese jako vysoce obtížné . Po absolvování 4 semestrů jsem byl nakonec nucen přestoupit na řádné denní studium VAAZ Brno – katedru výpočetní techniky , kterou jsem absolvoval v roce 1970 . I na této škole byl pedagogický sbor na špičkové úrovní (včetně vyučujících profesorů z civilních vysokých škol ) , škola měla v odborné veřejnosti a v národním hospodářství  vysokou prestiž.  O tom nás přesvědčovaly každoroční stáže např. v elektrotechnických závodech  , kde na vysokých postech „sloužili“ absolventi VAAZ  - tzv. civilního směru (vysokoškoláci vyškoleni jako výpomoc na VAAZ , kteří po ukončení školy odcházeli do civilního sektoru ). Z mých zkušeností ( a výsledků „praxe „ v závodech ) mohu dosvědčit , že i naše působení v těchto odborných krátkodobých výletech do civilu zanechalo mnohde  pozoruhodné stopy a přínosy ( např. v Sometu Teplice jsme definitivně vyřešili  dlouhodobý problém nízkého poměru výběru špičkové kategorie indikačních měřidel – vztaženo k celkové produkci , v Tesle Jihlava jsme téměř  na nulovou hodnotu snížili výskyt zmetků při výrobě navíjených svitkových kondenzátorů , což zvedlo efektivnost výroby o 50 % ..a pod.).
I z této životní etapy , která byla veskrze pozitivní a rád na ni vzpomínám jsem , jsem si odnesl vzhledem ke krizovému charakteru závěrečného období pobytu , řadu poznatků a zážitků , které pro následné moje působení v ČSLA mělo i pro moji osobu negativní dopady . Jelikož jsme jako posluchači čerpali v srpnu 1968 celoměsíční dovolenou ve svých bydlištích a v následném měsíci září ihned odjeli na stáže v závodech (my konkrétně do Tesly Lanškroun ), neměli jsme šanci účastnit se probíhajících dějů ve společnosti . Velení (revoluční „jádro „ ) VAAZ nám i tak čerstvě
ihned po návratu z dovolené a před výjezdem „někam“ připravilo písemnou dotazníkovou prověrku , Kromě jiných , méně významných otázek , obsahovalo dvě zcela zásadní   :
a) Schvalujete vstup vojsk VS jako potřebnou výpomoc pro ČSR  ANO  - NE  ?
b) Domníváte se , že vstup vojsk VS  BYL    NEBYL  z hlediska našich potřeb nutný ?
Z odpovědí  byly k překvapení mnohých vyvozeny závěry , o čemž jsme se přesvědčili po návratu ze stáží a v navazujícím období . Na katedrách a velitelství VAAZ  se dostali postupně „k veslu „ tak zvaní skalní a nepomýlení a prvým jejich činem byla snaha zbavit se všech , kteří jim dosud bránili svou profesní  exkluzivitou  v kariérním růstu (na katedrách „balili kufry „ někteří naší oblíbení  vyučující a pedagogové ) .Celoakademický výbor KSČ přijal usnesení  že :
a) Posluchači , kteří v otázce a) zatrhli verzi  b)  (NE) , budou následně vyloučeni z KSČ (pokud byli členy ) a NEPRODLENĚ  budou vyloučeni ze studia na VAAZ
b) Posluchačům , kteří v otázce b) zvolili verzi b) (NEBYL )  , pokud jsou členy KSČ , bude pozastaveno členství a jejich studium na VAAZ bude postupně utlumeno , včetně nepřipuštění k diplomovým pracem a obhajobám
Já osobně jsem svým vyjádřeným postojem ocitl v „druhé“ kategorii a byl jsem ohrožen nedokončením studia (diplomku jsem měl již zadánu ) . Mimo jiné stejným osudem byl postižen i můj blízký kamarád , posluchač katedry „rakeťáků „ (jinak nejmenší voják VS ) Měl výšku Romana Zkamene a tím , že byl v ČSLA od 12 let  (VŠJŽ )  unikl vojenským normám . Tento , pro mne HRDINA  neunesl krach své voj. kariéry a vyskočil po napsání rozlučkového dopisu z okna ubytovny a po třech dnech zemřel . Zkráceně řečeno , obětoval se za nás , postižené b-variantou  kádrové selekce a zachránil nás . Dodatečně na tomto místě vzdávám čest jeho činu i památce !
Pochopitelně média tohoto období o události diskrétně mlčela a nám posluchačům nebyl umožněn přístup k pohřebnímu obřadu .

Jak se praví „vše špatné , bývá následně k něčemu dobré „ a to zafungovalo i v mém případě. Jako politicky nespolehlivý jsem se vyhnul umístěnce do Prahy (GŠ) a dalším exponovaným posádkám tím , že mne kádrová správa „odložila“ k tehdy bezvýznamné posádce do Nového Jičína k archivnímu počítači DP – 100 (mimo jiné , 16 km od mého bydliště Valašské Meziříčí) .
Mělo to pochopitelně i negativní průvodní jevy (nejnižší  technická. funkce a s tím spojený plat ), ale to jsem považoval v dané chvíli za druhořadé. Ono výpočetní středisko , kde jsem „rozložil svůj stan „ bylo krátce po totální kádrové čistce . Ú tvaru „vládl „ dobou nadnesený zástupce velitele (jinak z civilu profesně zdatný řezník ) , krátce po dosazení byl nový náčelník (hodný, ale neprůbojný člověk ). Pochopitelně se mnou k útvaru přišly i moje kádrové materiály  (které , jak jsem se později dozvěděl , nově instalovaný náčelník před agilním  zástupcem na 2 měsíce uschoval ) .V této době mne snad z Božího vnuknutí „ přepadla myšlenka profesně a iniciativně předvést svoji zdatnost a tak jsem „perlil „ . Již zmíněný „skalní“ zástupce i sám náčelník mne uznale poplácávali po zádech a pěli chválu . O to více mne překvapilo diskrétní sdělení kamaráda (jinak civilního předsedy ROH ) , že se chystá z působnosti stranického výboru můj vyhazov od útvaru a z armády. Považoval jsem to za „tlach „ a úspěšně pokračoval ve své práci . Hluboce jsem se mýlil . Jako blesk z čistého nebe přišla pozvánka na zasedání stranického výboru , kde mi byly tlumočeny závěry z mých kádrových materiálů včetně návrhu výboru na moje propuštění od útvaru a i z armády . Dodnes mi zní v uších ona osudová věta „jmenovaný v krizových letech svými postoji nepotvrdil politické kvality vojáka z povolání a proto je….“ Nezmohl jsem se překvapením na žádnou obranu , hrdlo jsem měl sevřené … Když tu náhle ve výboru přísedící posádkový „kontráš „ (pplk.. , kterého jsem předtím nikdy neviděl ) , pronesl nečekaně důrazná slova na moji obranu „soudruzi , z mé pozice jsem povinen sledovat činy a postoje zejména velitelského sboru posádky . Mému záměru se nevyhnul ani zde přítomný soudruh kapitán . Z mého dosavadního sledování jsem získal poznatek , že tento odborně zdatný důstojník je potřebným přínosem pro váš útvar …Navrhuji zde přednesený návrh zamítnout a jmenovanému dát dále prostor uplatnění a rozvoji jeho schopností a politických projevů .“.A tak se i stalo …, přestál jsem prvý politický útok na svoji osobu a u útvaru pokračoval . Potkala mne odborně náročná doba , od projekce ideového záměru , přes vlastní výstavbu nového, velkého a moderního  střediska na „zeleném poli“ , až po jeho rozjezd . K tomu moje oblíbené koníčky , zlepšovatelství , vynálezy a další technická angažovanost  byly více než vyčerpávající . V této souvislosti musím zmínit další epizodu , která celý zásah „kontráše „ vysvětlila . Při náhodném setkání s posádkovým kontrášem  v sousední posádce Valašské Meziříčí (byl zmíněn v souvislosti s mým dřívějším působením u „železničářů „ ) , mi tento dřívější přítel položil nečekanou otázku „jak se ti válčí v Novém Jičíně „? Odpověděl jsem , že v celku již dobře a on nato „slyšel jsem , že jsi byl za svoje postoje k roku 68 těsně před vyhazovem z armády „. Odpověděl jsem po pravdě včetně sdělení , že mne zachránil tamní „kontráš „ , kterého neznám . Překvapil mne stručným vysvětlením   „ hele ber to jako moje dodatečné poděkování , za to co jsi pro mne kdy udělal , dodnes vše spolehlivě funguje…momentálně mám vážné zdravotní problémy , kdybychom se náhodou již neviděli  BUĎ OPATRNÝ! Po několika měsících zemřel …
Bez jakékoliv sebechvály mohu i s odstupem času s uspokojením prohlásit , že moje „angažmá „ ve výstavbě výpočetního střediska MNO TAS , jeho uvedení do provozu a i ve vlastním provozu bylo více než úspěšné . Za svoji činnost jsem několikráte (pouze finančně ! ) odměněn a postupně instalován do funkce hlavního inženýra (jako jediný s podobným kádrovým „profilem „ v ČSLA ). Aby náhodou nevznikl dojem , že jsme si u tohoto útvaru „hráli na vojáčky „ , musím na tomto místě podotknout , že zmíněné výpočetní  středisko řídilo evidenci , pohyb a zásobování materiálem (od šroubků , náhradních dílů , motorů i celých celků aut i tanků) v rámci  CELÉ ČSLA . Pokud se dnes dívám na problémy s evidencí vozidel v ČR , mohu tento „projekt“  vzhledem k ceně , náročnosti a provozu systému posuzovat jen  s údivem a úsměvem  . Vždyť např. zpoždění , nebo nesplnění úkolů tzv. řádného zásobování MNO TAS , kdy se po celé republice přistavovaly vagony a auta  k přesunům přeúčtovaného  materiálu k složkám a útvarům , by tehdy zodpovědné funkcionáře (nás ) stálo funkční místo. Mohl jsem být tedy teoreticky nadmíru spokojen .. Bohužel  i v této době se odehrály další dva pokusy „skalních „ našeho přímo (přes finance a výstroj ) nadřízeného útvaru UTAZ Nitra  odeslat mne z důvodu kádrových závad do civilu . Tentokráte mne v obou případech „podrželi „ přímí náčelníci a nadřízení odborné složky MNO TAS Praha . I jim na tomto místě musím , než jinak vzdát hold a čest ! Dávali do sázky své osobní kariéry . V této permanentně se opakující situaci jsem jako důstojník těžce nesl (styděl se před okolím ) své trvalé „brždění „ v oblasti řádného povyšování do nárokových hodností . Zatímco moje výkony a zásluhy si ve svých hlášeních a rozborech přisvojovala „strana „ a její příslušníci byli povyšováni automaticky , moje návrhy (náčelnické ) zůstávali v zásuvkách nadřízených v Nitře. Jak jinak při náhodných setkáních s kamarády v uniformě jsem musel každému vysvětlovat „své peripetie „ a v podstatě se stydět . Třebaže jsem měl vysoce lukrativní funkční  i platové postavení a byl jsem všemi nadřízenými uznáván a hodnocen , rozhodl jsem se všechny tyto „výdobytky „ opustit a požádat o odchod do zálohy po dovršení věku 45 let . Najednou jsem byl  překvapivě povýšen do zadržované (6 let ( hodnosti pplk. A masírován , abych od úmyslu upustil . Věren svým zásadám jsem přesto armádu opustil a odebral se do jámy „lvové „ , do civilu s pochopitelným VÝRAZNÝM  poklesem platu . Prvé dva měsíce mi bylo „krušno „ , ale potom se zablýskalo na lepší časy a já přechod v podstatě snadno přestál a výrazně si polepšil.
Velmi rychle jsem poznal a pochopil , že zatímco v armádě se o vydaných úkolech mohlo diskutovat jen krátce před jejich oficiálním vydáním , potom si NIKDO  nemohl dovolit  ( s rizikem postihu ) je nesplnit ,v civilu se prvá fáze odbývala nezájmem  a dále se hledaly objektivní důvody pro jejich neplnění . Mohu zodpovědně prohlásit , že pro naplnění (a  splnění ) funkčních povinností na zastávající pozici mi DENNĚ  posloužila maximálně jedna třetina pracovní doby . Ostatní čas jsem intenzivně věnoval zlepšovatelství a realizaci svých vynálezů . Tím jsem měl k naprosté spokojenosti vyřešenu oblast materiálního zajištění . Vystřídal jsem v podstatě ze zájmu poznat různé oblasti civilního života několik  zaměstnavatelů a pozic , nikde jsem se nesetkal s nezájmem o moji práci a organizační schopnosti a VŽDY  jsem byl úspěšný. Lituji pouze jediného ,  a to svého rozhodnutí pokusit se v předdůchodovém věku o angažmá v podnikání . Nebylo pro velkým problémem rozjet odborně orientovanou firmu , zorganizovat marketing , zajistit prosperitu a ekonomickou výnosnost a zajistit perspektivní rozvoj . Bohužel záhy (a to nejenom v tomto případě ) jsem zjistil , že nejbližší spolupracovníci věnují hlavní pozornost vlastnímu obohacení , podvádění a vytunelování firmy . A tak dnes musím míjet řadu bývalých dobrých kamarádů „ z totality „ s tlumením náhlé touhy si před nimi odplivnout…Bohužel v tomto poznání nejsem sám a současné trendy ve společnosti aktérům těchto podrazů nahrávají . To považuji za největší zklamání ve svém , na zážitky přebohatém životě ..
Aniž bych si přisvojoval nějaké výsadní právo , či dokonce „patent na rozum „ k vyčerpávajícímu hodnocení funkce , poslání a významu armády ČSLA v nedávné minulosti , přesto si myslím , že mé profesně „bohaté „  působení v této složce , včetně možnosti srovnání s „civilem „  dává , byť omezené právo se k citované problematice objektivně a nezaujatě vyslovit  a vyjádřit tak názor „jednoho z mnohých „ . Pokusím se být stručný …
a) Armáda byla nutnou složkou obrany své doby ( existence NATO a VS )
b) Na její tvorbě (rozsah , početnost , výzbroj , posádkové dislokace , organizační členění ) se podíleli cizí mocnosti (VS , Sovětský svaz )
c) Existence problémových útvarů (PTP ) byla organizačním dílem stranických a politických orgánů )  v rámci tzv. „TŘÍDNÍHO BOJE „ . Armáda byla pouze pověřena  realizačním úkolem .
d) Armáda se budovala na zelené louce a vzhledem k početnímu objemu nemohla počítat s přísunem dostatečného počtu  velitelského kádru inteligence (maturanti , vysokoškoláci ) z civilu (odtud často oprávněné „narážky „ na některé „painteligenty „ z velitelského sboru). Početnou složku sboru tvořili tak zvaní „fronťáci“ (za zásluhy a ú přímou účast v protifašistickém odboji )
e) Vyjma potřeb technických profesních a speciálních  obsluh některých druhů zbraní se převážná část útvarů , zejména „t.zv pěšáků v západních dislokacích „plnila „ kádry všeho druhu“ (včetně i dnes tak zvaných nepřizpůsobivých etnik ). Na těchto místech se též z těch „nejlepších „ školily i kádry následných sborů velících poddůstojníků
f) Vzhledem k omezenosti výběru pozdějších kádrů se postupně narodila a dále tradovala a rozvíjela vojenská šikana a „buzerace „ se všemi důsledky pro nevinně postižené
g) Na své cestě  „vojenským životem „ jsem i já , jako voják z povolání narazil na některé  zvláštní„kádry „ z řad nadřízených i podřízených , , kteří se orientovaly hlavně k výtěžnosti ze své stranické angažovanosti . Řadě z nich to vycházelo , přežívaly svoji kariéru v klidu , pravidelném povyšování , i když , abych pravdu řekl , často se nakonec stávaly obětí přeložení „někam „ , kam by se dobrovolně nehlásily . Ano , i takové „kádry se v armádě pohybovaly , naprosto převážná většina však byli vojáci z povolání na patřičné odborné výši , kteří např. po nucených odchodech po roce 1970 do civilu se téměř ze 100 % dobře uchytili a byli pro zaměstnavatele přínosem .Domnívám se (z pozdějšího poznání ) , že daleko více podobných  „pochybných „kádrů působilo v civilu .

Bývalá armáda ČSLA  představovala jako celek svou funkčností na teritoriu republiky  řadu významných pozitiv , které ji ani dnes , přes mnohé snahy různých aktérů , nelze upřít .
V prvé řadě sehrávala významnou výchovnou funkci u mladých mužů v období nastupující (probíhající ) puberty a to tím , že její projevy výrazně utlumila  a transformovala na přerod do fáze následného opravdového mužství , přičemž zároveň produkovala řadu odborných profesí (řidiči , strojníci , obsluhy zemních a jiných strojů , atd). Jako na dlani , nebo filmu , vidím ještě dnes obrázky jedinců , kteří po nástupu do kasáren zmateně pobíhají , nejsou schopni si alespoň částečně uložit své věci a v tělesné přípravě nesplňují ani silně ponížené základní limity . Neznají co je to strádání na pochodu , cvičení , co je to kolektivní duch , vzájemná výpomoc i zábava . Na druhé straně se odvíjí film těchže „mladíků „ , kteří po jednom roce opouštěj í PŠ , hoši tělesně zdatní , zmužnělí , klidní , zodpovědní   „ZOCELENÍ „ Z PROŽITKŮ KOLEKTIVNÍHO ŽIVOTA . Mnozí bez nadsázky dodnes vzpomínají na společné prožitky , třebaže mnohé z nich  nepatřily mezi  ty nejpříjemnější  . Jako přímý a angažovaný účastník si od nikoho nenechám tyto své osobní poznatky vyvracet . Srovnám li řečené s dnešním stavem dospívajících mužů , je mi smutno . Argumentuje se tím , že neztratili dva roky života , ale co získali ? . Nezbavili se osobní závislosti na rodičích ,nezískali  nic , co by prověřilo jejich morální , tělesnou a psychickou odolnost nezažili … Zůstali a zůstávají  NEZRALÝMI  muži , kterým je často cizí pojem kázně , ukázněnosti , vztah ke kolektivu , cílevědomost , zodpovědnost a schopnost snášet jakékoliv strádání .Místo toho dnes v rámci „emočního vybití „ podléhají vlivu různých „partiček „ , drogám a sklonům k zločinnosti . Analýzu těchto  nebezpečných jevů pro společnost přenechávám  odborníkům .

  Na závěr mého možná „suchopárného „ , chronologicky uspořádaného výčtu fakt jsem si ponechal popis dvou osobně zažitých, nezapomenutelných epizod . Obě se vztahují na období mého pobytu na Vojenské škole Jana Žižky v Bratislavě . Prvá je spojena s ojedinělou prověrkou mé (naší ) tehdejší tělesné zdatnosti a odehrála se konci měsíce června (děti si nosily vysvědčení ze škol ) a my  tehdy 16-ti letí žáci školy,) jsme ukončili měsíční výcvikový tábor na Tureckém vrchu (35 km od Bratislavy ) . Dalším dnem nás čekaly třicetidenní prázdniny … Za účelem zpětného přesunu (převozu ) do posádky byly  dopoledne v táboře přistaveny autobusy . Každý si do plné polní nabalil své všechny osobní věci (včetně knih a jiných osobních potřeb ), ověšel se zbraní a maskou a „vlekl“ své přetěžké osobní zavazadlo na nástupiště . Velitelé k našemu velkému překvapení vyhlásili tento verdikt : „ kdo chce zítra odjet na  CELOU 30-ti denní dovolenou , tato mu bude udělena za předpokladu , že se přesune do Bratislavy pěším pochodem, kdo tak nechce učinit , může využít autobusu a dovolená mu bude krácena jednu polovinu . Ti , kteří pochod nezvládnou celý , budou taktéž úměrně kráceni na délce přiznaného volna . Z téměř 100 lidí naší roty asi desetina nastoupila do autobusu , ostatní zůstali stát v naději , že jde o nejapný žertík velitelů . Nešlo . Po povelu „pochodem vchod“ , v atmosféře nastupujícího „pařáku „ , jsme vyrazili na cestu . Obrovská zátěž přeplněné „plné polní se postupně z bolesti zad a celého těla přesouvala na tlaky v obuvi , které přerůstaly do tvorby puchýřů . Cestou , stále více zaznívaly výkřiky prokletí a někteří jedinci po naprostém vyčerpání končili v doprovodném autobuse .V hlubokém odpoledni se v Železné studěnce objevila na dohled Bratislava i objekt školy . Pochodový „tvar“ připomínal neuspořádaný a těžký pochod zajatců u Stalingradu , ale ŠLO SE .Nejzdatnější jedinci přebírali část zátěže těch , kteří již „mleli z posledního „ , ale chtěli dojít . Po kýženém návratu do školy (celkem došlo asi 70 lidí) , nebylo jedince , který by na ploškách chodidel měl jediné místo bez obrovských  puchýřů . Nastala  jejich „vojenská „ léčba . Ta spočívala v nahřátí chodidla co nejvíce horkou vodou (malé opaření ) a propíchání (roztrhání kůžičky puchýřů , sterilizovanou injekční jehlou s následným prolití ran pitralonem .
Všichni , kteří nebyli krácení na délce dovolené , již za následného  časného jitra (kolem 4 hodiny ) kráčeli nekulhajíc  PĚŠKY  z Karlovy vsi na hlavní nádraží k ranním rychlíkům (‚v noci nejela tramvaj a tak šlo v podstatě o cestu přes celou Bratislavu  ) .
Obdobnou fyzickou zátěž ,   kterou tehdy byl nucen absolvovat v pouhých 16 !! letech ,jsem v průběhu další vojny  NIKDY NEZAŽIL .

Kupodivu i druhá  nezapomenutelná příhoda se vztahuje k této instituci … Její následný  příběh popisuje VOJENSKOU VZPOURU (kterou jsem nikdy, nikde ani v žádných vojenských análech nezaregistroval ) . Odehrála se na této škole a to v našem ročníku (rotě ) v roce 1956. Její počátek , jak to již zpravidla bývá, začal zcela nevinně . Velitel naší tehdejší roty , jistý pplk.. (později usvědčený a uvězněný aktivní člen dřívějších Hlinkových gard ) potrestal  KOLEKTIVNĚ  celou jednotku hromadným zákazem vycházek za  bezvýznamné porušení zásad odpoledního povinného samostudia  (někteří jedinci hráli karty ) .Zákaz vyvolal atmosféru nevole a nesouhlasu s tímto nepřípustným kolektivním trestem a vyústil v počátku v nevinné a ojedinělé odmítání stravy u některých jedinců , které záhy přerostlo v odmítání stravy v celé jednotce . Stravování žáků školy probíhalo v jídelně , kde byla strava zavážena až ke stolům (jako v restauraci ) , vyjma polévek , kterou si strávníci nalévali sami z mís na stolech . Výsledkem nastalé komplexní hladovky byl stav , kdy personál obsluhy byl nucen po uplynutí stanoveného času zpětně sbírat plné talíře , včetně naplněných polévkových talířů . Přítomní velitelé se zpočátku pouze usmívali , po 3 dnech se snažili zjišťovat proč kdo nejí , v dalších dnech počali vyhrožovat vyhoštěním jedinců ze školy , ale vše marně . Kolektiv téměř 100 lidí se postupně stmeloval a začalo být jasné , že nelze přesvědčit žádného jedince k přijetí stravy  Pouze jediný nespolehlivý zrádce se nechal přesvědčit ke konzumaci jedné porce polévky , zato ho večer čekala „deka „ od neznámých mstitelů ..Pochopitelně , že nikdo „nestrádal „ , každý měl ve skříňkách zásoby ze sobotních a nedělních studených večeří , které byly volně k dispozici k odebrání na jídelně….Situace se téměř po 2 týdnech stala kritická a velení školy (i posil z důstojnického sboru  „odněkud „ ) UDEŘILO .
Dopolední vyučování bylo náhle přerušeno , na chodbách byly instalovány „výslechové stoly „ a každý z nás (cca 100 žáků ) absolvoval postupně výslech u několika z nich . Zjišťoval se organizátor , iniciátor (autor ) této organizované protestní hladovky . Všichni jsme napjatě očekávali výsledky šetření a možné dopady pro nejaktivnější jedince (mezi ně jsem patřil i já ) K velkému překvapení hlavně vyšetřovatelů i nás , nebyl  výsledek žádný . Nikdo nic nevěděl , nikdo nic neorganizoval , každý se držel vzoru kolektivu , který byl nespravedlivě potrestán ...Cíl byl dosažen  , velitel se sice neomluvil (možná byl potrestán ) , ale musel okamžitě vycházky odblokovat , včetně dodatečné náhrady těch , které jsme nemohli čerpat . Pochopitelně celá tato událost byla (a myslím , že dodnes je utajena  - nejvyšší protest vzpoury , hladovka v zařízení na vychování kádrů !) .
Celou záležitost zmiňuji hlavně proto , že v jejím průběhu se ve velkém počtu zúčastněných jedinců potvrdilo v čemž spočívá sila  vojenského kolektivu i jedinců , kolektivní duch a solidarita . Přitom stačilo jediné selhání třeba aktivního jedince k tomu , aby školu musela opustit řada kamarádů . Možná není bez zajímavosti , že onen jedinec konzumující  jako jediný polévku se později angažoval přímo v ÚV ČSM a po revoluci v likvidaci majetků této (již SSM ) organizace.

Co dodat na úplný závěr ?

Dnes jako věkově pokročilý důchodce ( s mírně podprůměrnou starobní penzí )  s vrozenou skromností , bohužel však i se značným rozčarováním  z celkového stavu a trendů v naší společnosti, pečlivě sleduji a pozoruji vývoj naší  mladší a mladé generace .Překvapují mne především vztahy jedinců k sobě navzájem , kdy jsou preferovány zejména materiální zájmy , finančně nadhodnocována činnost „bílých límečků „ (manažérů ) , opomíjeny  a nedoceňovány technické dovednosti a fortel českých „ručiček „ , kdy je poctivé podnikání nahrazováno překupnictvím všeho druhu a kdysi poctivost  střídána snahami každého za jakoukoliv cenu ošidit a podvést . A čeho s odstupem času lituji (nelituji  ) ? To lze vyjádřit jedinou větou  - jsem šťasten , že jsem se tak BRZY  narodil a že jsem mohl prožít tak sice komplikovaný , avšak  v podstatě šťastný život …..





Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.