Poezie všedního dne aneb výchova dívek v minulém století, kap. 4

Michaela Maxová 10:00 0 komentářů

Paní Maxová zaslala do Národní kroniky vzpomínky, které vyšly v roce 2011 knižně s podtitulem Hořkosladká komedie - vzpomínky na mého otce v době mého dětství a mládí v souvislosti s mým rodným městem. 

DŮM č.25

Dříve, než se náš příběh bude odvíjet dál, je nutno vylíčit, jak vypadal dům, ve kterém jsem se narodila a vůbec celá naše ulice a co všechno s tím souviselo.
Ten dům postavili otcovi rodiče pro své čtyři děti – dva syny a dvě dcery. Výstavba však byla pro ně (hlavně finančně) velice náročná a měli s tím obrovské problémy. A nejen oni, ale i jejich děti; velmi statečně jim pomáhaly ze všech sil splácet dluhy. Mého otce to téměř zničilo, ale o tom až později.
V přízemí byly dva byty se společným záchodem, koupelna – společná pro celý dům a mandlovna, která znamenala obživu a pomoc při splácení dluhů. V prvním patře byly také dva byty, opět se společným záchodem.
Nahoře byla půda, kde se v zimě věšelo prádlo. Ta půda byla pro nás děti obrovským rájem, protože zde byly různé možnosti skrývaček, spousta starého harampádí, ve kterém jsme vždy objevily něco zajímavého. Později se zde zřídily ještě dvě podkrovní místnosti, aby v nich mohla bydlet nejstarší ze strejdových dcer, když se provdala.
Z přízemí se vycházelo na malý dvorek, na jehož okraji stála prádelna a malá dílna. Ze dvorka se dalo projít úzkou uličkou přímo na ulici. V případě potřeby to mohl být jakýsi únikový východ, ale za normální situace to místo sloužilo ke skládání uhlí, odkud se přenášelo do sklepa.
Nejkrásnější částí domu byla terasa – vchod na ni byl z prvního patra. V létě se zde věšelo prádlo, ale jinak to bylo místo, odkud byl nádherný rozhled do okolí. Postavil-li se člověk na okraj terasy, měl před sebou část Středohoří jako na dlani: podlouhlý hřeben nesoucí název Ranská hora, která je dnes rájem rogalistů, zalesněný Červeňák (správně Stříbrník) s malou červenou věžičkou, podle níž dostal své jméno; dále nejvyšší vrcholek této části Oblík, nižší širší kopec tzv.Bába (správně však Brník) a trochu užší tzv. Dědek (správně Srdov). Tento nádherný pohled se v posledních letech ještě zlepšil, protože byly odstraněny staré domy, které dojem trochu kazily. Zůstal tam jen dům, který má historickou hodnotu. Byl postaven v barokním stylu, dříve se mu říkalo opatrovna - byli tam umístěni staří a nemocní lidé.  Před několika lety byl dům velmi pěkně restaurován a nese honosný název Barokní špitál. Slouží jako hotel a také se v něm konají všelijaké recepce. Pohled z terasy je pro každou aspoň trochu poetickou duši nezapomenutelným zážitkem. Mého otce tak fascinoval, že ho několikrát zvěčnil ve svých kresbách.
Ještě jedna část domu byly poměrně zvláštní a pro nás děti moc zábavná – a sice schodiště. Bylo kamenné (žulové) a točité. Takže, když jsme si my děti sedly na horním schodě na zadek, správně natáhly nohy a pořádně se odrazily, zažily jsme přímo pekelnou jízdu, která skončila až v přízemí. Všem (myslím tedy dětem) se to moc líbilo, až na moji sestru – ta nebyla na takové čertoviny vysazená!
Ulice, ve které dům stojí, byla v době mého dětství dlážděna tzv.kočičími hlavami, po kterých vždy pořádně drncalo. Ulice byla hodně úzká a zastrčená, takže večer a zvláště v noci vypadala velmi ponuře. Když jsem se někdy vracívala později domů, třeba z divadla nebo z kina, měla jsem vždy velmi nepříjemný pocit. Záviděla jsem v té chvíli kamarádkám, které bydlely třeba na náměstí nebo v nějaké široké otevřené ulici. Dnes však tato ulice vypadá úplně jinak. Byla nově osvětlena, rozšířena a vydlážděna; byly zbořeny domky, které ji uzavíraly, takže stísněným dojmem, vzbuzujícím strach, už rozhodně nepůsobí.
Před domem ležela již dříve zmiňovaná široká kláda, která byla svědkem nejrůznějších rozhovorů, vyprávění, ale někdy i hádek sousedů v celé ulici. Bylo to jakési pietní místo, které mi tak trochu připomínalo posvátnou lípu z Jiráskovy Lucerny. Když se pak později (vlivem času) kláda úplně rozpadla a kdosi ji zlikvidoval, bylo tak vlastně zničeno i naše debatní místo a tím se i tak nějak rozpadla soudržnost mezi sousedy.
Náš dům je dnes však již ve velice havarijním stavu, protože v něm bydlí už jen pár starých lidí a nikdo se o něj a jeho restauraci nedokáže postarat. Je to velká škoda a ve mně to vždy vyvolává pocit smutku.
Tehdy však, v době mého dětství, byl plný lidí a dětí a bylo tam moc veselo! Jeden dolní byt obývala tátova sestra se čtyřmi dětmi, druhý tátův bratr se třemi dětmi, v prvním patře bydlel můj otec se dvěma dětmi a čtvrtý byt pronajímala tátova sestra jedněm bezdětným manželům. I s těmito podnájemníky jsme si užili hodně legrace a opravdu je na co vzpomínat!!!

Trochu podrobněji je potřeba pozastavit  se také nad tím, jak vypadal náš byt, neboť i to sehrálo významnou roli v našem životě.
Celý byt tvořily pouze tři místnosti a malá chodbička (záchod byl společný se sousedy, jak už jsem se dříve zmínila). Všechny tři místnosti byly orientovány k jihu, takže tam celé odpoledne svítilo slunce. Ať se člověk podíval z kteréhokoli okna, viděl před sebou – a to poměrně blízko – vrchní část kostela. Ten pohled mě vždy okouzloval. Měla jsem pocit, že by nebylo mnoho potřeba, abych si na ty překrásné majestátní věže z období pozdní gotiky mohla sáhnout. I tento pohled inspiroval mého otce k tomu, že si sedl přímo do okna a maloval. Bylo to prostě úchvatné!
Dnes existuje ještě jedna možnost opačného pohledu, který je ještě úchvatnější než ten předchozí. A sice z kostela na náš dům. Před několika lety byla totiž zpřístupněna cesta na věž kostela. Je sice nutno absolvovat pěknou řádku schodů, ale určitě to stojí za to. Když totiž člověk vyšplhá až nahoru, může se kochat úžasným pohledem do všech světových stran (ovšem za předpokladu, že je dobrá viditelnost a že dotyčný nemá strach strach z výšky). A právě při pohledu ze severní strany je možno vidět náš dům, dokonce okna bytu, ve kterém jsem se narodila.
Pohled z okna mě nabádal ještě i k dalším činnostem, které však už rozhodně nebyly tak poetické jako tato, ale o tom až později.

Život celé naší rodiny se odbýval převážně v kuchyni. Byla poměrně velká, takže sloužila nejen k vaření, ale fungovala i jako jídelna a pracovna (uprostřed stál velký stůl) a nakonec poskytovala i možnost odpočinku (u zdi byl gauč). Prostě se zde dalo dělat prakticky vše – dokonce i menší hygienická očista (v rohu bylo umývadlo), protože koupelna, jak jsem se již dříve zmínila, byla pouze v přízemí – společná pro celý dům. Do kuchyně se všichni uchylovali hlavně v zimě, neboť to byla jediná místnost, kde se topilo (pod oknem stále plynová kamna zn.GAMAT). Ta kamna sehrála v životě otce velkou roli, bylo to totiž jeho nejoblíbenější místo k odpočinku – ležel přímo na zemi, zády nalepený na kamna. Matka se často zlobívala, že prý odebírá veškeré teplo pro sebe.
Další dva pokoje byly poměrně malé a fungovaly jako ložnice a obývák. V ložnici byly manželské postele, na kterých jsme spali  v době našeho raného dětství všichni čtyři společně. Otcova přítomnost nám děvčatům sice moc příjemná nebyla (obě jsme se spíše tlačily k matce), ale bylo nám alespoň tepleji. Když jsme už byly starší, nechala máti postele rozříznout, přesunula je do zadního pokoje a nás dvě děvčata s nimi. Do prvního pokoje přesunula gauč, který byl dříve v zadním a na něm zůstala spát ona sama. Otce umístila na gauč do kuchyně, aby prý nás nerušil, protože chodil na směny! Ale on spal stejně nejraději na zemi u svých kamen. Matčin výmysl pro nás sice znamenal pohodlnější a hygieničtější spánek, ale dobře nám bylo jenom v létě. V zimě jsme rády vzpomínaly na stísněné podmínky v manželských postelích. Tedy abych nepřeháněla! Úplně bez topení pokoje nebyly. Měli jsme k dispozici malý plynový teplomet, ale ten moc tepla nevydal. Nebo elektrický, ale ten se zase nesměl moc používat, protože jeho provoz byl dost drahý.
V prvním pokoji byla ještě jedna důležitá věc, která mě dokázala ve své době velice potrápit – a sice klavír (bude o tom řeč ještě později). Naši ho tenkrát pořídili tzv.z druhé ruky; nový by si bývali nemohli dovolit. Byl to ale opravdu krásný kus  nábytku -  krásně vyřezávaný, zdobený svícny, klávesy byly ze slonové kosti.
Když už jsme u toho nábytku, nutno podotknouti, že většina kusů byla vyrobena ručně, na zakázku. Skříně i postele měly kulaté rohy, byly to takové masivní kusy, zdobené tzv.fládrováním. Obývák měl tmavší odstín, ložnice světlejší. Naši si na tom nábytku velice zakládali a myslím, že právem, protože takový měl opravdu málokdo. Nejkrásnějším kusem byl prosklený sekretář, který matka několikrát stěhovala, protože stále nemohla najít to správné místo, na kterém by nejvíce vynikal. Ta stěhovací mánie pro ni byla přímo typická a moje sestra ji tak trochu zdědila po ní (já naštěstí ne).

Tak takto nějak vypadal dům a byt, ve kterém jsem se narodila a prožila v něm své dětství a mládí.


Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.