Poezie všedního dne aneb výchova dívek v minulém století, kap. 3

Michaela Maxová 14:55 0 komentářů

Paní Maxová zaslala do Národní kroniky vzpomínky, které vyšly v roce 2011 knižně s podtitulem Hořkosladká komedie - vzpomínky na mého otce v době mého dětství a mládí v souvislosti s mým rodným městem. 

kapitola 3: CO MŮŽEŠ UDĚLAT DNES, NEODKLÁDEJ NA ZÍTRA

Lojzík se raději rychle zvedal z klády, protože rozhovor pro něj začínal být poněkud choulostivý. To jsou přeci ženské problémy, co on s tím?
„Lojzíku, neutikejte nám eště! Eště ste nám nevyprávěl tu legrační historku vo tom, jak ste se vlasně s vaší ženou seznámil,“ zadržovala ho jedna ze sousedek.
„Ale to jsem vám už přece vyprávěl, vždyť sami říkáte, že je legrační,“ opáčil Lojzík.
„No, já už sem jí slyšela, ale tuhle Anča eště né. Víte přeci, že tu eště tak dlouho nebydlí. A my si jí klidně poslechnem eště jednou,“ žadonily sousedky.
„No, tak dobře, přemluvily jste mě,“ rezignoval Lojzík. Posadil se zpět na kládu a začal vyprávět.
„V té době, kdy se tento příběh odehrál, už jsem nebyl nejmladší. Ale byl jsem, myslím, docela fešák. Děvčata měla o mě zájem, ale já jsem byl dost vybíravý. Pořád to nebylo tak nějak ono!
Jednou jsem se rozhodl, že půjdu na taneční zábavu, která se konala v místě dosti vzdáleném od mého bydliště, abych měl, takříkajíc, možnost poznat nové lidi, lépe řečeno ženy.
Od začátku jsem dlouho jen tak postával u dveří tanečního sálu a jen vše kolem pozoroval. Ženy tam byly hezké, ale žádná zvláštní, se kterou bych mohl mít konečně nějaké vážnější úmysly.
Až najednou jsem spatřil ženu, která mně přímo učarovala! Nevěděl jsem vůbec, jak se jmenuje, jaké má vzdělání, jestli nemá nějakou známost, ani zda by mě vůbec chtěla! Věděl jsem jen, že je velmi hezká i když už ne nejmladší. Okamžitě jsem se rozhodl a v duchu jsem si řekl: Tak, tohle je má žena! Až budou hrát tango, tak pro ni půjdu a řeknu jí to! A to jsem také udělal. Hned při prvním tangu, které potom zaznělo, jsem ji vyzval k tanci a oznámil jí svůj úmysl. Byla z toho, pravda, velmi překvapená, protože nic takového vůbec neočekávala. Přijela pouze navštívit svoji kamarádku a ta ji přemluvila, aby si šly zatančit a trochu se pobavit. Ale že by ji zde někdo mohl takhle přímo a najednou  požádat o ruku, to ji ani ve snu nenapadlo! Snoubence však žádného v té době neměla (to jediné by mě snad bývalo mohlo odradit) a asi jsem se jí také líbil, takže nakonec řekla: ANO!
No a tak hned v úterý (v pondělí nebyl úřední den) jsme si podali svatební žádost. Vyřízení celé záležitosti trvalo asi 14 dní a pak už nastal kýžený den svatební. A tak jsem si vysloužil svoji Mařenku,“ zakončil Lojzík své vypravění.

„No, to tedy byla vopravdu blesková známost,“ prohlásila sousedka, která vše slyšela poprvé. Ostatní se jen pobaveně usmívaly.
„No, podle mýho,“ pokračovala ona sousedka, „ste se voba zachovali dost bláznivě, nebyli ste přece žádný zelený mládí a mohly byste mít víc rozumu, ne?“

Zelený mládí to tedy už opravdu nebylo, protože mému otci v té době bylo už 36 let, matce o devět méně. Moje sestra, o které již byla řeč, se narodila po roce a já ještě pět let po ní. V té době bylo tedy otci už 42 let, takže by mohl být eventuelně i mým dědečkem! Někdy mi to dost vadilo, hlavně při srovnání s věkem rodičů a zvláště otců mých spolužaček. Ale pak se ukázalo, že to mělo i své výhody, které se však nakonec stejně obrátily proti mně, takže: KDO VÍ?!






Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.