Podzimní večer

Jan Kratochvíl 6.6.2013

Proč ne poezie? Vždyť ona je také obrazem naší doby, naší současnosti, která za chvíli bude také minulostí. Jsem tedy přesvědčen, že nejen příběhy, ale též básnické výtvory nás, seniorů, mohou být v mnohém zajímavé. A je možné, že i v nich se najde třeba jen zrnko pravdy, která bude mít i za mnoho let obecnou platnost, i když dnes se vztahjuje k současnosti. Já své příspěvky proto pošlu v básnické formě.

A pokud mluvíme o zachycení příhod z minulosti nebo z přítomnosti, které by snad mohly zajímat i budoucí generace, vyvstává filozofická otázka - existuje vůbec čas?

P o d z i m n í     v e č e r                                                    

 
Když vítr rozhodil všude už vlákna bílá                   
když mlha krajinu už dlouze políbila                        
a mokré verše podzim deštěm píše                           
den do tmy halí se jak přísná abatyše                        
do svého hávu  v kterém světu mizí
když les už chladný je a vůni nenabízí -                    
poslední snítky slézu hýčkám ve své dlani                
a je mi jako bych byl svědkem umírání                     
                                                                                             
A zatím to jen zem už chystá místo sněhu                  
který se vrací vždy ve věčném koloběhu
                                                                                             
Ten večer přišel jako stín jak někdo náhle cizí                     
snad jeho plachý stesk se i v nás tiše vplíží              
v tom dlouhém večeru se i nám někdy stane              
že vracejí se chvíle dávno oplakané                         
když listy našich dnů už mají odstín žlutý
a neklid mladých let je v nitru uzamknutý
 
To moudrost podzimu přišla po době zrání
je lehká jako dech jak tiché vyrovnání