Podzim: čas pro četbu i dýně

Marie Ženatova 10:52 0 komentářů

Každé roční období je krásné - jaro přirovnávám k nádhernému dětství, léto to už je zralé mládí a podzim - to je období, které právě teď v životě prožívám, je to období krásné, jaké jen může v 70 letech být...

A jaký byl podzim v mém dětství - měli jsme doma v hospodářství 5 krav, takže moje rána byla hnát brzy ráno na pastvu, aby než jsem šla do školy se krávy napásly a hned po příchodu ze školy a po obědě mne zase už čekaly kravičky na procházku na pastvu - proto jsem měla moc ráda dobu, kdy už byla úroda z polí  a luk téměř sklizena a já mohla chodit po našich rozsáhlých lukách klidně - pod širokou bundou mít schovanou knížku, kterou jsem hned když jsem našla dobrou pastvu vytáhla a četla a četla...

 Byla jsem dychtivou čtenářkou, četla všechno co jsem našla, ale jen jsem musela dávat pozor, aby mi moje maminka knížku neobjevila - ta v tomto věku pro mne měla jen rozkazy k práci ale také přísný zákaz čtení...

Takže pastva, to byl můj nádherný čtenářský podzim...
Pochopitelně jsem musela chodit pomáhat sbírat brambory, které se vyorávaly čertem - rodiče si mne na polní práce nechávali ze školy doma, ale já se učila moc dobře, takže mi ani těch moc zameškaných hodin nevadilo. Na poli nám bývala moc zima, někdo z pomocníků si na sebe dal i prázdný pytel, do kterých se sypaly brambory, také jsem to občas udělala a vida, pytel mne i zahřál, ale na poli jsme se v nich podobali strašákům...

Brambory se posbíraly, házely truhlíkem v okénku do sklepa, byla to namáhavá práce, ale i radostná při dělání ohňů na polích, pečení brambor, přeskakování ohýnků - pole bylo naše veliké hřiště...
Další prací bylo vytahování řepy nejdříve na hromádky a pak krouhání listů a zase namáhavé nakládání a uklízení do sklepů...

Našel se ale i čas na trhání šípků, které se nejvíce sušily na čaj, dokázali jsme si vyrobit i malé papírové draky a ty ve větru krásně poletovaly...

Do lesa jsme většinou jeli také občas s koňským povozem, který byl naložen prázdnými pytli a ty jsme plnili šiškami a drobným dřevem a až byl vůz plný tak jsme odjížděli, musím přiznat, že jsem bývala v dětství z práce tak unavená, že jsem snad ani pořádně nedokázala vnímat okolní krásu krajiny...

 Ale když jsem se nedostala pro špatný kádrový posudek na střední školu ale jen na zemědělskou učňovku, tak zde jsem si víc krásy podzimu uvědomovala, protože jsme mívali vždy jeden týden školu a jeden týden praxi...

Jednou nás pozvala spolužačka celou třídu do sousední vesnice na ochutnávku při výrobě domácích povidel - vidím to jako dnes v roce 1959 bylo na silnicích aut málo, šli jsme v zástupu a cestou si zpívali. Došli k rodičům spolužačky, ti měli 2 plné veliké kotle rozvařených švestek a už měli pro nás nachystané lžičky a misky, my mohli tu dobrotu dobře ochutnávat, tolik povidel jsem viděla poprve a asi naposledy - byla to sladkost - všichni jsme se moc namlsali...

Když jsem se vdala a odstěhovala do blízkého města, tak jsme také zpočátku každý podzim chodili i s dětmi do blízkého lesa sbírat větve a šišky do pytlů na topení - ale naším povozem byl jen větší dvoukolák a místo koní jen naše ruce - s našimi pomocníky dětmi, ale to už je moc a moc dávno...

 Včera jsem jela autobusem a v jedné vesnici na návsi před restaurací měly výstavu asi 25 velikých dýní, vykrájených, ozdobených - bylo to moc hezké. Ale spolucestující mi na to říká, mě by bylo těch dýní líto, já bych je raději zavařila - jen jsem pokyvovala hlavou na souhlas. Každý rok jsem si na kompost dávala několik semen dýně, vždy mi vyrostly ohromné, dokázaly se prodrat i přes drátěný plot a někteří sousedé si je s mým souhlasem trhali na cestě a odváželi na kolečkách, jak byly veliké. Teď zase dávám na kompost semínka dýně, ale mám doma migranty - slimáky a i když se je snažím likvidovat, tak vždy se ještě nějaký vyskytne a rostlinku mi v zárodku zničí. Takže teď už nemám dýně, to jsem mívala vždy zavařeno mnoho desítek sklenic...   Naštěstí cukety mi rostou...

A další spolucestující v autobuse vypráví, že letos nasbírala 20 litrů borůvek a před 10 roky, kdy šla do důchodu 40 litrů.  "A co s tím děláš? Zavařuješ, mrazíš nebo rozdáš"?  ptám se zvědavě...
"Spíše rozdám, zavezu bratrům, dceři a je to pryč..."

Také chodím na borůvky, před mnoha léty jsme jeli na celodenní sběr - byli jsme 2 dospělí, 3 děti - nasbírali 2 plné veliké kbelíky - měli s sebou v lese jen pití a namazaný chléb, děti na tento den často vzpomínaly jako na zlý sen...

Ale vida - všichni na borůvky chodí i s vnoučaty - pochopitelně nesbírají 40 litrů, ale jen pro svoji potřebu a pro radost.
A já si v duchu říkám, jak jsem ráda, že celá moje rodina chodí sbírat borůvky sama, že mohu já jen sbírat pro sebe. A při tomto sběru, když jsem v předklonu u země se ráda občas zahledím na krásnou oblohu abych si odpočinula -  při přesunu z levého kolena na pravé zase obdivuji krásu borůvčí a když náhodou objevím pařízek, kolem kterého je mnoho borůvčí tak jsem snad blahem až v sedmém nebi - mohu si takto při sběru i odpočinout...

 A tak dnes ve svém věku když jdu lesem procházkou nebo jedu autobusem tak si velmi vychutnávám krásu podzimní přírody jak svým pohledem tak i foťáčkem a pokorně děkuji, že jsem se tohoto období mohla dočkat a tu podzimní krásu si tak dokonale vychutnávat jak ve svém blízkém okolí s vnoučaty nebo i  při vzdálenějších vycházkách - poslední byla Letovice - Křetín - Vranová - Letovice - bylo to 13 km, ale skutečně nádherných...

 Když teď v období Dušiček obcházím a objíždím hroby, setkávám se při těchto cestách se svými známými a tak mám radost, že je nás tolik, kteří se rádi vidíme, naplňujeme se navzájem energií a elánem a dáváme si vzájemně sílu dál dobře žít i jako senzační senioři...

    Marie Ženatová