Po Mnichovu

Po Mnichovu -  polemika s obhajobou Sudeťáků.
Být pamětníkem….
Nejhorší proroctví se naplnilo.

Republika po Mnichovu vydržela sotva půl roku. Půl roku ponížení, zrady, udavačství, nejhorších dnů s vědomím, že nic nemůže dobře dopadnout.

Když pak Slovensko, které dostalo takřka  úplnou volnost, se  rozhodlo pro samostatnou cestu, „vzal Hitler do ochrany“ ubohý zbytek státu. Hácha přitom sehrál úlohu, kterou podle jeho zkušeností a vzdělání byla podle něho jistě neústavní, pro svět však většinou závazná a pro bývalé spojence republiky osvobozující – konečně měli tu  malou neznámou zemi z krku.

15. března 1939 bylo počasí, které plně odpovídalo tragedii chvíle. Vichřice, sněhové plískanice, mrazivý do kostí pronikající chlad.
V tom počasí všemi směry do ubohé země  proudila  německá armáda. S  ní agenti gestapa, znalci poměrů z  řad sudeťáků, čeští zrádci. To co se dělo v ekonomice v  zahraničním i  vnitřním  obchodě, peněžnictví v bankách i tresorech státních, rezervy jsme mohli jen tušit.

Na vlastní oči jsme však viděli, jak němečtí „ ochránci“ doslova vyjídají a vykupují obchody, restaurace, cukrárny, uzenářství, prostě všechno kde mohli utratit své marky, náhle a svévolně zhodnocené. Reálný kurs byl do včerejška  sotva  7 : 1 dnes byla marka za 10 korun. Prvá zjevná část grandiozního  lupu. Ta skrytá – krádež armádního výstroje a výzbroje, obsazení budovy kasáren, vykradená státní strategické rezervy surovin a deviz. Jen o zlato marně usilovali, bylo ukryto všas.
                                                                                          Jiří Pergl