Pivovar ve Škvorci

Kateřina Sodomková 14:55 0 komentářů

Rodinný pivovar

Již od svých 19 let znám Alenku, která je mou celoživotní přítelkyní. Ač jsme každá úplně jiného založení a v lecčems se vůbec neshodujeme, prožíváme náš život až do této doby hodně vedle sebe. Proto jsem poznala i další členy její rodiny a dokonce měla možnost přečíst kroniku jejího rodu, kterou napsala na paměť potomků její babička ze Škvorce.

Alenka je manželkou Jiřího, spolužáka mého muže, a sestrou jeho spolužáka Neklana, obou z VŠ elektrotechnické. Seznámili se na plese fakulty, kam ji bratr přivedl. A já je poznala ve Skaláku, protože jako několik dalších spolužáků i s jejich dívkami se v mládí věnovali stejným sportům jako já, např. horolezectví. Jezdívali jsme na společné dovolené na vodu a do hor i s ostatními přáteli, později i s našimi dětmi a nakonec si na jejich doporučení koupili společnou zahradu na Orlíku, kde trávíme čím dále víc volného času.

Několikrát v životě nám tito kamarádi hodně pomohli. Třeba když nám půjčili byt Alenčina bratra Radima, který musel odjet pracovat jako houslista do Švédska, protože z důvodu rekonstrukce Smetanova divadla přišel na 6 let o stálé angažmá. V té době jsme čekali s manželem první dcerku a neměli kde společně bydlet. Nebo když manžel onemocněl se srdcem a Jiří mu doporučil odborného lékaře z IKEM, kde již dlouhá léta pracuje. Rovněž krásná zahrada na Orlíku by bez jejich nabídky koupit ji společně byla pouze nesplněným snem.

Jak překvapivě velkou roli hraje genetika k vytvoření osobnosti (říká se, že nejméně 50 %), se velmi zřetelně potvrzuje v rodině Alenky.

Jezdívali jsme do Úval, kde rodina Alenky žila ve vilce u nádraží, a i do Škvorce, kde měla rodina velkou zahradu naproti zámku a původně i pivovar. Poznala jsem její maminku Dagmar, která odtud pocházela. Měla ještě tři mladší sestry – Olgu, Věru a Helenu. Dožila se 80 let a byla to milá, vzdělaná a sečtělá dáma, kterou jsem velmi obdivovala. Otce jsem již bohužel nepoznala. Byl odborným lékařem a znám ho pouze z Alenčina vyprávění. Měli 7 dětí – Čestmíra, Radima, Neklana, Alenku a Adrienu. Nejmladší sestřičky Doubravka a Violka zemřely  brzy po porodu.
 
Babička Marie Stadlmannová, která žila ve Škvorci až do své smrti a kterou už jsem rovněž nepoznala, vypsala krásným písmem podrobné vzpomínky své i ty, které se po generacích předávaly v rodině. S Alenčinou maminkou Dagmar pracně získaly přesné údaje z matrik do rodokmenů, nyní uvedených v kronice rodu. Kroniku doplnily mnoha fotografiemi.
Protože je mým celoživotním koníčkem historie, přečetla jsem již mnoho knih vzpomínek na doby minulé a mám jich i velkou sbírku. Za jedny z nejlepších pokládám vzpomínky babičky Kavalírové a Kláry Hofbauerové-Heyrovské. Myslím, že vzpomínky Alenčiny babičky jsou stejně tak zajímavé. Rodina, ač její první zaznamenaný předek byl Ital a z kroniky lze vyčíst i několik dalších národností předků, byla vždy velmi vlastenecká, česká, zásadová. Např. vystoupila z římskokatolické církve po 1. světové válce a přešla do církve československé husitské.
 
Kronika je velmi obsáhlá, všímá si všech příbuzných rodu. Synové se stávali většinou lékaři, právníky, inženýry, dcery byly provdány za úspěšné muže. Proto se zaměřím podrobně pouze na tři, vždy nejstarší dcery, Márinky. První bude Márinka Molinari, babička pisatelky kroniky, narozená r. 1828.
 
První zaznamenaný předek babičky je Martin Molinari z Griante u jezera Como. Molinari byla rodina bohatých bankéřů, ne stavitelů, kameníků a umělců, kteří z této oblasti k nám přicházeli v renesanci a baroku a zasloužili se o krásu Prahy. Jeho syn Jacobo (Giacomo) Francesco Molinari s chotí Joanou Robertou roz. Herbstovou z Hannoveru  se ocitá v r. 1769  v Amsterodamu. Říkalo se, že ztratil veškeré jmění ve válečných časech.  Žena mu umírá a on se též cítí nemocen a proto odcestoval do Prahy, kde žil bratr jeho ženy, Johann Franc Herbst. Své 4 děti zaopatřil adopcí do rodin známých a příbuzných, z nich nejmladšího syna, čtyřletého Jana Baptistu, odevzdal k adopci bohatému bezdětnému velkoobchodníkovi Materkovi z Prahy. Sám umírá mladý ve Vlašském špitálu r. 1789. Až v r. 1818 umírá jeho otec Martin Molinari v Itálii.

Jan Baptista byl vychován manželi Materkovými a v dospělosti mu předali dům s obchodem na náměstí v Heřmanově Městci. Poprvé se prý sešel s bratrem Josefem až ve svých 44 letech, když šel na jeho pozvání pěšky až do Brandenburgu nad Havolou, kde on žil. Ten mu prý z vděčnosti při jeho příchodu v slzách zlíbal nohy. Druhý bratr Jacob mu odkázal 600 tolarů. O něm se nic jiného nedozvěděli.

V r. 1809 se žení s dcerou knížecího bažantníka v Heřmanově Městci. Z jejich 7 dětí zůstal nakonec poslední syn Josef Jan Molinari. Byli to prý hezcí lidé, pouze ale 4 děti vyrostly. Sestra Very se provdala za bohatého majitele povoznictví z Čáslavi, Luisa byla prohlášena knížetem Kinským za nejkrásnější dívku ve městě. Bratr Antonín přivezl Josefovi  z Vídně, kde pracoval ve velkém obchodě,  prsten s vyrytím : Spomeň na bratra, byl tedy jistě probudilým Čechem, jak píše babička. V rodině se prsten dědil, ale v r. 1945 ho ukradli i s dalšími cennostmi ve Škvorci Rusové.

Josef Molinari byl vysoký, elegantní, krásné postavy, vznešeného vystupování, neobyčejně vzdělaný, muzikant s jemným hudebním sluchem  a pamětí. Melodie, které zaslechl, hrál zpaměti.

V r. 1848 si Josef Molinari vzal dceru mydláře a purkmistra Heřmanova Městce Márinku Havelkovou, krásnou a zhýčkanou, ale na tehdejší dobu hodně sečtělou, vychovanou v německém klášteře v Kutné Hoře.
Otec Márinky Antonín Havelka byl purkmistrem v Heřmanově Městci 30 let, dědeček dokonce 32 let. Když se chrudimští úředníci divili, jak dobře zná zákony, říkal, že se vše naučil z knih Waltera Scotta. Bratr jejího otce Josef Havelka byl justiciárem v Chrudimi a zmiňuje se o něm Alois Jirásek v  F.L.Věkovi. Portréty jejich rodičů jsou v chrudimském muzeu, kam je věnovala Josefova dcera Vilemína, provdaná za hraběte z  Peyersfeldů.

Maminka Márinky, Kateřina roz. Stará, měla maminku Němku, kterou si její otec, sedlářský mistr, přivezl z Breislau v Badensku, kde sloužil ve válečných časech. Zavedla v Heřmanově Městci pálení slivovice a její byla vyhlášená jako nejlepší v kraji.

Bratr nevěsty Karel jako student práv předtím bojoval v Praze v revolučních dnech 1848  na barikádách. Utekl domů a skrýval se zde právě v době svatby. Později dostudoval, stal se notářem, usadil se v Českých Budějovicích, oženil se s Němkou a jako jediný z rodiny se poněmčil.

Bratr Márinky Aleš vystudoval pražskou polytechniku a pracoval jako inženýr u Severozápadní dráhy. Hlásil se hrdě k češství, podporoval české národní podniky, byl vždy v prvních řadách české inteligence a byl prý proto nadřízenými šikanován.

Rodina Molinari měla pověst jako přední rodina v kraji pokrokovostí a inteligencí. Obchodu se dobře dařilo, dodávali i do zámku Kinských. Márinka se stala po kněžně Kinské první dámou ve městě i v kraji. Nechala nákladně přestavět a vybavit dům. Pořádala kávové dýchánky, které jsou v kronice velmi podrobně a zajímavě vylíčeny. Toalety si nechávala posílat z Paříže. Ale nakonec musím podrobně přepsat zápisky její dcery, další Márinky, matky Alenčiny babičky.
Rodičům se ze začátku dobře dařilo. Měli první obchod ve městě. Děti měly vychovatelku. Když ale dorůstaly, začal obchod váznout. V městě již bylo více kupců, mnoho peněz otec ztratil spekulacemi. Okrádali ho i lidé v krámě. Bylo 5 dětí. Děvčata v té době ještě nemohla být učitelkami. Matka byla nervózní, hádavá (Bůh jí odpusť). Donutila otce, aby si zařídil továrnu. Dal posledních pár tisíc. Trýzeň pro děti, které byly zvyklé žít v nadbytku. Najednou se to řítí dolů. Matka byla hrozná. Začala s děvčaty jezdit do zábav.

Na zámku v Heřmanově Městci pracovala sestra Gustava Pflegra-Moravského. Ten věnoval otci Molinarimu básnické dílo Cypřiše, snad inspirované jeho dcerou Márinkou.

Obě dívky Márinka a Štěpánka měly soukromou výchovu, byly krásné, výborné tanečnice, královny plesů v Chrudimi i Pardubicích. Válečný rok 1866 ale přerušil zábavy.

Nešťastné manželství Štěpánky bylo další ranou pro rodinu. Provdala se v r. 1868 za Leo Hofrichtera, profesora chrudimské hospodářské školy, jehož otec byl populární pražský lékař, sestra Gabriela známá zpěvačka. Později založil v  residenci olomouckého arcibiskupa v Doubravici nad Mohelnicí První moravské vyšší hospodářské učiliště. Po rozvodu odešel do Srbska, posléze se v Anglii stal lékařem a zařídil si přepychové sanatorium, kde léčil hypnózou a magnetizací. Se Štěpánkou měli dvě děti. Štěpánka odešla do Prahy studovat klavír a učitelství, aby zabezpečila děti svou prací. Osud těchto dvou lidí by též vydal na román.

Márinka po několika zklamáních zůstala neprovdána a pomáhala, po předčasné smrti otce v r. 1883, sestře s dětmi a matce a bratrovi s obchodem.  V Heřmanově Městci založila Dámský čtenářský spolek a stala se též členkou Českého výrobního spolku. Až v r. 1888, po náhodném setkání s majitelem pivovaru ve Škvorci Aloisem Koldinským, který byl vdovcem a kterému se na první pohled zalíbila, se přes téměř nevůli své matky provdala.

Alois Koldinský pocházel z původně holandské hraběcí rodiny Goldinků, která přesídlila do Polska, popolštila jméno na Koldinski. Jeho předek důstojník se zde při vojenském cvičení zamiloval do dcery hostinského a oženil se s ní. Přišel tak pro mesalianci o hraběcí panství v Řešově v Polsku a v Čechách proto zakoupil tři statky v Jezbořicích, Bezděkově a Bylanech, kde hospodařil. Jeden z jeho potomků JuDr. Koldinský, zanícený divadelník, tento rodinný příběh zdramatizoval a pod názvem Hraběnka z Podskalí se hrál po dlouhou dobu ve Švandově divadle, jehož byl majitelem. Jeho chotí byla Švandová ze Semčic. Další potomek byl Judr. Alois Koldinský, pozdější starosta města Smíchova a poslanec. Osudy členů této rodiny jsou rovněž velmi zajímavé.

Alois Koldinský studoval a chtěl se stát profesorem. Otec ale přišel o jmění a nemohl ho již dále na studiích podporovat. Musel se tedy na jeho doporučení vyučit sládkem. Rovněž jeho mladší bratři se vyučili sládky a další z nich řezníkem. Po vyučení šel na vandr až do Uher. V Praze pracoval u sládka Levého ve Pštrosově ul. Byl přítelem rodiny Petra Fastra, jednoho z hlavních vůdců revoluce v r. 1848. O této rodině píše i Strettiová v kronice rodu. Hrál zde na klavír i flétnu, doprovázel při zpěvu herečku Otýlii Sklenářovou-Malou, která naproti bydlela.

V r. 1867 odešel od sládka Levého a pronajmul si Lichensteinský pivovar ve Škvorci. Začátky byly těžké, ale na domluvu Levého vytrval a později se mu začalo velmi dobře dařit. Přikupoval pole, hostince, i v Praze. Hospodářství bylo jeho koníček. Ve dne v noci pracoval, šetřil, bohatl. Později pivovar od Lichensteina koupil. Pokud prý byl nájemcem, bylo mu přáno. Jakmile ale pivovar koupil, zažil hodně závisti od sedláků. Přestavěl ho na parostrojní. Najal si též kopec Křemín nad Škvorcem, kde bývala před třicetiletou válkou vesnice. Odváželi fůry vyoraných zbytků vypálené vesnice, dokud nezřídili dobrá pole. Jako první ve Škvorci zakládal též komposty. Zřídil krásnou zahradu se vzácnými stromy a křovinami u pivovaru. Sousedé mu prý vše lámali a ničili.

Téměř 40leté mamince se narodila v r. 1889 Márinka, babička Alenky, po velmi těžkém a dlouhém porodu. A k ní přibyla ještě Milada a Josef. Josef, velmi nadaný, bohužel ve 3 letech zemřel. Děti měly velmi přísnou vychovatelku sl. Marii Markovičovou, která je i učila. V kronice babička zajímavě vypráví o způsobu její výchovy. Na rozdíl od Miládky ji měla Márinka ráda.

V r. 1898 byla ve Škvorci velká oslava 50 let od zrušení roboty, průvod, slavobrána u pivovaru, otec byl hlavním pořadatelem. Byl přítomen i poslanec Švehla, později ministr. Byl pak u nich i na obědě. Otec přestavěl velký sál v hostinci na Sokol. Byla též slavnost, akademie, kde maminka hrála na klavír a děvčata zpívala Malátovy písně, doma se pak tančilo.

Otec stále stavěl a přistavoval. Pivovar později pronajal a věnoval se plně hospodářství. Začal ale stonat s průduškami, dostal zápal plic, tuberkulózu a v r. 1900 zemřel. Pohřeb měl slavný, deputace od úřadů, okresu, tolik lidí prý Škvorec ještě neviděl. Lidé plakali a říkali, že takový pán už nikdy ve Škvorci nebude. Vše se prodalo, pronajalo, zaplatily poplatky z pozůstalosti a z té mnohaleté dřiny jeho i zaměstnanců mnoho nezbylo.

Rodina se přestěhovala i se slečnou Markovičovou do vily v Bubenči, později na Malou Stranu. Ve Škvorci trávili prázdniny. Dívky začaly chodit do Měšťanské školy u sv. Tomáše. Protože neměly vysvědčení, dělaly přijímací zkoušky. Ve škole byly první ve třidě. Rády se učily. Učila tam i slečna Holinová, čestná dozorkyně na ruční práce, bývalá láska Jana Nerudy. Ta je představovala jednou jejich matce, která na ně čekala před školou a kterou neznala, jako nejlepší žačky této školy. Matka tím byla samozřejmě velmi potěšena. Učila tam též Marie Plamínková, pozdější senátorka, spisovatelka Růžena Jesenská, ředitelem byl Lad. Benýšek, též spisovatel. Po absolvování školy doporučovali učitelé UMPRUM, ale Márince ještě nebylo 15 let. Přešla do Francouzského kláštera Sacré Coeur na Smíchově. Musela mít doporučení od strýce dr. Koldinského, který byl v té době starostou Smíchova. Do školy i ze školy musela dívky vodit gardedáma, učily se dělat poklony, v hodině náboženství sedět v bílých rukavičkách, do kaple chodit v závojích, 1x měsíčně se zpovídat. To nebylo nic pro její živou povahu. Učilo se německy, konverzace francouzsky. Výklad v dějepisu se jí zdál protičeský. Jediná z dívek se proto ozvala. Začala si stěžovat na stravu, která ale byla samozřejmě výborná. Hodná maminka jí ze školy odhlásila. Přešla do 4. třídy měšťanské školy, kde měla výborné a oblíbené učitele třídní sl. Rýdlovou, spisovatele F. Táborského, matikáře Stypu a ředitele Bedřicha Friedu, bratra Vrchlického. V matematice byla prý úplná výjimka mezi dívkami. Připadala si tam po klášteře jako v ráji.

V té době již začala být obletována mládenci. Popisuje podrobně jména i povolání svých obdivovatelů, včetně situací, kdy se seznámili. Byla jich řada. V tanečních u Linka, kde byly se sestrou Miladou hvězdami tanečních, se seznámila se svým budoucím manželem Vladislavem Stadlmannem. Byla to láska na první pohled. Chodili bruslit na Střelecký ostrov, hráli tenis na Letné, pod vedením známého aranžéra Čihaře podnikali výlety do pražského okolí. Když se mamička šla poroučet na konci školního roku do školy, jak bylo zvykem, jednotliví profesoři doporučovali, aby šla Márinka dále studovat jejich obor. Maminka o tom po maturitě nechtěla ani slyšet. Navštěvovala tedy na univerzitě mimořádné přednášky francouzštiny a angličtiny, chystala se na státnice, učila se dále na piano, hrála divadlo v Národním domě, pokračovala v tanečních hodinách, učila se šití prádla a navštěvovala Umělecko-průmyslovou školu paní Brabcové. Na masopustním plese v Merkuru v r. 1909, po předtančení, oblečená do krásné bleděmodré toalety s krajkovým vrškem vyšívaným perlami, byla prohlášena za nejkrásnější a nejlepší tanečnici. Měla mnoho nápadníků, někteří ji dokonce požádali o ruku.

Sestra Milada odjela do vytouženého penzionátu v Morges ve Švýcarsku. Po několika dnech se již ale chtěla vrátit domů, stýskalo se jí po domově. Hodná máti pro ni dojela.

Maminka chtěla prodat pivovar ve Škvorci, ale Márinka s Vladislavem Stadlmannem se rozhodli, že tam po svatbě začnou žít a pracovat. Zasnoubili se v r. 1910. Vladislav odjel na praxi do několika pivovarů v Jižních Čechách. Byl předtím svým otcem směrován k cukrovarnictví.

Otec byl ředitelem Beniesovy cukrovarnické firmy a po jejím přesídlení se musel i s rodinou přestěhovat do Vídně. Pocházel z měšťanské kupecké rodiny z Kouřimi, kde jsou Stadlmannové zapsáni v archivech kouřimských již v 15. století. Jeho brat prof. Alois Stadlmann zjistil, že rodina přišla do Kouřimi ze Švýcarska. Jejich otec Leopold, narozený r. 1817, byl gruntovník a majitel zájezdní hospody v Kouřimi.

Maminka byla roz. Kabrlová. Její otec si nemohl u syna ve Vídni zvyknout (neměl rád němčení) a tak prožil posledních 10 let u vnuka ve Škvorci. Pocházel z rodu Kabrlů, který přišel po švédských válkách, kdy bylo vše vypleněno, všude opuštěná a zřícená stavení, neobdělaná pole, na pozvání knížete Colloreda, z  Německa. Osadili vesnici Svinišťany na Náchodsku. V 18. st. již bylo ve vesnici ze 40 domů 18 domů s Kabrly. Byli většinou cihlářskými mistry. Vzal si Annu Matěnovou, vnučku rychtáře z Trebešova.

Rod Matěnů (Mutěnů) byl dříve rytířský na Opočně, ale oddali se loupežení (Jan Mutěna z Dobrušky byl v r. 1317 mezi protivníky Jana Lucemburského) a ti, kteří se zachránili od potrestání, se postupně stali sedláky
Dědeček byl v rodině velmi milován. O jeho příkladném životě a dobrých vlastnostech bych se mohla také více rozepsat.
Manžel Márinky Vladislav (při narození byl pojmenován po prvním českém králi) se učil výborně, hrál na klavír, vystudoval 1. českou reálku v Ječné ulici (je zapsán ve sborníku této školy v mé sbírce pragensií jako absolvent v r. 1905) a na technice vystudoval, na přání svého otce chemii. Od mládí ale toužil studovat architekturu. Byl členem Akademického čtenářského spolku, později Mladého sdružení při národním klubu národní strany svobodomyslné a tenisového klubu. V tenisu získal mnoho cen.

Svatba se konala v kostele sv. Apolináře v r. 191l. Po ní se manželé stěhovali do Škvorce. V r. 1912 se jim narodila Dagmar, matka Alenky a potom ještě další tři dcery, Věra, Helena a Olga. A to už je další kapitola života Alenčiny rodiny ve Škvorci.

Babička Alenky založila již od jejich narození pro každou svou dceru kroniku ve formě alba.

Album Dagmar, maminky Alenky, je velmi krásné, výtvarně dokonalé, s obrázky, zajímavými zápisky, básněmi, fotografiemi. Vykresluje život děvčat ve Škvorci jako pohádkové dětství v dobré rodině, v krásném domově s bohatou knihovnou, vkusným nábytkem, s uměleckými díly, obklopeným velkou zahradou. Zde byla možnost sportovat, jezdit na koních, hrát tenis, plavat v rybníku. Ve Škvorci byl Sokol, kde děvčata cvičila. Z vyprávění Alenky ale vím, jak musela rodina dobře hospodařit, aby pivovar prosperoval. Později ho nechal otec děvčat přestavět na sladovnu, protože velká konkurence např. Velkopopovického pivovaru menší pivovary postupně ničila. Tak musel použít hypotéku, kterou Alenčina babička, po jeho velmi předčasné smrti a po převratu a znárodnění pivovaru musela ještě dlouho splácet.
V rodině Alenky se stále dědí vysoká inteligence, hudební nadání, podnikavost, vytrvalost, výborná paměť, čestnost, solidnost. Členové rodiny jsou většinou sportovně založeni. Ale dědí se také, bohužel, náchylnost k nemocem průdušek, žaludku a žlučníku.
 
Bratranec Alenky je výborným sochařem a řezbářem, synovec byl šěfem činohry Národního divadla. I ostatní členové rodiny jsou velmi úspěšní ve svém povolání.