Pionýrkou tajně

Ludmila Černá 23:11 0 komentářů

Pionýrkou proti vůli rodičů.

Moji rodiče byli zahradníci. Po válce si pronajali zahradnictví, ale rok 1948 jim jejich plány tak nějak zhatil. V roce 1955 jsme se přestěhovali a naši začínali znova. V novém zahradnictví, které tatínek pomáhal projektovat a stavět. A já jsem tam začala chodit do školy. Myslím, že ve třetí třídě, tedy v roce 1959, k nám přišla dvě děvčata jako pionýrské vedoucí. Už nevím, kolik schůzek jsme měly, ale moc se mi líbily. Naši byli od rána do večera v práci a o to, do jakého kroužku chodím, se nestarali. Do té doby, než jsem jim řekla, že budu pionýrkou. Tak to bylo zle. Následoval zákaz, ovšem bez jakéhokoli vysvětlení. Do pionýra chodily všechny děti a představa, že já jediná tam nesmím, se mi vůbec nelíbila. A tak jsem tam chodila dál.
Jednou nám paní učitelka řekla: "Děti, vyřiďte maminkám, že zítra skládáte pionýrský slib."
Samozřejmě jsem doma nic neřekla. Druhý den jsem se divila, proč všechna děvčata mají modré sukně a bílé halenky. Já měla modré tepláky a žluté tričko. Co si myslela učitelka a ti, co nás šátkovali, netuším, ale když moje maminka přišla na to, že jsem pionýrkou, zhrozila se: "Ne abys to řekla tatínkovi, bylo by moc zle!"
Jak dlouho se nám dařilo tutlat, že jsem pionýrkou, už nevím. Když to prasklo, tatínek se velmi rozčílil, ale pak už byl klid.
Naši zásadně nechodili na akce typu oslava MDŽ, VŘSR apod., kde jsem přednášela básničky a zpívala. Moc mě to mrzelo. 
Svá pionýrská a později svazácká léta jsem přežila v pohodě a ráda na ně vzpomínám. Z velké části nás vedli lidé, kteří neřešili politiku, ale bavila je práce s dětmi. A pokud ne, na schůzky jsme nechodili.
Když jsem se po roce 1989 postupně dozvídala o Miladě Horákové a dalších procesech padesátých let s "nepřáteli režimu", došlo mi, proč jsem do pionýra neměla podle rodičů chodit. Je smutné, když si režim vychovává děti k obrazu svému a rodiče se bojí říct dětem pravdu. Pevně věřím, že už se to nikdy nebude opakovat.