Pecen chleba

Josef Bubeník 20:51 0 komentářů

Nejlepší dárek, jaký jsem kdy dostal. Nejen já, ale celá naše rodina.  Bylo to koncem prosince v roce 1944. Třetí, nebo čtvrtý adventní týden.

V té době jsme bydleli v domku po cikánech (tak se jim tenkrát říkalo), náš dům v Čechyni, kde jsme do té doby bydleli v nájmu, zabrali Němci. Náš táta byl už několik let na nucených pracích v německém Reichu.  Byl truhlářem a dostal se do polovojenské organizace, která opravovala, pokud to šlo, rozbombardované domy ve velkých městech. (Okna a dveře.) Nosil dokonce hnědou uniformu. Pro naši rodinu bylo podstatné, že nám z Německa chodil pravidelně tátův plat.

Evropa byla v té době v chaosu, konec války byl „na spadnutí“. Dopravní síť v Německu byla cílem útoků spojeneckých leteckých sil a nefungovala tím pádem ani pošta. Naše maminka se v té době starala o čtyři děti, já jsem byl nejstarší, bylo mi jedenáct let. Tátův plat nebyl velký, ale nám musel stačit na skrovné živobytí. A najednou nic.

V letním čase chodila maminka pracovat na pole do Čechyně, k německým sedlákům. Od paní Pupové dostávala místo peněz potraviny.  Trochu mléka, mouky, brambor.  To vše jsme stačili za krátkou dobu sníst a najednou nebylo co „do úst“.  Pamatuji si na večerní chvíle, kdy už mladší děti spaly, že jsme s maminkou seděli u stolu a ona plakala: „Jožko, já nevím, co mám dělat. Já nevím, co budeme zítra jíst.“

A pak se to stalo. V našem městečku rozvážel své pečivo pekař, pan Nohel. Měl svoji pravidelnou trasu a tu objížděl v obvyklém čase s bryčkou a koníkem.  Hospodyně už na něj čekaly a paní Bubeníková mezi nimi nebyla. Chleba byl v té době, většinou   naším hlavním a někdy   jediným jídlem.

Najednou „buch, buch,“ pan Nohel stojí ve dveřích. „Paní Bubeníková, vám už můj chleba nechutná?“ zavtipkoval.   Maminka zčervenala studem a nedostala ze sebe slovo.  „Nemusíte mi nic říkat, já všechno vím. Váš muž je na práci v Reichu a vy nemáte peníze.  Tak víte co?  Tady máte pecen chleba a ten vám teď budu vozit každý den. Když budete mít peníze, zaplatíte, když ne, tak nezchudnu. Ale přece vás nenechám umřít hlady.“   

Josef Bubeník *1934


Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.