Padesátá léta našich rolníků

Pavel Jajtner 11:12 0 komentářů

Jak totalitní režim v ČSR praktikoval nucenou kolektivizaci zemědělství a ničil svobodný rolnický stav na konci padesátých let dvacátého století. Povinné dodávky zemědělských produktů jako jeden z nástrojů represí a jejich konkrétní dopad na rodiny rolníků.

Padesátá léta našich rolníků.
Co nenajdeme v učebnicích českých dějin.
Na budově hospodářského družstva u přibyslavského nádraží jsem po desetiletí čítal pokaždé, když můj vlak od Žďáru vjížděl do stanice,  obrovský nápis na omítce: „První dodávka patří státu.“ Odstraněn byl při renovaci budovy teprve zcela nedávno. Mně ale nevymizí z paměti nikdy. Taková byla indoktrinace totalitního režimu.
Ve vzpomínkách pamětníků na nucenou kolektivizaci zemědělců je často řeč o povinných dodávkách jejich produktů. Dodávky byly nástrojem nejkrutějšího vykořisťování rolníků, které si v ničem nezadalo s feudalismem. V tomto světle zní slova mého tatínka z roku 1949, která mně v těchto dnech připomněla jeho tehdejší přibyslavská žačka, paní Marie Čeplová: „Milí žáci, nadcházejí časy roboty!“, až neskutečně jasnozřivě. Není divu, že ho komunisté zavřeli a způsobili nejen jemu, ale i nám, jeho rodinnýn příslušníkům, velké trápení.
         Pro ty, kdo ony časy nezažili, je nutno ale podat vysvětlení. V čem pro tehdejší rolníky byly tyto dodávky zničující?
Podle výměry obhospodařované půdy musel každý soukromý rolník dodat určité množství obilí, brambor, masa hovězího i vepřového, mléka, vajec a dalších produktů. Výkupní ceny stanovil stát a zpravidla byly nižší než výrobní náklady. Rolníci tak nejen, že za nuceně odvedené produkty dostali méně, než vynaložili na jejich vyprodukování, ale pracovali navíc zcela bez odměny. Výše dodávek byla stanovena tak, že rolníkům nezbývalo často ani tolik, aby měli dostatek potravin pro vlastní obživu. Výjimkou nebylo, že některé nedostatkové produkty kupovali za daleko vyšší ceny na tzv. volném trhu[1], jen aby se vyhnuli sankcím.  Rozdíly v cenách a měně roku 1952 přehledně ukazuje následující tabulka:
Zboží Vázaný trh/ Kčs Volný trh/Kčs
Cukr 1 kg 15 140
Máslo 1 kg 80 450
Sádlo 1 kg 58 450
Vepřové maso 1 kg 46 260
Hovězí maso 1 kg 38 260
Salám 1 kg 70 500
Mouka 1 kg 18   38
Chléb 1 kg   8   16
 
Neplnění dodávek se krutě trestalo, konfiskace majetku a vystěhování daleko od domova do vybydlených chalup spojené s nejtěžší zemědělskou prací, byly běžné, výjimkou nebyly ani dlouholeté tresty uvězením. Na případnou neúrodu se nebral zřetel. Výši dodávek mohli navíc svévolně individuálně ovlivňovat okresní straničtí funkcionáři, aby tak snadněji zlikvidovali ty nejhouževnatější. Větším rolníkům byly běžně zabavovány tehdy ještě vzácné stroje: traktory, samovazy, secí a žací stroje, moderní mlátičky  apod. To jejich situaci pochopitelně značně ztěžovalo.
Dodávková povinnost pro jedno středně velké hospodářství[2] (12 ha zemědělské půdy) byla začátkem padesátých stanovena v průměru takto:
Vepřové maso: 450 kg, tj 4 ks prasat. Hovězí maso: 825 kg, tj. 2 ks menších býčků nebo jeden velký býk. Mléko: 5700 litrů, tj. celoroční produkce od jedné dojnice. Vejce: 1405 ks, tj. roční produkce od 15 slepic. Žito: 590 kg, tj. sklizeň z 0, 4 ha (při průměrném tehdejším výnosu 1,5 t/ha). Pšenice: 80 kg, tj. sklizeň z 0,05 ha. Ostatní obiloviny: 685 kg, tj. sklizeň z 0, 46 ha. Seno: 435 kg, tj. sklizeň z 0,5 ha. Brambory: 4000 kg, tj sklizeň z 0, 5 ha.
Pro názornost: rolník za těchto krutých podmínek potřeboval až polovinu výměry na splnění dodávkových povinností. Pro vlastní potřebu měl k dispozici pouze zbývající polovinu svých polností.  Proti tomu robota a desátek výnosu, odváděný feudálům minulých staletí, byly povinnostmi nesrovnatelně mírnějšími.
Ve výše uvedeném příkladě činila roční finanční ztráta (jako rozdíl mezi cenou na volném a vázaném trhu) jednoho středního rolníka na vepřovém mase: 96 300 Kčs, na hovězím: 183 150 Kčs, na vejcích: 8430 Kč, na obilí: 13 550 Kčs, na mléce: 11400 Kčs, na seně: 5000 Kčs a na bramborech: 20.000 Kčs. Celkem okradl komunistický stát rolníka ročně o 337.830 Kčs.  Jestliže průměrný měsíční výdělek pracovníka v zemědělství tehdy (ve „staré“ měně před rokem 1953) činil 5000 Kčs ( po tzv. měnové reformě z roku 1953 v „nové“ měně pak 1000 Kčs), znamenalo to, že 5 členů rolníkovy rodiny nebo jím placené čeledě pracovalo zcela zdarma pro tehdejší režim. Kolik takových rodin jen u nás na Přibyslavsku muselo takto trpět?
To nebyl feudalismus, to bylo otroctví !!! Není divu, že do roku 1960 to – až na vzácné výjimky (například pan Fiala v Malé Losenici) -  soukromé hospodaření vzdali téměř všichni. Na tyto strašlivé zločiny komunistického režimu nesmíme zapomínat. Strašidlo komunismu stále obchází i naším městečkem.
Jeden příklad za mnohé:
Po Listopadu 1989 se někteří přibyslavští rolníci rozhodli samostatně hospodařit. Vzpomínám na pana Josefa Kasala, který se v pokročilém věku – na rozdíl od mnohých jiných - převratu dožil a mě, prvního polistopadového starostu Přibyslavi, navštěvoval snad každý druhý den, jako by se potřeboval ujišťovat, že to, co se stalo, je skutečně pravda a realita.  Svěřoval se mně se svými plány, s radostí oznamoval, že obdržel dotaci na traktor a nasázel své první porevoluční brambory.
Celé jaro a léto je svědomitě ošetřoval, oorával a doslova hýčkal. S obavami hleděl k nebi, bylo-li sucho či hrozila bouře. Na podzim je sklidil. Přijel tlustý chlapík s obojkem na krku a náušnicí v uchu, brambory naložil na kamion a odvezl na Slovensko. Utržil za ně dvojnásobek toho, co panu Kasalovi za celoroční starost a péči za celou sklizeň zaplatil. Tento druh tržní ekonomiky bez přívlastků vzal panu Kasalovi všechen elán. Brzy poté hospodaření zcela zanechal.
Tak jsem už tehdy, před pětadvaceti lety, poznal rub bezohledného kapitalismu, který obcházející a stále vitální strašidlo komunismu trvale přiživuje. Stále budou platit slova mého zvěčnělého tchána, pana Jana Čepla: „Kdyby nebylo mamonismu, nebylo by komunismu.“ Kéž bychom se ze svých vlastních malých dějin dokázali poučit!


[1] Aby potlačili černý trh, zavedli komunisté  takzvaný volný a vázaný trh. Zboží na vázaném trhu bylo na přídělové lístky. Ceny na volném trhu byly několikanásobně vyšší. Například chéb stál přesně dvojnásobek. Lze dovodit, že tomu odpovídaly i ceny obilí. Rolník musel povinně státu dodat obilí za poloviční cenu než by mohl dostat, pokud by je svobodně prodal na volném trhu. Maso dokonce za šestinu.
[2] Podle údajů Ing. Františka Záhory v práci „Plnění povinných dodávek zemědělců“ , viz: Českokrumlovský deník, 24.09.2014. Vztahuje se na Černou v Pošumaví se zhruba stejnými klimatickými podmínkami jaké má Českomoravská vrchovina.


Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.