Očima dítěte

Barbora Fučíková

Kratičké vyobrazení šťastného dětského života v době, která se těžko popisuje a ještě hůř prožívá.

<p style="margin-bottom: 0cm; line-height: 100%"> Z počátku jsem chtěla psát o nešťastných událostech druhé světové války a nástupu socialismu, které si moje babička prožila za svůj velmi rozmanitý život, ale takových příběhů je tady už spousta. Spíš se tedy zaměřím na relativně šťastně prožité dětství z pohledu dítěte, které ještě nechápalo závažnost toho, co se děje.<br /> &nbsp;</p> <p style="margin-bottom: 0cm; line-height: 100%"> Když jsem byla malá, babička mi vždycky vyprávěla příběhy ze svého dětství, třeba na dobrou noc nebo když jsem nemohla spát. Vyrůstala v malé vesničce poblíž Brna, odkud tento článek i píši. Byla dcerou cestaře, kterému se ještě dařilo vést vlastní hospodářství a přísné &bdquo;jezedačky&ldquo;. Moje babička byla jako malá pěkné kvítko, spíš než hraní si s panenkami a vyšívání ji bavilo jezdit na kole a střílet z praku. Také všichni její kamarádi byli kluci a jelikož v té době neměli televizi, mobil ani počítač, nezbylo jim nic jiného něž celé dny běhat po venku a dělat ostudu, jak říkávala moje prababička, která se na tuhle dobu již vzpomíná s úsměvem.<br /> &nbsp;</p> <p style="margin-bottom: 0cm; line-height: 100%"> Nikdy nechodila domů včas a oknem se plížila ven, když měla domácí vězení. Sama mi říkala, že celý den pomáhala tátovi s dobytkem a pak už nezbýval čas na kamarády, tak si ho musela udělat.<br /> &nbsp;</p> <p style="margin-bottom: 0cm; line-height: 100%"> Ve škole se babičce vedlo poměrně dobře, i když byli známí svými skopičinami. V osmé třídě například chodily do promítací učebny, kde byly velké těžké rolety. Někdo jednou dostal nápad, že je o přestávce zatáhnou a za dveře dají lavor s vodou. Když pak přišla učitelka nebylo se čemu divit, že všichni skončili v ředitelně.<br /> &nbsp;</p> <p style="margin-bottom: 0cm; line-height: 100%"> Jiný den zase u mé praprababičky uspávali slepice. Vím, zní to zvláštně, ale prý to fungovalo. Strčili jim hlavy pod křídla a potom s nimi několikrát zatočili dokola. Slepice potom zkrátka spala. Praprababička jim vynadala tak, že už se k nim ani nepřiblížili.</p> <p style="margin-bottom: 0cm; line-height: 100%"> Někdy taky chodily do lesa a tam stavěli bunkry a s velkou oblibou válčili. Tehdy byly děti rozděleni na &bdquo;Horňáky&ldquo; a &bdquo;Dolňáky&ldquo; a mydlili se hlava nehlava. I moje babička přišla k několika válečným zraněním. A když skončili, celí znavení a po těžkém boji, potřebovali něco na zklidnění nervů, žebrali od lidí cigarety. Přesto, že vesnička byla malinká, moji prarodiče se to nikdy nedozvěděli. A na cestě z lesa se jim občas poštěstilo potkat sedláky s povozy plnými sena nebo slámy a tak skákali dovnitř a zadarmo se vezli do vsi. A v létě, když rostly jahody, vkrádali se sousedům na zahrady a celí upatlaní od červené potom tvrdili, že nic takového nedělali.<br /> &nbsp;</p> <p style="margin-bottom: 0cm; line-height: 100%"> Nebylo se čemu divit, že někteří občané jich měli plné zuby. Jedním z nich byla stará paní, která vysedávala na lavičce před domem a nadávala jim. Té potom na parapety oken pokládali &bdquo;slepičince&ldquo; a schovávali se v keřících, aby je nenačapala. Jednou kolem ní projížděli na kole a chytali ji za hůlku, až se paní neudržela a skončila v příkopě.<br /> &nbsp;</p> <p style="margin-bottom: 0cm; line-height: 100%"> A když se u nich v dědině objevila první majitelka televize, samozřejmě, že byli zvědaví a taky pěkně mazaní. Aby je ta paní nechala koukat aspoň chvíli na televizi uzavřeli s ní obchod. Občas něco uklidili, jindy šli ven pást kozy a nebo jí chodili nakoupit.</p> <p style="margin-bottom: 0cm; line-height: 100%"> Tak to vidíte. Ne každý prožil tak překrásné a zábavné dětství jako se to poštěstilo mojí babičce. A já jí tímto mockrát děkuji za sdílení aspoň kousku tohohle životního období se mnou.</p>