O zdravení

Vladislav Hadáček 10:44 2 komentáře

Výchova tenkrát a teď

V pátek 10.prosince odpoledne jsem vysypal vytříděný odpad z naší domácnosti a vracel se  zpět do bytu.  Bydlím v domě v ulici Komenskáho. Vchod domu je přímo proti přechodu pro chodce ze ZŠ J.A.Komenského. Bylo něco kolem druhé hodiny odpoledne a tak je zde docela rušno. Je to doba, kdy naše mladá generace opouští po vyučování svoji milovanou školu. Proti mně kráčela v celé šíři chodníku, skupina asi sedmi mladíků, odhaduji ze 7.nebo 8.třídy. Přemýšlel jsem, zda budu moci vůbec projít. Nakonec to dobře dopadlo. Skupina mi za stálého hovoru bez jediného povšimnutí udělala trochu místa, abych prošel. Vlastně ne docela bez povšimnutí.Předposlední mladý muž mě pozdravil :„Dobrý den“Nevím,zda to měla být recese,aby se předvedl před ostatními.Skoro to tak vypadalo Nebo to bylo z bujaré radosti z nastávajících dvou volných dnů. Snad je ale k tomu tak z domova veden. Samozřejmě jsem mu odpověděl a pochválil.Těm ostatním jsem řekl něco kritického.

A tato příhoda mě vyprovokovala k tomu, abych konečně něco na toto téma napsal.Chystám se k tomu již strašně dávno ,ale manželka mě říká ,abych si toho nevšímal.Vím, že moje rodné město už není to třítisícové městečko z mého mládí,kdy se pomalu všichni znali.Je třikrát takové a také společnost se změnila.Lidé už se tolik neznají a tak se ani nezdraví.

Já jsem byl odmalička veden k tomu,abych slušně pozdravil a to mi zůstalo dodnes.Myslím si,že lidé jsou dnes k sobě neteční.Spíše se starají jen každý sám o sebe nebo když jde o nějakou senzaci.

Podle mě je nejdůležitější v tomto směru výchova v rodině. Že to tomu tak vždy není, svědčí i to, když potkáte někoho známého z rodičů nebo prarodičů s ratolestí. My se zdravíme.a dítě už i větší,které z toho má už rozum,se nepřipojí. Málo kdy je slyšet od dospělého  vybídnutí k pozdravení. Doufám,že škola snad   v tomto směru koná své povinnosti v dostatečné míře.

Jak jsem zvyký zdravit, mám v mnoha případech „nešvar“, že často  zdravím první i mladší,kteří mi pak třeba i na pozdrav odpoví nebo jdou dále bez povšimnutí. Nejtrapnější je, když potkám někoho,viditelně podstatně mladšího, na osamoceném místě.To bývá venku na procházce,ale nejčastěji při cestě do garáže.Na stávajícím stavu těžko něco měním a asi je zbytečné se nad tím pozastavovat. Ale jak říká staré pravidlo pozdravit je slušnost a odpovědět povnnost.

A ještě něco k těm mladým. Nestává se příliš často, kdy některé ,spíše menší dítě ,pozdraví a to musí být většinou osamocené Takové vždy pochválím a prohodím s ním několik slov.  Ve „smečce“ pozdravit je vyloučené Proto mě páteční příběh konečně k tomuto článku o pozdravení vybídl Seniorklub  ZVV Z se v tomto roce také zapojil do akce Senzační senioři Nadace Charty 77 a Národního muzea ,

 Tam na speciálním nosiči jsou uchovány pro informaci,poučení nebo pobavení potomků v budoucnu a jako badatelský zdroj Národní muzea pro období naší nedávné historie. Poputuje tam i můj dnešní článek stejně jako do Milevských novin.

 

                                                                         Vladislav Hadáček

                                                                      



Komentáře
František Polášek
Jsem ročník 1936. Jen ve stručnosti. Měli jsme povinnou náboženskou výchovu ve škole a zdravilo se většinou Dobrý den, nebo Pochválen buď Ježíš Kristus a smekla se pokrývka hlavy. Bylo to osvědčené a funkční. Nebyly žádné problémy, dělali to skoro všichni. I dnes zdravím první-Dobrý den. I děti ve skupinách atd., testuji jak vývoj zdravení pokračuje. Snad pozdravením nikoho neurazím. Nashledanou.
22.7.2017 14:50:03

Věra Ježková, PaedDr., Ph.D.
Tentokrát nebudu k autorovi kritická jako u jeho článku o empatii. Naopak. Téma vítám. Také jsem o něm přemýšlela, ale usoudila jsem, že do kroniky nepatří. Ale když už tam je, přidám se. Obyčejná slušnost pozdravit mi v každodenním životě chybí. Souhlasím s autorem, že nejdůležitější je výchova v rodině a že lidé jsou dnes k sobě neteční. A přitom pozdravit a na pozdrav odpovědět je přece příjemné. Doprovozeno úsměvem může vytvořit hezký okamžik. Když jsem byla malá, bylo zdravení samozřejmostí. Ještě před vznikem samoobsluh jsme zdravili při vstupu do obchodu a při odchodu z něj. (Nějakou dobu mi trvalo, než jsem v samoobsluhách zdravit přestala.) Zdravili se lidé v domě. Sousedi se samozřejmě většinou znali, ale zdravili se i lidé neznámí. Prostě proto, že se v tom domě potkali. Na vesnici, kde jsem trávila prázdniny, jsem také zdravila každého. I to mi zůstalo dlouho do dospělosti. Postupně jsem si začínala všímat, že jsem divná. Že vzbuzuji údiv, když pozdravím neznámé lidi. S přibývajícím věkem jsem si řekla, že jsem žena, a proto bych zdravit jako první měla pouze v konkrétních případech. A připadala jsem si hloupě, když jsem šla proti známému muži, čekala, že mě pozdraví, a když tak neučinil, stihla jsem ještě pozdravit já jeho. Prostě to ze mě vypadlo. Také jsme se učili, že slušnost je pozdravit a povinnost je na pozdrav odpovědět. Zdá se, že ani to už dnes obecně neplatí. Rovněž se mi nelíbí, když lidé nezdraví při vstupu do místnosti. Třeba do čekárny u lékaře. Člověk vejde, rozhlédne se po ostatních – a nic. V tu chvíli mám potřebu říct „bů“. Dřív se říkalo: jako do chlíva. Nebo naopak. Vejdu, pozdravím a setkám se s mlčením a nechápavými pohledy. A pak přijde maminka s malým dítětem a řekne: „podzrav hezky“. A dítě poslechne a všechno kolem se rozzáří. Tak vás zdravící pěkně zdravím.
14.3.2017 11:07:14