O prarodičích

Libuše Münsterová 17:36 0 komentářů

O rodičích a prarodičích byly napsány celé romány. Láska, neshody, nenávist, boj o majetek. To vše se traduje celá tisíciletí.

O rodičích a prarodičích, byly napsány celé romány. Láska, neshody, nenávist, to vše se traduje celá tisíciletí. Pokud se však objeví v některém pokolení ta lepší verze, že, rodina žije alespoň trochu ve shodě, je to úžasné a hlavně přínosné pro mladou generaci.

Přemýšlím, zda by takový puberťák s postavou Ramba přepadl nebohou stařenku jdoucí o holi a nesoucí si pár korun ve své peněžence, kdyby měl doma babičku téhož věku. A už jsme u jádra pudla. Miluješ svou babičku a dědečka, kteří vychovávali tvoje rodiče, a teď i tobě dávají, co mohou?
Nemůžeš něco takového udělat!

Dědečka Josefa, maminčina tatínka, jsem nepoznala. Zemřel rok před mým narozením ve svých 53 letech. V kronice jsem se dočetla, že na nemoc astma. Dnes by určitě v tomto věku ještě žil.
Moje dvě babičky se vídávaly zřídka a každá byla jiná.

Z maminčiny strany, Anežka, byla bohužel nemocná, takže ji znám jen sedící v křesle, věchýtek, který prý byl kdysi krásnou ženou. Když mám před sebou její fotografii, připomíná mi velice herečku Kate Winslet z velkofilmu Titanik. Příčinou její nemoci byla nějaká neurologická záležitost- když chtěla chodit, ztrácela rovnováhu. Po padesátce potřebovala neustálou péči. Tu jí poskytovala teta Jitka, maminčina sestra; a my tam chodili pravidelně každou neděli odpoledne na návštěvu. Teta to vůbec neměla lehké. Musela být s babičkou doma, žádné peníze nedostávala, a tak žili jen ze strýcova platu. Hlady se však neumíralo – byla zabíjačka, zelenina ze zahrádky, brambory, ale muselo se šetřit po všech stránkách. Moje sestřenice a bratranci se všichni v životě dobře uplatnili. Vystudovali, podnikají, a to možná i díky tomuto dětství. Nedělní návštěvy mám spojeny s výbornými buchtami tety Jitky: jablkové, švestkové, makové a někdy i tvarohové. Dnešní hospodyňky kynutá těsta moc nedělají, je to pracné a časově náročné. Já sama jsem začala až s odchodem do důchodu. I když to není tak nejhorší- kvality koláčů tety Jitky nedosáhnu nikdy!

Babička Anna byla maminkou mého otce, a když jsem se narodila, bylo jí právě 65 let. Než jsem ji začala trochu vnímat, byla sedmdesátnice. Pamatuji ji jako malou, mírnou, pohádkovou babičku. Jezdila k nám jen málo- to když naši rodiče chtěli odjet někam na podnikovou rekreaci. Nemohlo se nikam do zahraničí, tak se organizovaly pro pracující dovolené, kde se všichni máme! Viz filmy Anděl na horách nebo Dovolená s Andělem, natočené právě v té době.

 Babička s dědou měli malé hospodářství. Aby si trochu přilepšili, jednu část chalupy pronajímali. Kromě našeho tatínka a jeho sestry, tety Berty, měli ještě jednoho syna, Františka. Podle fotografie to byl hezký chlap, vysoký po dědovi, sportovec.  Prý se nachladil při nějakém zápasu v kopané a zemřel na banální zápal plic ve svých 32 letech. Když na něj někdy přišla řeč, babička Anna měla vždycky v očích slzy. Tenkrát jsem nechápala. Dnes ano.

U babičky se mi moc nelíbilo, když jsem tam musela. Nudila jsem se. Chodit pást kozy nebo dělat na políčku mě nebavilo. Ještě že tam bylo koupaliště! Bývala jsem tam ale sama, žádná kamarádka, a že by se babička s dědou šli se mnou koupat? Úplně nemožné! Jedno mi však utkvělo v paměti natrvalo a má to své kouzlo. Babiččiny pohádky! Vyprávěla je s takovým gustem a tak zajímavě, nu slyším je dodnes.

Děda Antonín byl vysoký, docela pohledný, inteligentní chlap, zajímavý člověk, ale s námi dětmi příliš nekomunikoval. Narodil se jako já ve znamení Kozoroha a moc rád četl. U něho na nočním stolku jsem si tajně vypůjčovala dobrodružné knihy a seznamovala se s kapitánem Nemem nebo Old Shatterhandem. Někdy mi podstrčil peníze, aby to babička neviděla, a babička dělala totéž, aby o tom děda nevěděl. Co ho asi hodně poznamenalo, byla první světová válka. On se narodil v roce 1873, tak kolik mu vlastně bylo, když šel bojovat za císaře pána? Bylo mu něco málo přes čtyřicet, bojoval na italské frontě a přežil. Měl prostě štěstí. Později, jak já ho pamatuji, se každou neděli „vyfešákoval“ a hajdy do hospůdky. Byl známý tím, že výborně hrál taroky. Prý je to docela těžká hra a musí se umět dobře kombinovat. Bez pár měsíců se dožil sta let, psychicky byl stále dobrý, jen to tělo člověka pak zrazuje!

Dnes jezdím za ním na hřbitov. Odpočívá tam on, babička, a oba jejich synové, strýc František a náš tatínek.



pasení koz
 
 
 
 
 
 
 


Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.