O POŠETILÉM FANTAZÍROVÁNÍ

Ota Ulč 11:17 0 komentářů

Ota Ulč, člen PEN klubu, vzpomíná.

            O  POŠETILÉM  FANTAZÍROVÁNÍ
            Z tehdejší ČSSR  jsem upláchl s kamarádem lékařem Milošem Koenigem.  Jemu se podařilo přežít Osvěčim, takže měl  ledacos za sebou.  Když jsme v Německu dumali o budoucnosti,  jemu se do Ameriky nechtělo a odjel léčit do Habeše. Ačkoliv měl smlouvu  na činnost  v nemocnici Menelika Druhého  v metropoli Addis Ababa, poslali ho  hodně na venkov, kde v okruhu 100 kilometrů nebyla ani jedna bílá tvář.  Jinak středověk , s vězni  přikovanými ke zdi.  Byla mu svěřena péče o zdraví asi půl milionu domorodců.  Ač specialista hematolog, musel rvát chrupy, rodit komplikovaná dvojčata a zejména zašívat zadnice. Habešané a Habešanky si prý utírali zadek kamením, velice ostrým kamením, takže  měl o práci postaráno. Stát Koenigovi platil  pouze tehdy, když   vypáčil z lidu daně, jenže ty z lidu, zpravidla pateticky nemajetného, nevypáčil. Českého hakima z provincie nechtěli pustil pryč, již plánoval další úprk přes hranice někam do Somálska.  Teprve  po uplacení místního feudála kamerou značky Leica, dostalo se mu výjezdní doložky. Dosaženým návratem do Evropy si od takto absolvované exotiky důkladně oddechl.
            MUDr.Zdeněk Souček začal v Západní Austrálii jako holka pro všechno.  Později povýšil na ošetřovatele v blázinci v Melbourne ( kde tuhle práci  vykonávalo hodně našich exulantů s univerzitním vzděláním), než se směl vrátit k medicině: nikoliv však  v Austrálii, ale na ostrově Macquarie (410 x 5 km), v jihozápadním koutě Pacifiku, na půl cesty mezi Novým Zélandem a Antarktidou, adresa  všech tučňáků odrůdy Royal Penguins.  Veškerá člověčí populace se tam ročně vyskytuje v počtu mezi dvaceti  až čtyřiceti, počasí je natolik nepříznivé, že australská vláda se rozhodla proti tamějšímu zřízení  trestanecké kolonie. Když si tam doktor Souček odsloužil  dlouhodobou ponurou brigádu, směl odjet jako lékař do tropů na Novou Guineu. Odpracoval  šest roků, načež se vrátil  do Austrálie, kde znovu žádal o právo věnovat se medicině, ale opět neuspěl. Vrátil se tedy do vyhnanství na ostrov Macquarie, kde zemřel.. Dočetl jsem se o českém lékaři na bázi v Antarktidě, který v návalu osamění si vymyslel  apendicitidu a lživě oznamoval etérem, že si sám  bude kuchat břich -  jen aby se dostal  zpátky  do civilizace. Pozoruhodný byl též osud  českého lékárníka, jemuž v tropech jakýsi ještěr  ukryzl kus hyždě a poškozený pak v džungli  raději permanentně zůstal. Další případ  pramálo přitažlivé exotiky.
            -     -     -
            Obtížně lze pochopit   byť jen teoretickou posedlost s dokonale nevábnými končinami světa.  Ostrovy Kerguelen poslouží příkladem. Josef Škvorecký v novoroční anketě Svobodné Evropy v roce 1985  je označil  jako ty pro něho zcela nejkýženější.
Posléze jsem přece jen objevil pár informací o těchto Kerguelénech, oprávněně též známých jako DESOLATION ISLANDS - BEZÚTĚŠNÉ  OSTROVY:
            Patří Francii,v intimní blízkosti Antarktidy,  nic tam nelétá,  není tam ani jedno letiště.  Jen čtyřikrát do roka tam cosi připluje z ostrova Reunionu, 3.300 kilometrů vzdáleného. Cesta trvá 28 dní a stojí nehoráznou sumu 15.000 Euro.  Končinu v roce 1772 objevil Francouz Yves-Joseph  de Kerguelen de Trémarec a po něm tak pojmenováno. Hlavní ostrov  Grande Terre, 6.675 km2,  150 x 120 km,   se sopečným kopcem, vyšším než Sněžka (1850 m), žádní domorodci tam nikdy nesídlili,  pár velrybářů a lovců perel již úspěšně vyhynulo. Všeho všudy  kolem 100 obyvatel a 3.500 ovcí. Není tam  město, městys, ba ani vesnice - toliko  cosi jménem Port-aux-Francais - vědecká výzkumná a též satelity sledující stanice.  K dispozici tam je ubytovna, nemocnice,  tělocvična, modlitebna a pivnice . Končina to je studená ( průměrná nejvyšší teplota 7,8 Celsia v lednu, nejnižší 2,1 C v srpnu) a tuze větrná (vichr  150 až 200 km/hod.),  většinu dní v roce prší a sněží. Tundra bez stromů,  jen s mechem a lišejnikem,  pouze  jakási kapusta (cabbage ) je místní, jaksi jedlý produkt. Mizerná končina daleko od oprávněně se nezajímajícího světa, zcela bez nároku na jakoukoliv pamětihodnost. Za druhé světové války  tam   ale připlul  německý auxiliary cruiser ("pomocný křížník") a člen posádky Bernhard Herrmann, se při natírání komína zřítil. Je tam pohřben -  zcela nejjižnější  německý válečný hrob. 
            O této tristní výspě Mistr Josef tuze bažil a marně jsem se snažil z něho vypáčit aspoň částečně logické vysvětlení.. Neuspěl jsem,  stejně jako v pokusu  zjistit jeho zatvrzelou neochotu sednout si k volantu čehokoliv pohyblivého.
            -     -     -
            Rozhodně přitažlivější jsou  ostrovní končiny s náramným klimatem, pokud možno  laskavými domorodci,  v prostředí s ševelícími palmami, šumícím oceánem. Kamarád Vladimír Jindřich, vystudovaný geolog, posléze trvalou adresou v Třeboni, kdysi  na Bismarckově archipelagu  velel místním dívčinám, pouze oděným jamesbondovským opaskem 007. Na tahitském ostrově Moorea našinec pronajímal bicykly a mopedy.   Na značně ztraceném rovníkovém  Christmas Island, Ostrově vánočním,   direktorem kokosových plantáží býval a třeba dosud je pan Jeřábek.
            Lahodné ostrůvky, jaká to záviděníhodná nádhera, patrně zvolá s realitou neseznámený teoretický nadšenec. S dost dlouhodobou zkušeností s takovými končinami přispěchám s varováním, že počáteční euforie dovede vybublat tempem šampaňského.
            Nedávno jsem vyštrachal své poznámky z pobytu v pacifické oblasti mezi Tahiti a Fiji, na Cookově souostroví, hlavním ostrově Rarotonga, kde jsem fungoval jako poradce  premiéra  Sira Alberta R. Henryho, polynéského tatíčka zakladatele státu. Zde je ukázka: Onen domorodec se syrovými rybami, co mi ukradl peněženku , se nejmenuje Stephen, ale Takai, nepochází ze zdejšího ostrova, je to podvodník a lhář, známý  všem, s výjimkou policie.  Šel jsem tam lup hlásit, dvě policajtky úřadovaly, jedna vypadala papuánsky, druhá vyloženě česky.  Neúspěšně jsem flirtoval s oběma.  - Noviny a rozhlas jsou bilingvální.  Profesionální hlasy v angličtině, amatérské v maorštině. Samohláska střídá souhlásku, řeč hodně rachotí, vypomáhá si anglickými slovy, takže lze smysl sdělovaného téměř pochopit.  Kromě jazyků se mísí i témata. Jakési zprávy mezinárodní a hned za nimi výzva, aby občan ten a ten zašel na poštu vyzvednout si telegram. Oznámení, která loď jede kam a kolik hodin či dní bude zpožděna. Air mail deadline, do kolika hodin odevzdat poštu, aby se dostala na příští letadlo. -  Rugby je sport Polynésany velmi považovaný , je  jim prý náhražkou za nemoderní již kanibalismus. Průběh rugbyového utkání minulou neděli zkomplikoval rozhodčí svou přílišnou opilostí. Soudce mrkev, taro, tapioka! - Atmosféra vesnice, z níž se jen tak snadno nemůže pryč. Snadno aby se vládlo tam, kde skoro každý se s každým zná, ví se, kdo se s kým popral či vyspal.  Oznámení o rozhodnutí soudu: na společenském večírku ministerstva spravedlnosti se popral ministr vnitra Tupui Ariki Henry, soudce mu dal pokutu 10 dolarů a též ho zbavil poslaneckého křesla. -
Jsme velmi britští. Oslavujeme  výročí narozenin  jak královny Viktorie, tak nynější Alžběty.  Posel mi přinesl  noblesně natištěnou pozvánku na ceremoniál  slavnostního zasedání parlamentu. Jménem královny promluví His Excellency Chief Justice Donne, prázdný pompézní panák.  Budova tohoto Legislative Assembly  se Westminsteru nepodobá. Přízemní  dřevěná stavba  jako dvě slepené maringotky. Projevovaná energie  zdaleka převyšovala  důležitost kteréhokoliv bodu programu. Řečníci přecházeli z jedné řeči do druhé a simultánní tlumočník  je následoval opačným směrem.  Do občasné pauzy zakokrhal  kohout ze sousedního smetiště.
            Rarotonga je vesměs ostrov bratranců a sestřenic , na tak miniaturním prostoru snadný je přístup k vladařům. Jenže tento archipelag se skládá z patnácti ostrovů, v oceánu do zoufalé prázdnoty roztroušených. Atol Manihiki, všeho všudy dvě čtvereční míle, je od Rarotongy 650 mil čili tisíc kilometrů daleko: údajně nejpěknější, s náramnou lagunou.  Všeho všudy dvě vesničky - Tauhunu a Tukao, s dvojím vývozem - kopra a škeble.  Dopádlovat by se dalo na sousední, 21 mil vzdálený ostrov Rakahanga, lovit ryby v laguně, trávit čas bloumání  po korálovém útesu  s pojmenováním Hunanui,  Motu Mahuta, Okakara, Pakuku, Ngaroapapa,  jakož i Hakapanoko.  Ještě víc  vzdálený je ostrov Pukapuka neboli Danger Island, s vesničkami  Yato, Roto a Ngake. Obživou je export kopry.
            Není dost místa na tak úzkých nudlích letadélkem přistát.  Jakési plavidlo tam dopluje jednou, dvakrát za uherský rok. Prázdnota, pocit odloučenosti  k uzoufání. Co když mě postihne apendicitida? I když jsem se  slepého střeva dávno zbavil,  dojde k nepřízni dentální,  začne mě trýznit zub.  Naštěstí  jsem si na atol  přivezl kompjutr, kontakt se světem zachován, nejsem ztracen,  radujme se. Ale co když tajfun můj ostrůvek  zasáhne, baterky mi zvlhnou, budou k ničemu? Pak už aby zbývala jen láhev a do ní vložit úpěnlivou prosbu o vysvobození, s nadějí na šťastnou náhodu, že někdo postřehne  na vlnách se kolébající  sdělení a úspěšně zasáhne.
            Na letišti v Rarotonze, když dvakrát týdně přistálo veliké letadlo z kýžených dálav, stejně jako podstatné procento domorodců jsem také přispěchal a vzrušující událost si nenechal ujít. A míval jsem pocit, že mi ujel poslední vlak, že život je jinde.
            KONEC
           
 


Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.