O normalizaci, Jasné páce a zřizovatelích aneb Proč máme špatné prezidenty

O normalizaci, Jasné páce a zřizovatelích
aneb Proč máme špatné prezidenty
 
Michal Ambrož (můj táta) se narodil roku 1954 v Okrouhlici na Vysočině, do rodiny, která byla obdobím komunismu zasažena hned v několika ohledech. Vystudoval konzervatoř, nějakou dobu se živil jako učitel hudby. V roce 1980 se stal jedním ze zakladatelů kapely Jasná páka, která se (spolu například s Pražským Výběrem) řadí k hudebnímu hnutí Nová vlna. Ta zanikla poté, co roku 1983 vyšel odsuzující článek Nová vlna se starým obsahem, aby se následně v mírně pozměněném složení dala znovu dohromady jako Hudba Praha.
 
Jak bys jedním slovem vystihnul normalizaci?
   Jak to myslíš, jedním slovem?
 
No tak nechci napovídat, ale třeba Václav Havel to kdysi označil za takové bezčasí. Co je normalizace pro tebe?
   Václav Havel byl ještě hodně slušnej. Já bych to řekl jinak: normalizace, to byla hrůza. I když ta opravdová hrůza byla asi hlavně v padesátejch letech a šedesátky byly spíš uvolněný, tak po šedesátým osmým to zase hodně přitvrdilo.
 
Kdy jsi začal vnímat, že na tomhle režimu je něco špatně?
   To máš tak: babička s dědou byli dlouhou dobu komunisti. Mysleli si, že se to fakt dá dělat jako ten „komunismus s lidskou tváří“ a potom v roce šedesát osm to bylo dost ošklivý prozření. Osmašedesátej byl poslední záchvěv svobody. Naše pak vyloučili ze strany, protože řekli, že nesouhlasej se vstupem sovětských vojsk. To byla taková ta základní otázka při prověrkách, který tenkrát byly běžný. Člověk aby se udržel v komunistický straně, tak musel říct, že souhlasí se vstupem vojsk, a máma s tátou s tím hrubě nesouhlasili, protože byli stoupenci Pražskýho jara a tohle byl pro ně hroznej podraz. Takže byli vyloučený. Na tátu zas tak moc nemohli, protože byl výtvarník na volný noze a jezdil si pro práci         do Prahy, takových lidí byla v Praze spousta, ale máma učila na gymplu – jazyky a výtvarnou výchovu – takže jí vyhodili a šla nakonec do JZD. A to ještě nejdřív řekli, že půjde na pole, to byla nejhůř placená práce. Později potřebovali někoho do živočišný výroby, tak šla krmit prasata a vydělávala si víc. Ale jinak to bylo takhle, tam všechny iluze skončily. Máma se Sašou, mojí sestrou, se pak odstěhovaly do Prahy, bydlely u mámina strýčka, o kterýho se máma starala – Sašu vzala s sebou proto, aby se vůbec dostala na střední školu.
 
Když už jsme u toho strýčka, tak to je samo o sobě zajímavá kapitola, babiččin strýček byl totiž malíř Jan Zrzavý. Jaký dopad měla normalizace na něj? Mohl normálně tvořit, nebo ho komunisti nějak utlačovali?
   On byl samozřejmě zatvrzelej antikomunista, protože byl docela silně věřící, ale na druhou stranu byl už tak proslulej malíř, že dostal napřed titul zasloužilýho umělce a potom národního. Takže za normalizace už byl národní umělec a vůbec na něj nemohli. To bylo stejný jako třeba se Seifertem, se kterým se dokonce znali. Prostě takový celebrity, na který ten režim nedosáhnul. Takže se ho to nějak zvlášť netýkalo. Samozřejmě to sledoval prostřednictvím mých rodičů, který mu o tom referovali. Ke komunistům byl dost skeptickej, třeba Pražskýmu jaru moc nevěřil.
 
Mohl třeba vystavovat v zahraničí?
   Jo, to mohl. Ale on to svoje dílo bral úplně jinak, už v tý době měl záměr odkázat všechno svoje dílo Národní galerii, takže vlastně českýmu národu. Obrazy prodával hrozně nerad. Když třeba přijel do Československa lord Snowden, což byl anglický šlechtic zpřízněný dokonce s královnou Alžbětou, který měl zájem koupit od něho obraz, tak nakonec odjel s nepořízenou, protože mistr Jan Zrzavý si to na poslední chvíli rozmyslel. Takže tam ani nešlo o to, jestli mohl, ale spíš chtěl. I když před válkou žil dlouhou dobu v Paříži, tak potom před okupací se vrátil; on byl v podstatě hroznej patriot. Ale do zahraničí se vydával rád, i za normalizace ho docela pouštěli ven. Jezdil třeba do Řecka, do Benátek, tam měl nějaký známý mnichy. Takže mohl docela cestovat, ale žít někde jinde se mu nechtělo, a navíc ten režim samozřejmě moc dobře věděl, že hodlá svoje dílo odkázat Národní galerii, takže byl k němu docela milostivej.
 
Jinak to ale naše rodina docela odnesla, protože bolševici znárodnili elektrárnu, kterou postavili na Sázavě babiččini rodiče. Takže jak to vlastně bylo?
   To bylo v osmačtyřicátým, kdy to vedl bratr tvojí babičky. Tenkrát to sebrali i s domem,   kde tvoje prababička bydlela. Zase to byla taková režimní pomsta, protože moji prarodiče měli původně mlýn a ona se narodila jako dcerka mlynáře. Mohla tam paradoxně zůstat kvůli tomu, že moji rodiče byli komunisti a zaručili se za ní, jinak by jí nejspíš vystěhovali.
 
BUDOVÁNÍ SVOBODNÉHO PROSTORU
 
Měl jsi v době normalizace nějakou ideu, co budeš třeba studovat?
   Já jsem v tý době chodil na gympl, kde původně moje máma učila. To byl sice takzvanej výběrovej gympl, tenkrát tam ještě byli dobrý profesoři, ze starý školy, ale při tý normalizaci převzal ředitelování nějakej zakarpatskej Ukrajinec, samozřejmě komunista jak svině. Takže vyhodil nejdřív mámu, já jsem jim to pak usnadnil v tom, že jsem tu školu flinkal, takže mi řekli, že buď půjdu na jinej gympl, nebo mě nechaj propadnout. Nakonec mi máma zařídila přestup do Čáslavi, kde měla nějakou kamarádku, tam jsem pak prolez. A to už jsem taky dělal kytaru a chtěl jsem na konzervatoř.
 
Na to právě navazuje moje další otázka: kdy jsi se začal zabývat hudbou?
   Tak do kytary jsem třískal už někdy od deseti let. To jsme tenkrát chodili – dneska je to dost nepředstavitelný, pořád se jen sedí u počítače – ven na takový sraziště mládeže u sokolovny, kde bylo kino, anebo u nádraží, a tam se hrálo na kytaru, chodily tam holky a tak. Takže od jara přes léto, kdy bylo hezky, se takový věci dělaly docela často. No ale vážně jsem začal s kytarou až někdy v patnácti, to jsem začal chodit k takovýmu učiteli, kterej mi konečně ukázal, co se dá všechno na kytaru zahrát, což jsem do tý doby nikde neslyšel. Tak jsem si říkal, že to musím zkusit taky a takhle jsem se tím začal zabejvat.
 
Kdy vznikla ta myšlenka, že by se to dalo zužitkovat v kapele?
   Když jsem se připravoval na Konzervatoř, tak už jsem hrál v takový folkový kapele, která se jmenovala Musica Nova, pak jsme ještě s kamarádem a spolužákem z Konzervatoře založili duo AB – Ambrož Bierhanzel – no a co se týče bigbeatu, tak to přišlo až daleko později, když jsem absolvoval Konzervatoř. Někdy v pátým, šestým ročníku jsem zjistil, že ta klasická kytara je hrozná dřina, ve který uspějou jenom ty nejlepší a že já na to teda rozhodně nemám. Mohl jsem samozřejmě učit, což jsem pak taky dělal, ale hlavně jsem se začal učit na elektrickou kytaru, no a už to šlo ráz naráz. V roce osmdesát jedna jsme pak založili kapelu Jasná páka, předtím byli ještě Mrňous Singers, to byl takovej předstupeň. Původně to bylo jenom seskupení na jeden večírek, ale dalo nám to tolik práce, že jsme si pak říkali: hele, to je škoda přestat, pojďme pokračovat dál. Tak jsme pokračovali dál jako Jasná páka. Celá tahle věc měla význam hlavně v tom, že to bylo vlastně budování svobodnýho prostoru. Dělali jsme si, co jsme chtěli a hráli jsme, co jsme chtěli a proto jsme taky nakonec narazili, protože lidi jak začuchali závan toho svobodnýho myšlení, tak na to začali slyšet a chodili na nás. A na to samozřejmě musel zareagovat bolševik, protože mu bylo divný, jak to, že na něco, co nemá pod kontrolou, chodí tolik lidí. Tím pádem pak přišly různý zákazy.
 
Bylo to tenkrát jednoduché, založit si kapelu?
   Relativně jednoduchý. Dokud o tobě nevěděli a nic proti tobě neměli, tak to šlo.
 
Dělali jste to už tenkrát s myšlenkou, že je to vlastně revolta proti režimu?
   Jasná páka nejdřív vůbec nebyla politická. Vznikla prostě s tím, že máme radost z hraní a budeme si hrát, co chceme a zapomenem na to, co je kolem nás. To byly ty blbý doby po Chartě 77, kdy to bylo všelijaký.
 
Ty jsi Chartu nakonec podepsal taky. Jak ses do tohohle kruhu lidí dostal?
   To bylo ještě před Jasnou pákou. V tý době jsem se hodně kamarádil s Vlastou Třešňákem a se Zbyňkem Benýškem, chodili jsme spolu do hospody, a tam byla taková společnost, kde se scházeli i další chartisti. Bylo to takový trošičku undergroundový prostředí, takže Charta   ke mně pak přes tuhle společnost logicky doputovala. Já jsem jí podepsal, ale nakonec jsem se to rozhodl odvolat, protože máma na mě kvůli ségře naléhala a já jsem jí nechtěl zkazit budoucnost tím, že si takhle zavařím. Pak už jsem jí nikdy nepodepsal, ani v době, kdy to šlo relativně bez rizika. Ale tohle byla nějaká druhá vlna chartistů a ty nakonec všichni skončili venku.
 
To mi připomíná, že jsi se znal taky s Václavem Havlem.
   To jo, ale až daleko pozdějc. S Václavem Havlem jsme se seznámili osobně až někdy v roce 1988, i když Jasnou páku znal a měl rád naše písničky. V rodině se vypráví ta známá historka, jak byl na návštěvě u nás v Okrouhlici a spadnul do Sázavy, odkud jsme ho pak museli tahat. Od tý doby se traduje, že každej správnej prezident by se tady měl vymáchat. Klaus ani Zeman nikam nespadli, tak podle toho to vypadá s tím jejich prezidentováním.
 
TAHANICE S REŽIMEM
 
Co se stalo potom, co v roce 1983 vyšla Nová vlna se starým obsahem?
   Nová vlna byl článek, kterej vyšel v časopise Tribuna, což byla hlásná ideologická trouba bolševika, kde ostrakizovali kapely jako byla Jasná páka, Pražskej Výběr a další. V tý době to bylo tak, že k tomu, abysme mohli hrát, jsme potřebovali takzvaného zřizovatele, což byla právnická osoba, která ručila za tu kapelu. To znamená, že to musela bejt nějaká organizace. A po tomhletom článku kapela se jménem Jasná páka samozřejmě nemohla sehnat žádnýho zřizovatele, takže došlo k přejmenování na Hudbu Praha.
 
Bylo to doopravdy takhle jednoduché? Stačilo přejmenovat kapelu a nechali vás hrát dál?
   Úplně jednoduchý to nebylo, ale na druhou stranu už o nás lidi věděli a byli schopný nám pomoct. Což se stalo v podobě organizace Svazu socialistický mládeže, která taky mohla fungovat jako zřizovatel a kde jsme měli nějaký fanoušky. Shodou okolností to byl podnik Mikrotechna, kde se vyráběly přísně tajný budíky do ruskej stíhaček, takže já jsem tam chodil s papírama a v tom přísně tajným podniku nás zřizovali svazáci jako Hudbu Praha.
 
Když se ještě vrátím k těm osmdesátým letům, kdy se začaly objevovat náznaky, že tenhle režim jde takzvaně do kopru?
   Ono to šlo tak trochu pozvolna. Když nás zakázali, tak to bylo takový utužení režimu. Mělo to svoje peripetie, nejdřív byl proces s Plastikama a na to konto vznikla Charta 77, chartisty pak pochopitelně, jak už jsem říkal, taky odsuzovali. Jasná páka teda byla mimo tyhle struktury, ale snažili jsme se bejt nezávislí, což bylo pro bolševika taky nebezpečný. Takže v tom třiaosmdesátým to byl takovej výpad proti těm svobodnejm kapelám, ale byl to zároveň – což nám pochopitelně v tu chvíli nedocházelo – takovej poslední pokus, protože půl roku nato už jsme hráli s Hudbou Praha písničky, jaký jsme chtěli a bylo to zase zpátky. Byla to taková fraška, vždycky jsme přinesli nějaký texty a paní kulturní inspektorka, která měla na starost tu ideologickou čistotu, to musela schválit, tak nám pokaždý půlku textu vyházela. No a my jsme pak udělali repertoárovej list, kde jsme ty písničky přejmenovali – ona už ty texty nekontrolovala a my jsme si hráli, co jsme chtěli. Takže to už byly jen takový legrační tahanice. No a potom se to postupně začalo uvolňovat, přišel Gorbačov, pak v Polsku Solidarita, mělo to samozřejmě souvislost s děním v celým tom východním bloku. Pak začaly demonstrace, na ty jsme chodili, to bylo prostě povinný.
 
A potom přišel listopad osmdesát devět.
   Jo. Přišel listopad a převrat a nová doba.
 
PAL VOCUĎ HAJZLE
 
Bylo na normalizaci něco dobrého, co ti teď chybí? Něco, co už není a podle tebe by se to mělo vrátit?
   Bylo tam určitý sepětí lidí, který byli podobnýho názoru. Tyhle ostrůvky svobody byly většinou takový pospolitosti proti režimu. To už dneska asi nezažiješ.

Ještě jedna otázka na závěr: co se ti honí hlavou, když slyšíš komunisty, jak se vyjadřujou o Jasný páce? Viz ta kauza asi před půl rokem, kdy jistý nejmenovaný pán při telefonním rozhovoru s Miroslavem Kalouskem odkazoval na název písničky Pal vocuď, hajzle a zřejmě si neuvědomil, že zrovna tenhle text je jasně namířený právě proti komunistům.
   Nebyl to žádný nejmenovaný „Pan Nikdo“, ale sám předseda komunistů Vojtěch Filip, kterej údajně kdysi dávno působil (patrně jako mladý nadějný komunista) v nějaký kapele a tvrdil, že hráli písničky od Jasný Páky. Nehledě na to, že bych se dost divil, kdyby si to troufli, svědčí to hlavně o tom, jak jsou komunisti schopný si cokoliv přisvojit – jinými slovy: ukrást. Dost ostře jsme se proti tomu ohradili a vzkázali mu (nebo lépe všem jim) jasnej vzkaz, kterej jim už několik desítek let vzkazujeme: Pal vocuď, hajzle!