O naší rodině

Adéla Kašková 15:02 0 komentářů

Vyprávění paní Milady Stuchlíkové z Jirkova o jejím životě v severních Čechách, vzpomínky na babičku a maminku.

Do kroniky budu zapisovat vzpomínky a vyprávění paní Milady Stuchlíkové. V současné době žije v Domově pro seniory v Jirkově, je jí 95 let a pochází z Lomu u Mostu. Moje babička se jmenovala Barbora Koutníková a dědeček František Koutník. Babička dožívala u nemladší dcery Márinky ve Slavětíně, která se provdala za železničáře a měla dva syny. Než šli kluci do školy, bydlela rodina na vechtru nad Slavětínem. Vechtr to byl strážní domek na železniční trati Louny – Praha. Strýc měl za úkol chodit a kontrolovat určitý úsek trati na obě strany zad nejsou povoleny šrouby a celkově je v pořádku. Bydlení u trati bylo pěkné. Měli slepice, prase a kozu a ke krmení jim sloužili okolní meze a pole. Trať vedla po vrcholu stráně, takže rodina měla krásný výhled do údolí. Na stráni rostlo hodně šípkových keřů a teta vozila na podzim mojí mamince velký bramborový košík krásných červených šípků. Ještě dnes vidím v duchu maminku, jak sedí u košíku šípků a čistí je, rozkrajuje, vyndává osiny a vaří z nich povidla. Povidla ze šípků jsou snad daleko lepší než ze švestek. A co jsme se jich jako děti namlsali a jak nám chutnali buchty. Tak u téhle dcery dožívala babička ve Slavětíně. Když šli kluci do školy, tak si tam koupili domek a tam babička také zemřela. Moje maminka se z rodných Strádonic dostala do služby do Slavětína. Tam pracovala u doktora Konstantina Biebla. Ve službě se jí moc líbilo. Bieblova rodina měla dvě děti, syna a dceru. Dcera byla na výchově v klášteře. Když přijela na návštěvu domů tak mojí mamince říkala: „Aničko, řekněte mojí mamince, že chcete jít na tancovačku někam do sousední vsi na pouť. Mě by samotnou nepustila, ale s Vámi pustí“. A protože moje maminka taky ráda tancovala, tak o volno poprosila a paní Bieblová holky ráda pustila, protože věděla, že moje maminka ji v pořádku přivede domů. Syn doktora Biebla jezdil do Loun do reálky a ráno, když mu maminka udělala snídani tak řekl, že chce kávu: vychladit, napěnit a přecedit. Paní doktorová pocházela z velkého statku. Každé ráno jí přinášeli čerstvé mléko a Kosta nesnášel škraloup. A než maminka splnila, co chtě, byl Kosta pryč. Maminka běhala po domku a volala: „Kosto, lokálka už píská“ a našla ho v neckách na potoce. Tak takhle ji ten milý Kosta trápil. Kosta reálku dostudoval, šel do Prahy a nakonec se z něj stal básník. Jeho básně byly krásné. Pamatuji se na úryvek jedné z nich. S lodí jež dováží čaj a kávu pojedu jednou na Sumatru a Jávu. Pojedeme jenom já a ty a s námi Tvoje rty… Měla jsem doma celou jeho sbírku. A představte si, že tento básník se jednou, už jako zralý muž vydal na tu Sumatru a Jávu. A když se po třech měsících vrátil a měl přednášky o tom, jak tam ten národ žije ve skutečnosti a ne jak hlásá propaganda, tak ho donutili, že skočil z okna a zabil se. Jeho matka ho přežila. Doktor Biebl, otec básníkův, zemřel na konci první světové války v roce 1914. Paní Bieblová si po smrti svého manžela udělala zubařský kurz a měla svou ordinaci v Lounech. Tehdy zubaři nemuseli mít vysokoškolské vzdělání. A já jako už skoro dospělá jsem k ní jezdila s maminkou, aby mi spravila zuby. S maminkou jsme chodívali na borůvky na hřebeny Krušných hor. Cesta to byla dlouhá. Ráno jsme vstali už v půl páté, protože jsme šli tři hodiny. Když jsme šli dva dny za sebou a maminka řekla, že další den půjdeme zase, tak se nám moc nechtělo. Ale maminka nás uměla zlákat. Řekla nám že to bude ještě hezké počasí a další den že to už bude asi pršet. A dalším lákadlem bylo, že nám na druhém konci Lomu koupí rohlík. Pekař měl už v pět hodin ráno rohlíky upečené. Rohlík opravdu koupila, ale pro tři děti jeden rohlík. A tak nechávala ukousnout jednoho po druhém. Ten rohlík stál 50 haléřů a maminka musela hospodařit s penězi.