O Milevském maškarním sdružení

Kateřina Sodomková 10:55 0 komentářů

Maškarní na Milevsku

V roce 2017 oslaví Milevské maškary 155. výročí svého vzniku a tedy se bude v Milevsku konat opět tradiční průvod masek městem. Milevské maškary to je pojem. Na  maškarní průvod se do Milevska každoročně sjíždí tisíce návštěvníků. Je to velká událost v našem městě a jedna z nejvýznamnějších lidových tradic Jihočeského kraje.
 
Byla různá údobí, kdy se průvody nekonaly. Na příklad v době obou světových válek. Ke konci minulého století  aktivita  Maškarního sdružení upadala. Průvody se konaly s malým počtem masek a snad i s malou podporou od  oficiálních orgánů i sponzorů. Chybělo také dostatek vůdčích osobností, které by ideově a organizačně více v Maškarním sdružení pracovali. Jedním takovým organizátorem, v té době, byl na příklad Vlastimil Votruba. Zmíním se o něm více později. Pamatuji si také, že v 70. letech v  jednom roce jel v čele maškarního průvodu na dvoukolovém valníčku za traktorem  předseda Městského národního výboru Josef Pouzar a  tajemník Jaroslav Bečka, aby tuto tradici podpořili. Lidé však nějaké šaškování po ulicích považovali za něco podřadného a skutečně především ti výše postavení se od ní distancovali. V posledních letech, snad i díky příkladům ze západních zemí, se situace mění. Lidé vidí ty mohutné, ale také velmi nákladné masopustní průvody. Zde občané všech vrstev, bez rozdílu, se dokážou o „fašingu“ společně bavit ve velkých sálech nebo oněch jmenovaných průvodech. Mění se pak také pohled na tuto lidovou zábavu i u nás. Díky několika nadšencům jako je Karel Procházka nebo Jiří Kálal je činnost Maškarního sdružení opět na vysoké úrovni. Aktivně pomáhá ze své funkce i ředitel domu kultury Vít Kratochvíl. „Milevským maškarám“ se  dostalo takové pozornosti jakou si zaslouží. Aktivně tuto tradici začali podporovat také volení představitelé města. Výrazem toho je rozhodnutí o zřízení Milevského maškarního muzea v jedné reprezentativní městské budově přímo na náměstí. Již se také stává tradicí, že se celá rada, naši „konšelé“, v dobových kostýmech, zúčastňují maškarního dění. Přibylo na příklad páteční předávání klíče od městských bran radou města maškarám a jejich účast v sobotním, maškarním průvodu. Toto je nový prvek ve sledu událostí maškarního konání. Letošní průvod opět zaštiťuje místopředseda  Poslanecké sněmovny Jan Bartošek. Vznik maškarního muzea podpořilo také finančně Ministerstvo kultury ČR.
 
Ve svém povídání bych chtěl ale věnovat pozornost období hlavně po 2. světové válce a vzpomenout na ty, kteří znovu  obnovili a  udržovali tuto milevskou tradici. Bohužel za těch 70 let už je pamětníků málo. Budu se snažit tedy napsat jen něco, co se mi podaří získat od mých vrstevníků a z mé již chabé paměti. Určitě jich bylo mnohem více a těm se omlouvám.
 
Zašel jsem za JANEM FLEIŠMANEM, dříve velmi aktivním účastníkem řady masopustních průvodů, abych posbíral něco z jeho vzpomínek i fotografií.. On právě pochází z jedné z rodin, kde se  všichni její členové maškarního dění zúčastňovali a většinou  masky a vše s tím související připravovali sami pro maškarní průvod, toto vyvrcholení masopustu. Pan JAN  FLEIŠMAN  senior byl klempíř v „Táborce“, dnešní Sokolovské ulici. A jeho synové  VLADIMÍR  i  JAN šli v jeho šlépějích. Všichni, zruční řemeslníci. Měli  tedy  dobré předpoklady, aby si svá vystoupení dobře naaranžovali. Nebyli to jen oni samotní, ale soustředili kolem sebe skupinu vystupující společně. Byla to třeba babská kapela, kde se hrálo na plechové trubky i trouby, jak se říká“ na hubu“. Jen se do oněch trubek foukalo jako když se hraje „na hřeben“. A za baby byli samozřejmě převlečení chlapi. Určitě tam nesměl chybět buben. Babské kapely se během let opakovaly častokrát. Později měly i skutečné hudební nástroje. Dokonce jeden rok již v té době se oblékli jako kapela z daleké Arábie. V jiném případu organizovali celou veselku s  velkým průvodem, kde se během cesty městem konaly různé s tím související taškařice.
 
V této souvislosti bych chtěl  porovnat tehdejší průvody s těmi dnešními. I dnes je snaha o aktivní spojení s přihlížejícím davem a hodně se toho i koná. Ale velký díl aktivity se odehrává hlavně z alegorických vozů. Některé pěší skupiny jen prochází bez velkého kontaktu s okolím. Máme velký počet masek, máme rekordy, ale neškodilo by přidat více toho bujarého veselí. Více kontaktů pěších masek s obecenstvem  je mnohem zábavnější, způsobuje veliký vzruch i  legraci a trvale se zakotví do paměti přihlížejících.                                                                             
 
A právě takové masky si připravovali také členové FLEIŠMANOVY  RODINY. O nich mi Jan   vyprávěl. Připravil si na příklad masku slavného houslisty  Paganiniho. Samozřejmě kromě velmi trefného oblečení a úpravy obličeje si vyrobil i housle a smyčec. Těmito nástroji a různými kejklemi bavil přihlížející. Jiný rok si vytvořil masku vosy. Velmi pěkná maska s rozepnutými křídly,  pořádným zadečkem a hlavně velkým žihadlem. Taková když zabrousila do okolostojících, vykonala pořádnou melu, ale taká velkou legraci.
 
V jednom z dalších roků pod heslem „Hrnečku vař“ vařil Jan kaši. Samozřejmě si vyrobil opravdová kamna. Na nich byl nápis “Kde se dobře vaří tam se dobře daří“. Kaši skutečně měl a s ní častoval okolí. Průšvih ovšem byl, že kaše mu v průvodu mrazem „zhoustla“ až příliš. Z těch kamen se i dokonce kouřilo. Topil v nich staré hadry, takže do okolí šel docela pěkný zápach. Ale i to k té legraci patřilo.
 
Jan Fleišman si ještě také vzpomněl na případ, kdy ve skupině připravili do průvodu včelín. V úlu seděla  včelí královna a kolem pobíhal houf včel. Nechali si napéci malé perníčky a nadělali cukrovou pěnu. Královna mazala perníčky pěnou a včelky je rozdávali přihlížejícím  v průvodu. Samozřejmě občas cukrovou pěnou někoho mázli.
 
Jeden rok šli s bratrem Vladimírem ve dvojici. Jan byl pořádný opičák, kterého bratr vedl na řetězu. A že oba bratři nešli pro legraci daleko, způsobila taková dvojice, když zajela do davu, veliký mumraj. Omlouvám se, že neříkám ze kterého roku  tyto masky popisuji, neboť Jan fotografie, nad kterými jsme seděli, nemá popsané datumem.
 
V dřívějších průvodech bylo velké množství šašků. Byli to vlastně pořadatelé, většinou mladí muži  pohybující se kolem průvodu, kteří s plácačkami, složeného z tvrdého papíru, udržovali pořádek  a odstup davu od procházejícího průvodu. Umravňovali přihlížející. Ale samozřejmě zde bylo mnoho mladých děvčat i dam, které se především staly terčem jejich zájmu. A to opět vedlo k plno různým veselým momentům, na které se rádo vzpomíná. Mnohý z chlapců pod pláštíkem šaška si mohl vyřídit i různé hříšky i dloužky. Tyto nezbytné figury průvodu však byly poučeny o mezích kam až je možno zajít. A myslím, že měli i identifikační čísla. Tak to bylo určitě u čertů při obchůzkách na sv. Mikuláše ,které maškarní sdružení léta pořádalo a nyní pořádá jenom jinou formou. Čertů býval vždy celý houf a občas byli i dosti rozpustilí. Tam byla identifikace namístě.
 
Nyní si dovolím zmínit o dalších občanech, aktivních členech maškarního sdružení, které si trochu pamatuji nebo jsem se o  nich něco dozvěděl od přátel.
 
VLASTIMIL  VOTRUBA byl jedním z ideových organizátorů průvodů a milevský patriot. Bydlel v domě na spodním konci Růžové ulice, jejíž  strana musela ustoupit autobusovému nádraží. Byl to vášnivý a téměř profesionální fotograf, samozřejmě černobílé fotografie. Starší generace ho znala dobře. Zúčastňoval se i různých výstav. Myslím, že některé soubory fotografií i vydal i knižně. V době, kdy jsem se s ním blíže seznámil,  pracoval jako hlavní redaktor závodního časopisu Jiskra podniku ZVVZ Milevsko.
 
ANTONÍN  JEŘÁBEK byl malozemědělec. Bydlel v ulici Čsl. legií č.25. Celá léta dělal figuru „Párkaře“. Párky a jitrničky a nějaké sladkosti byly zřejmě sponzorské dary milevských řezníků a obchodníků. Pro tuto masku byl vyzbrojen velkým oválným proutěným košem se širokým řemenem, aby ho příliš neřezal do zad a velký bič s dostatečně dlouhým řemínkem. To proto, aby  každý výrostek hned nedosáhl  návnady na biči. Nosil na obleku černou perelinu, aby jednak mohl lépe manipulovat s bičem a také aby s ní více  chránil obsah koše. V průvodu spíše přál těm menším dětem k získání návnady. Když pak se přes ně z davu natáhl velký čahoun nebo někdo z dospělých a úlovek jim sebral „před nosem“, tak se rozčílil. Pamatuji si jednoho vesničana, trochu chabého rozumu a pravidelného účastníka maškar. Ten se vždy snažil využít výhody své hole k získání návnady. Trápil ho tím  po celou dobu průvodu. Aby se strýc Jeřábků, kterého jsem tak jmenoval, zbavil dotírajících a mohl postoupit dále, rozhodil kolem sebe hrst bonbónů. Častokráte, zvláště když byl starší, pociťoval po skončení průvodu, značnou únavu. Znal jsem ho dobře, neboť to byl přítel mých rodičů a soused v ulici.
 
Čtvrteční zvaní na maškarní průvod na masopustní úterní průvod probíhalo zcela jinak než dnes. Všemi důležitými ulicemi města projel alegorický vůz s několika maskami, tažený koňmi, později traktorem. Hlavní postavou byl hlasatel. Ten zval na úterní průvod vtipnými slovy jak při  jízdě nebo na rušném místě, kde vůz zastavil. Hlasatel musel mít nejen dobrou výřečnost, ale také hlasový fond. Takovým byl pan  BEDŘICH  DUBSKÝ. Byl to také menší zemědělec. Svoji usedlost měl na konci ulice Čsl. legií č. 38, druhý dům od Suchanova rybníka. Snad měl místo hlasatele již ve spolku vymíněné, neboť takhle si ho pamatuji v poválečných dobách v této funkci opakovaně.
 
VÁCLAV  BENEŠ byl jedním ze zapálených organizátorů maškarních průvodů. Byl dlouholetým  členem maškarního výboru. Bydlel v Šibené ulici, dnes 5. května. Jako šikovný strojní zámečník svůj um velmi dobře uplatňoval při přípravě a budování různých maškarních atrakcí. Byl to však také velký ohněstrůjce. Nejčastěji si ho pamatuji jako střelmistra. Šel někde hned na začátku průvodu a odpaloval dělbuchy. Byly kulaté, domácky vyráběné. Obal byl novinový papír pevně ovázaný motouzem. Jaká třaskavina byla uvnitř to nevím, ale dávaly docela pěkné rány, že koně, kteří nebyli zvyklí na takový hluk se často plašili a jezdci měli co dělat, aby je uklidnili. Protože bylo třeba zajistit bezpečnou vzdálenost diváctva od  zapáleného dělbuchu, bývali střelmistři dva. Druhým byl často LEOPOLD RUBNER, mistr bednářský a asi s mým strýcem Jaroslavem Turkem z ulice Čsl. legií č. 255, posledním tohoto řemesla v Milevsku. Jeho dům, nyní neobydlený, kde provozoval i své řemeslo, stojí na rohu ulice Pod Farou. Samozřejmě se i jinak aktivně v maškarních průvodech angažoval. Nebyl to jen zmiňovaný střelmistr.
 
Nemůžu nevzpomenout JANA JEŘÁBKA, který se o obnovu maškar zasloužil už v roce 1933, jak píše Josef Kytka. Já jsem ho znal už jen jako ctihodného občana mluvícího v pohnutých  květnových dnech 1945  z balkonu radnice. Jeho syn  Jan zahynul jako letec za druhé světové války  v Anglii.
 
Ještě jedno jméno bych chtěl vzpomenou. A sice ČEŇKA DLOUHÉHO. Byl  také členem maškarního výboru. Měl krejčovskou živnost v domě č. 446  v Havlíčkově ulici. V kolektivu a nebo třeba často i sám si  dokázal vždy do průvodu připravit nějaké překvapení.
 
V  Maškarním  sdružení se angažovali převážně muži i když představovali slečny nebo báby. Znal jsem ale i pár  žen, které se každý rok v maškarním průvodu objevovaly. Nejznámější žena v mé paměti zůstala určitě paní ŽOFIE BARDOVÁ. Bydlela v jednom domku pod Hůrkami. Později se přestěhovala do domu, ze kterého je nyní po adaptaci restaurace Zámeček.
 
O ní ještě jedna humorná  zajímavost. Byla asi poslední, kdo měl v Milevsku funkci držitele obecního kozla. Když se šlo kolem plotu kozel svoji přítomnost typickým „buketem“   nezapřel. Nevím, za které všechny masky v době svého dlouhého působení chodila, ale poslední léta jezdila vždy jako princezna v kočáře, což milevská veřejnost vždycky s úsměvem kvitovala. Zde si dovoluji ,při této příležitosti, připomenout také jednoho muže pana KARLA PEŘINKU. Byla to také v malém Milevsku známá figura. Právě on často doprovázel paní Bardovou na čestném místě v onom maškarním kočáře. Jinak  byl dobrým katolíkem a jako předříkávač a organizátor vodíval procesí na různá poutní místa.
 
 
Ještě o jiné ženě, pravidelné účastnici maškarních průvodů bych rád něco řekl. Paní BOŽENA PANCOVÁ byla žena zcela opačného charakteru. Byla vedoucí prodejny OP tedy oděvního průmyslu v bývalém znárodněném obchodě s oděvy a látkami „U Hamáčků“. Bydlela v domku v Růžové ulici, kde je dnes salon pro zkrášlení dam „Podium“. Pamatuji si ji vždy jako dámu a nejčastěji ji vidím jako dirigentku s ozdobnou dirigentskou tyčí před Babskou kapelou. Nikdy neměla ošklivou maškarní škrabošku“, jak u nás říkáme, ale vždy jen malou masku pro zakrytí očí s krajkou pře zbytek obličeje. Byla také  jednou z prvních žen, která ve své době jezdila na motorce.
 
Ženy často sedlaly i koně v čele průvodu, ale na koních jezdili převážně muži. A samozřejmě když byl v průvodu “mlýn na staré báby“ tak po semletí té staré, vyskočila ze mlýna nějaká opravdová mladá krasavice.                                              
 
Já osobně jsem se v mládí zúčastnil maškarního průvodu několikrát. V jednom roce, tehdy začala éra letů do vesmíru, jsme šli s kamarády za kosmonauty. Byl to Karel Tříska, Zděnek Klein, Pavel Kortánek a já. Oblečení bylo skromné. Chyběly moderní materiály i peníze. Nebylo tak perfektní, honosné a ani tak pracné oblečení jaké v průvodu  v roce 2016 měla kosmická rodina Lesákových.  Nejdůležitější byl samozřejmě skafandr na hlavě. Kostru jsme  vytvořili ze silného hliníkového drátu a polepili celofánem. To byl, v té době, jediný vhodný, laciný, průhledný materiál. “Létací přístroj“ představovala bednička s popruhy od zeleniny, vhodně polepená. Na ní připevněna dřevěná tyč a velký papírový větrník, který se při chůzi otáčel.
 
V době studií na Průmyslové škola strojnické v Písku (asi v roce 1955 nebo 1956)  jsme se domluvili, že půjdeme do průvodu. Jen v naší třídě nás tehdy, dojíždějících milevšťáků, bylo asi patnáct. Vytvořili jsme skupinu beduínů. Maska nebyla příliš náročná. Stačily bílé plátěné kalhoty a prostěradlo, plenu na hlavu, černý kruh a sluneční brýle. Pak  něco obarvené koudele načerno pro vytvoření pořádného plnovousu. Nějakou dřevěnou pušku nebo jinou „střelnou„ zbraň každý měl.  Obsazení velblouda zajišťovali dva členové maškarního sdružení. V této masce jsme byli absolutně anonymní. Nepoznali jsme  na fotografii ani jeden druhého. Já se tam poznám, protože jsem si ještě udělal váček z kůže a přivěsil si ho k pasu
 
Milevsko rozrůstalo, přibývalo moderních domů a také ve staré zástavbě se zaváděl vodovod.  Tehdy se nedostávalo  vody a často z kohoutku netekla. Na tuto skutečnost jsme reagovali vytvořením alegorická skupiny „Vezeme vodu do Milevska“.  Za starou dřevěnou voznicí, taženou traktorem, poskakovala skupina dědků a bab s různými nádobami. Já jsem měl dva kýble na hákách, na kterých jsme před zavedením vodovodu domů normálně vodu nosili od strýce Turků.
 
 
Za mého mládí se před konáním maškar začaly na výlohy obchodů malovat různé typické obrázky  postaviček milevských maškar. Ty maloval akademický malíř Karel Stehlík. Byly doplněny vtipnými texty. Po Karlu Stehlíkovi ještě nějaký čas malby na výlohy dělal Miroslav Zelenka, pracovník propagačního oddělení ZVVZ. Později ale  vše skončilo, podobně jako upadala aktivita Maškarního sdružení.
 
Když se před několika lety našli nadšenci odhodlaní znovu vrátit milevským maškarám jejich lesk a pověst, napadlo mě také pomoci obnovit tradici nápisů a kreseb na výlohách tak, jak to bývalo v době když se na tom angažoval akademický malíř Karel Stehlík Promluvil jsem s Karlem Procházkou, asi dva týdny před maškarami v roce 2010 s tím, že bych připravil texty a mohli bychom to zkusit. Ten tento návrh uvítal a také se na popisování výloh od té doby osobně podílí. Sám první rok obešel obchody a požádal o svolení napsat na výlohu něco vtipného, žertovného. Dnes ale už se to stalo obnovenou tradicí. Psaní provádíme vždy ve středu před čtvrtečním zvaním na maškary. Je to i připomínka maškarního dění a  pro obchody v mnoha případech také určitý druh propagace. Občané nápisy přijímají kladně a se zájmem. Psaní se účastní dále Josef Luxemburg a pracovnice domu kultury Olina Sýkorová a Zdena Kučerová.  Škoda, že se zatím nenašel žádný výtvarník, který by nápisy doplnil vtipnými kresbami jako to bylo v dobách Karla Stehlíka. Efekt by byl o to větší. Ale snad se časem někdo objeví. Nápisů už je za těch 7 let pěkná sbírka a asi by měly být také součástí archivu maškarního muzea.
 
Někdo určitě podrobí mé vzpomínání o minulosti milevských maškar kritice. Snažil jsem se napsat   něco o těch, kteří po  roce 1945  nejen maškary, také perchty nebo mikulášské obchůzky   s nadšením po prožitých, válečných  útrapách obnovili  a udržovali. A které jsem si jako kluk alespoň trochu pamatoval. Moc fandím  současné snaze nadšenců pozvednout dále úroveň maškar v Milevsku, aby se naše město více dostalo do podvědomí široké veřejnosti.
 
Že se to daří, za to dík. Svědčí o tom masivní účast na maškarních průvodech  v posledních letech, ale i spolupráce při rozšiřování tohoto lidového zvyku v celém okolí. Oni zase „na oplátku“ se zúčastní maškarního průvodu v Milevsku. Již dvakrát byly milevské maškary v knize rekordů, jako největší průvod masek v naší republice. V roce 2016 se průvodu zúčastnilo 1248 masek. Dalšímu rozvoji má pomoci i právě otevírané Muzeum milevských maškar.  Vždyť jinak, bohužel, význam našeho města klesá.  Zbyl snad jen premonstrátský klášter s bazilikou Navštívení Panny Marie a Milevsko - město vzduchotechniky, bez bývalé slávy a vlivu v oboru a několik menších podniků s ne příliš velkým počtem zaměstnanců. Pro ženy pak zde práce ve větší míře není. Znovu za prací dojíždějí např. do Písku.  Nový perspektivní průmysl  je budován v okresních městech kolem. Milevsko stárne a mladí pro nedostatek pracovních příležitostí doma, odcházejí do velkých měst za prací nebo studovat. To se pak  už těžko domů vracejí. Naše město je jim malé, podle nich neperspektivní. Nová budoucnost doma by tu snad ale dnes  také  byla. Chybí jen větší chuť pracovat ve strojírenství. A to jak v technických, tak i v dělnických profesích. Je to vidět i na zájmu mladých lidí vyučit se  tomuto oboru.  A přitom je v místě i odborná škola.
 
Můj závěr je dosti pesimistický, ale je mi smutno jako milevskému rodákovi. Za svůj život jsem viděl jak moje rodné město rozkvetlo, jak zesílilo, co všechno se zde změnilo a vybudovalo.
 
Chci vyslovit přesvědčení a věřím, že jako se začíná dařit starým lidovým zvykům, povede se městu  i v tom ostatním. Za to ale bude nutno bojovat zase na jiných frontách a úrovních. Snad dnešní nadšenci, pokračovatelé starých tradic, jako je KAREL  PROCHÁZKA,  ukazují  určitý směr vpřed.
 
 
 
 
                                                                         Vladislav Hadáček
                                                                         Komenského 903
                                                                         39901 Milevsko
 
Poznámka autora:
 
     Píšu toto pojednání hlavně jako příspěvek do Národní kroniky v rámci akce SENSEN - Senzační senioři Nadace charty 77. Takové  a jiné podobné příspěvky budou uchovány na speciálním nosiči pro informaci, poučení i pro pobavení potomků a v budoucnu jako badatelský zdroj Národního muzea  pro období naší nedávné historie. Budu rád když si ji také přečtou ti u nás doma, kteří mají rádi, podporují a snaží se zachovat tuto krásnou tradici našeho lidu v mém rodném městě.
 
     Přílohou bude několik fotografií souvisejících s mým vzpomínáním. U skupinové fotografie členů maškarního sdružení, nebo u jiných fotografií  jsou jména, pokud se mi je podařilo, třeba i s  pomocí známých poznat.
 
     Děkuji všem, kteří mi pomohli vzpomínat a zapůjčili přiložené fotografie.
 
     Zvláště chci poděkovat mé dceři Ivance Šimečkové, která mi pomohla uspořádat zejména přiloženou část s fotografiemi.