O jaru a Kozihorkách

Jan Zelenka 15:33 0 komentářů

Vzpomínka na Třebenice mého mládí

Až bude jednou zase jaro a vyjde slunce, půjdu se na ně podívat s vrcholku Kozihorek. Tedy, spíše s vrcholků, neboť Kozihorky mají vrcholky dva.

Slunce bude vylézat odněkud zprava, z křivoklátských lesů, a bude pomalu stoupat po obloze a ohřívat miliony květů na kvetoucích stromech, začnou lítat chrousti a bzučet včely a já se budu dívat na malou planinu pod Košťálovem, jestli se tam už nechystá slavnost květů, tak, jako každým rokem. Pode mnou se budou probouzet Třebenice, děda se bude procházet po zahrádce a kontrolovat, jestli je všechno v pořádku a strýc František si vezme na záda malířský stojan, barvy a paletu, do batohu svačinu a vyrazí někam za inspirací.

Možná, že zamíří sem, na Kozihorky, aby namaloval červené střechy dlažkovických stavení, vykukujících z moře bílých květů jabloní, možná, že zamíří na člověkem ohlodaný Vršetín, aby už alespoň po sté zvěčnil na malířském plátně to neopakovatelně krásné panorama kopců, kopečků i vesniček na jejich úpatí. Možná, že si svůj stojan postaví na svazích Raškovce hned kousek nad městem, aby namaloval Chodoulice, obklopené širokým obloukem vinic a jabloňových sadů. A možná, že nebude vůbec nic malovat, jen si lehne do trávy a bude vdechovat vůni květů a jara. A já sejdu dolů k fotbalovému hřišti, na zahradě u strýce Františka bude u malého stolku sedět otec se svojí sestrou Ančou, budou popíjet kafe a hádat se o politice.