O fotografii mých předků z roku 1908

RNDr. Jiří Bárta 18:16 0 komentářů

K významnému 100 letému jubileu vzniku samostatného Československa vyhlásila Národní kronika novou soutěž, tentokráte o nejstarší vzpomínku, která se přímo týká historické rodinné fotografie. Do soutěže jsem zaslal již dvě takové, první se vzpomínkou „Rodina mé prababičky a babičky“ a druhou se vzpomínkou „Můj dědeček – pan řídící a Sokol v Porubě“.

V roce 1908 se vydali dědeček Josef a babička Leopoldina Bártovi se svými devíti dětmi do fotoateliéru, aniž tušili, že vznikla nejen první, ale bohužel i poslední fotografie celé jejich rodiny. Na ní jsou zvěčněny děti v tomto pořadí:
horní řada zleva – Otakar, Zdeněk, Miloslava, Jaromír, Vladislav  
dolní řada zleva – Milada, Božena, Lumír, Boleslav
Vyjímám z rodinné kroniky rodu Bártů o každém z nich jen pár řádků:

Miloslava (nar. 1895) po absolvování měšťanské školy v Mar. Horách vykonala zkoušku z ručních prací pro obecné školy a také zkoušku pro mateřské školy. Okresní školní radou v Bílovci byla ustanovena výpomocnou učitelkou na pětitřídní škole v Porubě. V r. 1919 se provdala za učitele Josefa Hurníka, který rovněž učil v Porubě a do r. 1938 ve Svinově (odtud se jeho rodina po záboru hitlerovským Německem v říjnu 1938 odstěhovala do Prahy). Vychovali dvě děti – Ilju (1922), který se stal hudebním skladatelem a klavírním virtuósem (se svou ženou Janou vychovali syna Lukáše) a Šárku (1928), která se provdala za hudebního skladatele Petra Ebena (vychovali syny Kryštofa, Marka a Davida).
Jaromír (nar. 1896) po absolvování české reálky v Mor. Ostravě se stal obchodním příručím u firmy Lad. Polcar v Brně a po dvou letech se vrátil do rodné Poruby, kde nastoupil místo účetního v místní firmě Ignác Blažej. Po 8 měsících byl v r. 1914 povolán k vojenské službě a po krátkém výcviku odjel do Haliče na ruskou frontu – viz. přiložená fotografie.  Po pětidenním boji byl těžce raněn do hlavy. Ve vojenské nemocnici v Kolomyji zemřel 12. 6. 1915 a byl pohřben na tamnějším řeckokatolickém hřbitově.
Vladislav (nar. 1897) se vyučil řezníkem. Aby se vyhnul válce, nastoupil jako dělník ve Vítkovických železárnách, kde dva a půl roku namáhavě pracoval. V posledním roce války byl přece jen povolán k vojenské službě a na frontě zkusil hodně útrap a hladu. V den převratu 28. 10. 1918 se vrátil domů, ale již 12. 11. 1918 zemřel na chřipku, která v celé Evropě zle řádila (oba bratři jsou zvěčněni mezi padlými hrdiny v pomníku u bludného balvanu v Porubě – viz. foto).
Zdeněk (nar. 1899) byl miláčkem celé rodiny pro mnoho krásných vlastností: mírnost, dobrotu srdce, veliké hudební nadání (uměl hrát na klavír, varhany, housle a violu, byl kapelníkem malého orchestru). Studoval na českém gymnáziu v Mor. Ostravě. V roce 1912 při velké povodni v Porubě zachránil před utonutím chlapečka stolaře Bartka a za svůj udatný čin obdržel od okresního hejtmanství odměnu 52 K 50 h, kterou mu přiřkla zemská vláda – viz. příloha. Na počátku roku 1913 ochuravěl a 6. 2. zemřel. Příčinou jeho smrti byl nádor, který se mu utvořil ve stehně levé nohy. Byl operován v ostravské nemocnici, bohužel pozdě, nádor mu způsobil těžkou otravu krve.
Otakar (nar. 1900) po absolvování brněnské techniky v r. 1922 byl přijat jako inženýr chemie do laboratoře Vítkovických železáren, kde dosáhl platu 3000 Kč měsíčně a volný byt k tomu. V r. 1938 byl přijat do Rütgersových chemických závodů v Ostravě – Zábřehu a v roce 1945 se stal jejich ředitelem. Brzy poté onemocněl v té době nevyléčitelnou Hitghinsovou nemocí a v prosinci r. 1946 zemřel. Své milované ženě Ludmile zanechal dva syny – Petra a Otakara, první se stal inženýrem, druhý veterinárním doktorem.
Božena (nar. 1902) po měšťanské škole ve Svinově navštěvovala lyceum na Slezské Ostravě, učila se hře na klavír, zpívala pěkným a zvučným sopránem. Vykonala zkoušku na učitelku, ale její učitelka klavíru, k níž hodně přilnula, ji přesvědčila ke vstupu do kláštera sv. Kříže v Mor. Ostravě. Brzy poté jí lékaři zjistili tuberkulózu plic, léčila se v sanatoriu v Hormím Šárově, ale marně. Po dvouleté léčbě zemřela v roce 1921.
Boleslav (nar. 1904) vystudoval reálku a obchodní akademii v Mor. Ostravě. Po doporučení švagra Josefa Hurníka nastoupil u spediteura ve francouzském Toulouse. Zdokonalil se ve francouzštině a procestoval velká francouzská města od Paříže po Marseille. Vojenskou službu, kterou vykonával v Olomouci u leteckého pluku, ukončil hodností nadporučíka. Práci nalezl v Opavě, kde zastával funkci pokladníka v místní Jednotě a v r. 1935 se zde oženil. Po připojení Sudet k Německu Opavu i se svými dvěma dětmi, Danielem a Evou (syn Ivánek zemřel ve 3 letech) opustil a nastěhoval se na pražský Žižkov. Po válce se vrátil do Opavy, kde se stal správcem a později ředitelem domova důchodců pod názvem Marianum.
Milada (nar. 1905) se stala učitelkou, vyučovala na obecné škole ve Svinově i v Porubě, kde byl řídícím učitelem její otec. V r. 1930 se vdala za Josefa Micku a o dva roky později se přestěhovala za ním do Prahy – Smíchova. Ten od r. 1940 jako profesor houslí vyučoval na pražské konzervatoři a jeho žáky se stali pozdější housloví virtuózové, např. Václav Hudeček. Také jejich děti – Vít (1935) a Magdalena (1943) se stali vynikajícími houslisty, Vít i dirigentem rozhlasového orchestru a hudebním skladatelem.
Můj otec Lumír (nar. 1907) po maturitě na učitelském ústavě ve Slezské Ostravě nastoupil vojenskou službu a v r. 1934 byl jmenován poručíkem v záloze. Od roku 1931 učil na základní škole v Ostravě -  Muglinově až do svého odchodu do důchodu v r. 1967. V roce 1932 se oženil s Ludmilou Borákovou z fojtství ve Velkých Karlovicích, která v Muglinově vyučovala na mateřských školách a do důchodu odešla jako ředitelka MŠ. V r. 1945 se jim narodil syn Lumír a v r. 1947 syn Jiří. Oba rovněž vystudovali učitelství a téměř po celý pracovní život se živili kantořinou (posledních 20 let jsem vykonával funkci ředitele Gymnázia Hlučín, 2 roky jsem byl krajským školním inspektorem). V roce se nám (oženil jsem se v roce 1969 s Libuškou Šturcovou) v roce 1972 narodila dcerka Monička, bohužel s vrozenou nevyléčitelnou nemocí – cystickou fibrózou, která nám v roce 1978 v nemocnici v Praze – Motole zemřela. V roce 1980 se nám narodil syn Lukáš, který rovněž převzal rodovou štafetu po pradědečkovi, dědečkovi i otci a stal se středoškolským profesorem češtiny na Gymnáziu Olgy Havlové v Ostravě – Porubě.
Svou vzpomínku na devět dětí mých prarodičů Bártových ukončuji úryvkem z povídky syna mé nejstarší tety a sestry mého táty Ilji Hurníka (s názvem TOTOFOTO z jeho barevných deseti Notýsků): "… Do života dědečkovy rodiny ale těžce zasáhla 1. světová válka. Nejdříve si odvedli nejstaršího syna Miroše. Brzy poté přišel úřední list: „Vojín Miroslav B. obětoval život za svou vlast. Kolomeje, Halič.“ Poté vojáci odvedli Vláďu. Z války se brzy vrátil se španělskou chřipkou, kterou nepřežil. Přes Porubu se přehnala povodeň, do divoké Porubky spadnul malý chlapec. Zdeněk se za ním vrhnul a vytáhnul z ledové vody, ale sám toto hrdinství zaplatil svým životem. Inženýr chemie Otakar se ve fabrice nadýchal jedovatého plynu, lékaři mu už nedokázali pomoci. Boženka toužila po klášterním životě, jeptišky ji přijaly, ale brzy poslali domů se souchotinami a posléze také pohřbili. Zatímco jí otec dohrával na varhany Klášterní zvonky, ostatní, byli už jen čtyři, Slávka, Miládka, Boleček a Lumírek, se vrátili z porubského kostela, doma si rozsvítili svíčku, odříkávali si růženec. A tu se objevil otec, svěsil se zdi zarámovanou fotografii a praví: Děti moje, plačte, máte proč, ale mně dopřejte, abych se radoval, abych děkoval Pánu Bohu za to, že mě tehdy přivedl k tomu fotografovi. Kdybych se byl zalekl, nebo jen zpozdil, nebyl by na obrázku Miroš, Vláďa, ani Zdeněček, ani… no ten… (Otakar, šeptl někdo)…ano ,Otakar a Boženka. Ale jsme tu celá rodina a navěky! Ani válka, ani nemoc nás z obrázku neroztrhá. Až se sejdeme tam nahoře, vždycky shlédneme naň dolů a rozsadíme se tak, jak to ve TOTOFOTO určil nebožtík, náš milý pan fotograf.“
Na poslední přiložené fotografii jsou zachyceni mí prarodiče Josef a Leopoldina Bártovi při jejich zlaté svatbě v r. 1944 společně se svými pěti dětmi – zleva: Otakar, Boleslav, babička Leopoldina, Milada, dědeček Josef, Lumír a Miloslava.