Noční poplach s výjezdem

Pavel Ševčík 22:28 0 komentářů

Ve druhém roce mé vojenské služby jsme užili cvičných poplachů dost. Většinou končily kontrolou nastoupeného útvaru, zhodnocením a následným rozchodem. Jeden noční poplach s výjezdem byl výjimkou.

Noční poplach s výjezdem

   Byl konec února 1966, vojenská služba se mi pomalu, ale jistě chýlila ke konci. Ze mě byl mazák jako vystřižený – jak jsme s oblibou říkávali: „starý pes“. Hned tak mně už nemohlo něco rozházet, měl jsem za sebou lecjakou vojenskou akci a přede mnou posledních 220 dní služby. Tři čtvrtě vojny už jsem měl odsloužíno.
 

   Bylo nějak hodinu před půlnocí, když nám pískli „bojový poplach!“ S přehledem starého kozáka jsem se oblékl, složil plnou polní, pro jistotu přidal něco potravinových konzerv, na chodbě vynadal několika „bažantům“, protože splašeně pobíhali sem a tam. V kanceláři jsem naskládal záznamníky od letounů do připravených beden a vyčkával, že jako obvykle přijede spojka a oznámí konec poplachu. Leč život vojenský přináší různá překvapení – tenhle poplach byl vyhlášen „zeshora“ (proto se o něm také dopředu nevědělo) a náš pluk se měl přesunout na záložní letiště. Dá se říci, že záklaďáci uspěli docela dobře, horší to bylo s vojáky z povolání – někteří se do kasáren na nástup dostavili se zpožděním a některé nebylo možno najít vůbec. Spojky v Příboře marně obcházeli jejich bydliště, ubytovny a kulturní podniky (hospody). Na seřadišti vozidel vznikla menší panika, některá vozidla odjela předčasně a polní kuchyně dokonce sjela z trasy a zabloudila.
 

Přesun na letiště u Opavy se nakonec povedl, předřazená skupina už přijímala přistávající letadla a mechanici začali ošetřovat a vybavovat letadla pro případný nový vzlet.
 

Moje pracoviště bylo ve sklepě staré budovy – odtud jsem měl spojení s řídící věží a mohl zaznamenávat příslušné údaje do záznamníků a k hlášení. Ze zkušenosti z dřívějška jsem budovu vůbec neopouštěl. Navíc se mi dobře hodila moje zásoba konzerv KD, protože polní kuchyně nebyla celý první den k nalezení – zůstala někde na cestě. Následující den byl v poklidu – nebyla dopředu hlášena žádná akce. Piloti měli hodnocení nočního přeletu a mechanici kontrolovali letadla, zda nedošlo k nějaké závadě při dosedání na travnatou plochu záložního letiště. I další den dopoledne se nic podstatného nedělo. Kolem poledního se udělalo krásné jarní počasí, tak jsem vylezl okénkem ze sklepa dozadu za budovu, u stromu rozhodil deku, pěkně jsem se natáhl a užíval jarního sluníčka.

   Probudilo mne hromování nějakého praporčíka od chemiků – rozčilením kolem mě skákal půl metru vysoko a křičel: „Co si tady ležíte? – všude je vyhlášen chemický poplach - - já vás zavřu - - kde máte protichemickou ochranu? - - vždyť už jste mrtvej! - - jste mrtvej!!“ Tak jsem mu předvedl, že jsem dostatečně živej – chytil jsem deku, vystartoval přes zídku jelením skokem a zmizel mu s očí. Do sklepa jsem se vrátil jinudy a do konce pobytu na záložním letišti jsem odtud paty nevytáhl.

Kamarádi potom říkali, že ten den měli záklaďáci několikrát nástup a že tam nějaký prápora každého prohlížel a měl dotazy, kde kdo byl a co dělal při chemickém poplachu.

 

 



Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.