Nikdo není zapomenut

Jiří Bárta

V roce 1972 se nám narodila dcerka Monička Bártová. Netušili jsme, že i s nevyléčitelnou nemocí - cystickou fibrózou, nebo-li mucoviscidózou. Netušili to ani ostravští lékaři, na základě jejích zdravotních potíží určili mylně diagnózu - celiákii. V té době se u novorozeňat neprováděl jednoduchý tzv. potní test, kde zvýšený obsah NaCl v potu novorozeněte neomylně určil správnou diagnózu. Naše Monička, která nebyla správně léčena, se dožila jen šesti let. Její poslední měsíce života, které jsme s ní prožili, však podle mého názoru, stojí za zaznamenání. Je to jediné, co mohu pro uchování světlé památky na naši milovanou dcerušku udělat.

Nemůže být krásnějšího věku, než ono období raného dětství, které s námi naše Monička prožila v letech 1972 - 1978.  Protože ho prožila se svou maminkou, pro kterou byla po celé šestileté období vším - každodenní prací i odpočinkem. Největší naší útěchou je, že i přes všechny bolesti fyzické, kterých si za svůj kraťoučký život vytrpěla víc než dost, netrpěla psychicky, neznala strach, stalo se z ní statečné děvčátko. Milovala svého čtyřnohého přítele - německého ovčáka Bleska, který se stal jejím nejvěrnějším ochráncem a kamarádem. Je možno říci, že byla dětsky šťastná, i přes krutý osud, který ji připravil o štěstí celoživotní.
Moje žena Libuška po celých 6 let (do zaměstnání se po mateřské dovolené nevrátila) o Moničku s největší obětavostí pečovala. Ta byla pod pravidelnou lékařskou péčí pediatra MUDr. Z. Urbana, přesto byla hodně náchylná k běžným onemocněním a návštěvy u lékaře byly velmi časté. V r. 1973 musela podstoupit chirurgickou operaci v zábřežské nemocnici, měla časté výhřezy konečníku. Ve výstupní propouštěcí zprávě byla stanovena diagnóza celiákie (Hertrova nemoc), což znamenalo dodržování přísné bezlepkové diety (absence potravin z mouky, která obsahuje bilkovinu lepek). Moučné výrobky (zejména pečivo) musely být nahrazovány sójovou moukou, z níž Moniččina maminka musela každodenně péct a vařit. Teprve po pěti letech jsme zjistili, že Monička netrpěla celiákií a bezlepková dieta byla zcela zbytečná.
V roce 1977 začalo naše nejstrašnější období našeho manželského života. Monička prodělala těžký zápal plic, který se znovu opakoval a žádná antiobiotika nezabírala. Na doporučení ostravských pediatrů jsme museli Moničku svěřit do péče dětské kliniky FN v Olomouci. Její maminka se odstěhovala do olomouckého hotelu, aby byla Moničce poblíž a mohla ji denně navštěvovat. Do konce života nezapomenu na onen den, kdy mi asistentka primáře sdělila hroznou pravdu - Monička se narodila s vrozenou nevyléčitelnou chorobou - cystickou fibrózou pankreatu nebo-li mucoviscidózou. Ještě dlouho mě děsila vyslovená věta: " Děti postižené touto nemocí umírají v raném dětství a dospělosti se nedožívají". Tuto tvrdou pravdu, že je naše Monička odsouzena k brzké smrti, že jen neznáme její přesné datum, jsem před svou ženou zatajil. Sám jsem nebyl ochoten se s ní smířit a vzdát se naděje na Moniččinu záchranu. Následující půlrok byl už pouze zoufalým pokusem o nemožné !
Nebudu zde popisovat onen marný boj ostravských lékařů po opožděném zjištění Moniččiny správné diagnózy. Velice nám tehdy lidsky pomohl pan primář MUDr. jiří Kandus,CSc., u něhož Monička denně inhalovala. Obstaral ze Švýcarska pro ni tehdy v ČSSR zcela nedostupný lék Bisolvon, který omezoval tvorbu mucolytických hlenů, ucpávajících dýchací cesty. Nepomohla ani naše zoufalá cesta do Vysokých Tater, kde jsme věřili v zázrak vysokohorského vzduchu.
Připojuji zde několik posledních fotek naší Moničky právě z tohoto pobytu, který jsme museli předčasně ukončit pro výrazné zhoršení jejího zdarvotního stavu.
V zoufalství jsem se obrátil na specialisty na cystickou fibrózu ze západoněmecké kliniky Kinderklinik der Universität Erlangen-Nürnberg, odkud jsem se dověděl, že  v BRD existuje Německý svaz pro boj s mukoviscidózou, s nímž úzce spolupracuje největší česká specialistka na tuto chorobu - MUDr. Věra Vávrová,CSc. z pražské fakultní nemocnie v Praze. Byl jsem šokován, že ostravští ani olomoučtí lékaři o její existenci nikdy neslyšeli, zatímco za hranicemi ji znají velice dobře !  Přestal jsem ostravským doktorům věřit a telefonicky se obrátil na MUDr. V. Vávrovou. Ta okamžitě souhlasila s hospitalizací v jejich motolské nemocnici a to i s Moniččinou maminkou. To, co pro nás tato paní doktorka následující měsíc udělala asi nejlépe vystihuje článek, který jsme v r. 1978 napsali do časopisu Vlasta v rubrice "Ejhle člověk !", podle něhož byl později natočen i příběh v televizních Bakalářích.
Nezkrácený text článku :
" Na téma Ejhle člověk ! vyhlášené ve Vlastě č. 7 jste nás zahrnuli příběhy, které potvrzují, že dobrý člověk ještě žije a v hojném počtu naplňuje své činy lidským obsahem. Dnes otiskujeme první z nich a zahajujeme tak kapitolu díků a obdivu prostému člověčenství.
Lékařská duše : Před rokem jsme prožili rodinnou tragédii, úmrtí šestileté dcerušky. Byly to hrozné chvíle, které nám pomáhala překonat vzácná žena, MUDr. Věra Vávrová, CSc. z dětské kliniky v Praze - Motole. Naše dítě si přineslo na svět skrytou, ojediněle se vyskytující nemoc. Celých šest let jsme o ní nevěděli, a když propukla, nechtěli jsme se s krutou skutečností smířit. Jeho zdravotní stav se rychle zhoršoval, v domácí péči už nemohlo zůstat. Bylo nám jasné, že ani při nejlepší péči v nemocnici nemůže dítě zůstat bez přítomnosti své maminky. Ale tento argument nechtěli v Ostravě ani Olomouci přijmout. V zoufalství jsme zkusili se telefonicky domluvit s dětskou klinikou v Praze - Motole. Tehdy pro nás neznámá lékařka pozvala dcerku i s maminkou do její nemocnice.
Dnes si vůbec nedovedeme představit, jak by všechny ty kruté dny bez "tety doktorky" dcerka i její maminka vydržely. Několkrát denně přicházela do nemocničního pokojíku,n neúnavně věnovala dítěti vynikající lékařskou péči a její mamince dodávala psychickou sílu. Po měsíci pobytu nás, rodiče, dokázala tím nejšetrnějším způsobem připravit na to, co nás asi čeká.
Když jsme po nejdelší noci a posledním ránu stáli oba nad prázdnou postýlkou, měli jsme vedle sebe ženu, jejíž úloha lékaře už tady skončila, ale zůstal s námi Člověk. Ve svém žalu jsme poznali jiskřičku štěstí, že jsem díky tmuto člověku mohli našemu dítěti popřát hezké poslední chvíle bez smutku a pláče. Nikdy nemůžeme být paní doktorce Vávrové dost vděčni za setkání, při nichž v nás probouzela a nadále probouzí chuť a elán do dalšího života i touhu po novém zdravém dítěti. Snad je i její zásluhou ještě jedno budeme mít. A pak se dozví, že v Praze je jedna vzácná žena, plna citu a porozumění, jejíž slova dovedou pohladit bolavou duši. Velké díky, paní doktorko ! Libuše a Jiří Bártovi "

Den úmrtí naší Moničky nebyl posledním dnem, kdy jsme se s paní MUDr. V. Vávrovou viděli. Brzy poté nás pozvala do Prahy znovu, s cílem pozvednout nás ze dna propasti, ve které jsme se v únoru r. 1978 ocitli.  Snažila se mou zdrcenou ženu přesvědčit, že jediným účinným lékem pro matku, která ztratí své jediné dítě, může být pouze narození zdravého dítěte a to co nejdříve. Doporučila jí genetickou poradnu na pražských Vinohradech a v únoru r. 1980 jsme si mohli říct : " Tak jako  jsme v Praze jedno dítě ztratili, byla to opět Praha, kde jsme druhé získali".
Díky pražským genetikům se nám narodil zdravý klučina Lukášek, kterého jsme jeli velice brzy, s velkou kyticí v ruce, představit naší paní doktorce Věře Vávrové.
Měla z nás obrovskou radost.
Snad jen malý dodatek. Náš Lukáš je dnes profesorem češtiny na ostravském gymnáziu a zároveň i spisovatelem a básníkem (byly vydány jeho čtyři básnické sbírky a román Průvodci).

Jiří Bárta, Ostrava