Nerozumné mládí

Květa Pokorná 18:22 0 komentářů

Nezapomenutelná vzpomínka. Návrat do mého mládí.

Moje vzpomínky mě na chvíli odnáší do mého mládí.&nbsp;Jsou spojeny s častými pobyty na Valašsku a mnohaletým přátelstvím s kamarádkou Janou. Valašská dřevěnice pro mě, rodačku z moravské roviny, byla mým kouzelným místem a zůstává až do dnešního dne.<br /> <br /> Rychle a snadno jsem přivykla tomuto kraji, jeho lidem, zvykům i s jejich těžkostmi ve srovnání s mým rodným městem, byť mě obklopovalo staletou historií,uměním, krásou zahrad s pohodlným bydlením v Baťově domě ve středu města. Každou chvíli jsem využívala k pobytu tam,kde jsem dávala volnost svým myšlenkám mladého děvčete. Ještě dnes běžím do kopce na &quot;Machůzky&quot; do Velkých Karlovic k dřevěné chaloupce, slyším strýce Janka, kterého se rodina Jany ujala jako sirotka. V hospodářství bylo po smrti Janina otce třeba mužských rukou. A máma? Postižená mozkovou příhodou na polovinu těla, skromná, tichá a milující se bez pomoci Jany neobešla.<br /> <br /> Vždy mě vítala pohlazením se slovy:&quot;Tož vitaj,pukétko, u nás!&quot;&nbsp;Jak ráda jsem toto oslovení milovala. V té čisté a voňavé chaloupce s lavečkou pod lipků jsem jiné pojmenování neslyšela..Ještě dnes sedím na lavici v malé kuchyňce a s ostatními poslouchám melodie podvečera.<br /> <br /> Milý čtenáři, podotýkám, že v té době ještě na Valašsku nebyla zavedena elektřina. Janin bratr zhotovil krystalku a umístil ji do hrotka. Jednalo se o kovovou nádobu pro dojení mléka. Moje pobíhání při pastvě, halekačky nesoucí se údolím, čisté ovzduší vonící smrky, jedlemi a pryskyřicí jsem nasávala plnými doušky.Vzpomnky zůstaly ukryty v hloubce mé duše.<br /> <br /> I když s jednou, což mi nedá, tě můj čtenáři seznámím. Po ukončení gymnázia s pedagogickým vzděláním, téměř tříletou praxí, jsem si splnila přání a nechala si na míru ušít kožíšek ze stříbrného beránka. Můj rodný Baťův dům mě naučil eleganci se vším všudy a já jí podlehla do dnešního dne. V povánoční době, kdy v našem městě nebylo po sněhu ani památky, vypravila jsem se v tomto kožíšku s lakovými lodičkami s dárky pro mé milé příbuzné do Velkých Karlovic.<br /> <br /> Vyhřátý autobus si uháněl po odklizených silnicích, já se cítila blaženě. Jenže ouha!! Vsetín, místo k přesednutí na malou lokálku s udivenými pohledy cestujících mi doslova vyrazil dech. Ani sama nevím, jak jsem si zkrátila cestu přes sousedy Jany a ocitla se nad chaloupkou zasypanou sněhem. Co mi síly stačily, dala jsem se do volání o pomoc! První mě zavětřil pejsek Punťa a pak Jana s rozpřáhnutými pažemi.&quot;Tož co ťa to napadlo, děvčico, s takým ustrojením..?&quot;: volala. Neotálela, vzala sáně,zastavily jsme téměř v chaloupce.<br /> <br /> Co následovalo pak? Čaj s valašskou slivovicí a &quot;lavor&quot; horké vody.<br /> Tuto příhodu jsem přežila bez úhony, pouze s dárkem pro Janu, s ručně ušitými valaškami od Baťů jsem se vracela zpět.


Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.