ČLÁNKY AUTORA
Dopis z USA roku 1998Rakouští úředníciVelikonoceDědeček ZábranskýZemědělství po roce 1989 Třetí a poslední město v mém životěKamarád Karel BočekZmatek nad zmatek, kdo se v tom může vyznatKouřim - město mého dětstvíJe listopad 1989Josef Brousek - celokožená vazba Z válečných dopisůSignál 1968Na studiích v PrazeTak se čas pomalu dokulil k roku 1968Šefčík 19683. Nemoce - operace2. Nemoce – operace1. Nemoce – operace3. Ze zápisků J. Pergla.2. Ze zápisků J. Pergla.1. Ze zápisků J. Pergla.Kaldoun1. máj v roce 1961MUDr. Josef Daníček Protistranická kampaň sílíPřes dva kontinenty, po sedmi mořích.Bály - plesyPřed osmdesáti létyMilánekRod Karplesů - Karsů na zámku v Unhošti1887 založen Sokol v UnhoštiO církviOmnipol a AnglieNejvětší letadlo světaZemský ráj to na pohledZačátek rokuPsí sádloNepřestávám žasnout J.P.Rodokmen Slánských z Unhošťska.Omnipol 1Zážitky z válkyDomov důchodcůProfesor ŠolínRecept na dobré vdolky s rozvařenými jablkyBabička Kytková a její rodyŘemeslaJak se vyšetřovaloRod KarpelesůPadesátá létaHaváriePokus o historickou studii našeho pomýleníStalo se v jednom městěTaké nepůjdete k volbám?Jak se volil tajemník obce - r. 1970Trempská osada RujanaTrempink v roce 1930 blízko UnhoštěVojna v padesátých létechPrvní máj v roce 1914 v KyškovicíchMVDr. Antonín Šnobl – zvěrolékařVzpomínky na staré časyLetecký provozZ činnosti 11. Stlp v ChebuProfesor ŠolínGenerál PateraVagony bez kolejí, nouzová obydlí v Unhošti3. Pokračování. Pokus o studii našeho pomýleníToníkStanovisko k německé otázceJaro v UnhoštiRybníky dílo lidských rukouChvála léta, chvála domova, chvála životaZemědělství v UnhoštiExekutor v roce 1924- 1940.Trdlo makovéPrvní světováVzpomínka na květen 1945Tenkrát v pětačtyřicátémJiný světAni gram uranu.Dubček r.1968 Jak to bylo v Moskvě.Pokus o historickou studii našeho pomýleníKonec armády2. Pokus o historickou studii. Profesor Hajn2. Pokus o historickou studii.Vyrůstal jsem ve vsiŽivé snyPřišla za mnou vnučka.Slavnost 500 let bitvy u LipanVzpomínky na rok 1968.Dopis ŠrámkoviMarketing - polovina 19 století.Viděli jsme prvně letadlo nad Unhoští, Jaromír Šmíd vzpomíná r.1916PRIMAÚryvek z novin Motorletu, rok 1968 - 1970.Karel SlánskýKantořiČeské vdolkyKAPLIČKY DO HÁJKUČEŠI ŽIJÍ V PRAZEROK NA VSIRozhlas po drátě

Nepřestávám žasnout J.P.

Naďa Malá 13:10 0 komentářů

Nepřestávám žasnout- nevím kde začít. Tedy pokud byly jiné projekty pro získání Viperů, nebyli určitě spojeny s Nikem (nebo jsem jeho přátelství přecenil a on mi o tom neřekl nebo to bylo po mém „odchodu“ z oboru a měl to být konkurenční projekt k L410 Turbolet). Rád bych věděl od koho víš o tom podniku v Perugii. O tom nemám šajn. Z celé té historie vím jen o tom, že se ve VZLU chystal projekt dvoumotorového proudového dopravního letadla.

Historie Bergerova sňatku s jeho třetí ženou je to trochu jinak. Jeho třetí žena byla zaměstnána jako servírka v Karlových Varech. Na žádost Bergera jsem organizoval jejich setkání. Následující schůzky probíhaly v Mariánských Lázních. Protože personál pohostinství měl zakázáno stýkat se s cizinci. Dáša Šustrová  budoucí paní Bergerová byla krásná holka ve stylu Olinky  Schoberová. Také si je lidé pletli. Pózovala jako  fotomodelka na reklamních snímcích textilních podniků. Nik nemusel žádat  její uvolnění  jako odměnu za službu republice. Doprovázel jsem Dášu při formalitách jejího odchodu z republiky a byly dost hladké díky intervenci vlivných (papalášů  a Strojexportu ) druhým svědkem vedle col Pittoniho byl ředitel  Strojexportu Eda Muřičký.
Pokud se týká firmy Ackerman, žasnu. Paní Ackermanová byla žena  Švýcarského  obchodníka z Curychu, který založil firmu Emack (Emil Ackermann) v Praze a její sesterskou společnost Gemack (Gebrüder Ackermann) v Curychu. V mé době byl  Ackermann dávno mrtev a firmu vedla paní Anna Ackermannová. Byla dcerou majitele restaurace a snad palírny lihu v Napajedlech. Do Prahy přišla, aby dostala společenský brus. Byla aktivní členkou charitativní společnosti „České srdce“ a stýkala se s ženami pražské elity. S přátelství Hanou Benešovou, vznikly i válečné zásluhy paní ANNY . Němci totiž trpěli Švýcarům provozovat leteckou linku do Londýna. Firmu Emack Němci nezrušili pro možnost přes  Prahu  získávat  švýcarské výrobky, jinak nedostupné. Paní Anna jezdila  také do Prahy. Za zprostředkování styku domácího odboje s exilovou vládou dostala paní Ackermannová  po válce  jedna z mála žen- civilistek československý   Válečný kříž.,Po únoru 1948 zachovali jako vzácnou  výjimku  firmu v Praze, teď jako filiálku s hlavním sídlem v Curychu. Paní Ackermenová  jezdila do Prahy a chovala se jak jí zákony kapitalismu kázaly. Řekla  mi , že pro republiku plnila „mnohé delikátní úkoly“

To stačilo, aby  v  původních Cibulkových tabulkách nebyla uvedena jako agentka STB. Tato obskurní organizace dosadila na místo ředitele pražské filiálky svého člověka. Byl zaměstnancům pro smích a dovedli ho obcházet. Předválečný ředitel pražské firmy byl z podniku odstraněn a požádal  na  návrh paní Ackermannové o  vystěhovalecký  pas.  Dostal příslib pro sebe a manželku,  ale syna nikoliv! Jmenoval se Uldrich. Jeho syn František a tady začíná souhra náhod: Franta Uldrich byl kameramanem propagačního filmu Motorletu, jehož režizérem byl  Jiří Válek.. Oba byli zaměstnanci krátkého filmu  toto  byla fuška. Franta se vypracoval na žádaného kameramana a natáčel pro renomované režizéry. Žije-li ještě je profesorem na  Famu. Když už jsem byl vyhozen a připravoval scénář toho filmu, vzali mne oba filmaři do party a já pro Uldricha dělal fázovou kameru (tedy její ovládání) pro natáčení animovaných filmů a pro Válka mašinu na rozmnožování stereoskopických fotografii. Ten mne seznámil s mým pozdějším   zaměstnavatelem,  ředitelem  přidružené výroby JRD Blatnice u Martina a já následujících téměř  deset let  dělal pro Slováky. Nejprve v dělnické profesy konstruktéra a potom na zásah KSČ natěrače.
 
Ackermannovi měli dvě dcery, které základní školy absolvovaly v ČSR. Za vysokoškolským vzděláním zvroubily celou civilizovanou Evropu. Mladší Hetty- Henrietta – Jindřiška si namluvila v Londýně na univerzitě švýcarského Itala. Dr. Bonzaniga  (o něm  a pražské firmě se zmiňuje Frolík v knize Špion vypovídá). Ital z Belinzony jehož italštině se smáli Italové a němčině zas Švýcaři, byl vzorový typ nejen vzhledem, ale i chováním něco jako prorostlejší Mastrojanni. Byl v Curychu považován za „salonního komunistu, čemuž se srdečně smál. Byl sexuálně hyperaktivní, což později vedlo k rozvodu. Bonzanigo rychle chátral a nakonec vypadl z okna hotelu někde ve Španělsku. Šéfka s ním nebyla moc spokojena a dávala mu za vzor druhého zetě, kterým nebyl nikdo jiný než Tedy Kumpera. Na jednom pobytu v Curychu jsem se ptal  prokuristy pana Hiekeho, kde je doktor. Už je třetí den v lihu, stará vydědila Tenyho, musel to být velký podraz. Tedy, jak Bozanigo říkal opovržlivě „Tonda“, byl v té době pozemkovým makléřem, někde v Jižní Americe. A zase náhoda. Do Brazilie emigroval můj spolužák. Když jsem mu vyprávěl o Kumperech, neměl ten Teny bratra. Měl. A jak se jmenoval křestním. Co já vím, jako starý – Vitězslav. Tak to byl milovaný strýček Víťi našich holek- hodiny si s nimi vyprávěl, vozil jim hračky. Viktor Kumpera byl právník, vedoucí právního oddělení Waltrovky a na rozdíl od obou Kumperů u zaměstnanců se těšil oblibě. Kumperové  koupili zámek v Kolodějích. Údržbu obstarával pan Hrubý, pomocník v technické knihovně  muzea pana Beneše. Říkal, že Teny s  ženou. Byla to chorvatská šlechtična s rodovými svazky z Itálie se hádali a dávali si taková jména, že on by se  je před svou ženou,  jak je jenom zedník, styděl vyslovit.

Ještě k Žákovi a Nikovi. Vladimír se s Nikem musel stýkat i později, když už byl vzat na milost. Věděl i o tom, že Bergerova dcera Kateřina je bohemistka na některé anglické univerzitě a jezdí  studijně  do Prahy. Věděl o  tom , že rodinný život Nika a Dáši není zrovna harmonický. Co se dalo čekat od dvojice, kterou dělilo třicet let.
Posledně jsem se dozvěděl o Dáše v roce 1991, kdy mi telefonický kondolovala k  tragické  smrti mé ženy. Je mi záhadou, jak se o tom  dozvěděla.

pozn. foto  Berger s třetí manželkou                                                                         
                                                                                                   Jiří Pergl.