Neobyčejný křest

Navštívil jsem babičku, aby mi vyprávěla o svých zážitcích z éry totality. Posadil jsem se v obývacím pokoji na pohovku. Za chvíli přišla babička, na stůl položila Bibli a začala vyprávět. 

„Necelé tři týdny před obsazením se nám s dědečkem narodila první dcera, tvoje teta. No a najednou neměla ani měsíc a stalo se toto. Nikdo nevěděl co bude, všichni se báli. Všude lidi psali a vylepovali plakáty „Ivane jdi domů“. Taky nezapomenu na píseň od Marty Kubišové Modlitba pro Martu nebo píseň Válka je vůl. Modlila jsem se, aby nebyla válka, protože co já bych dělala s tak malým miminkem. Proto jsme odjeli za rodiči na venkov do vesnice kousek od Vyškova. Všude kolem se rozkládaly rozsáhlé vojenské cvičiště.“ říká babička a zamýšlí se.

 „Křest jsme měli naplánovaný na neděli v místním kostele Petra a Pavla, který stál na vysokém kopci nad vesnicí. Bylo nás šest, malá skupinka. Vydali jsme se s dítětem v kočárku pěšky do kostela. Před kostelem, když už jsme byli skoro u něj, nás zastavil ruský voják se samopalem. Byla jsem vyděšená, protože těsně před kostelem jsme uviděli stát tři ruské tanky. Vojáci bylo ozbrojeni a měli dalekohledy, protože z této pozorovatelny měli přehled o průjezdu vojenských jednotek blížících se k vyškovským kasárnám. Poté co přišel až k nám, museli jsme podstoupit důkladnou prohlídku. Vzala jsem dceru z kočárku a tiskla ji k sobě. Přišel druhý voják a říkal opakovaně, „Kontrarevolucia!“. Vše důkladně prohledali. Měla jsem obrovský strach a úzkost mi nedovolila se ani pohnout. Jeden z vojáků prohledával kočárek a druhý kamsi poodešel. Maminka mi pomohla uložit dítě. Za chvíli se vrátil, v ruce nesl utrhlý květ z květiny co rostla opodál. Už jsem položila dceru do kočárku a on jí dal ten kvítek na peřinku.“ Babička se na mě podívala a dlouze přemýšlela, bylo na ni poznat, že ji ten zážitek opravdu poznamenal.  „Poté nás po jednom pouštěli do kostela. Křest už probíhal bez problému, ale pořád jsem nemohla zapomenout na ty nervy. Když jsme došli domů, dostala jsem zimnici. Ještě než jsem si ale lehla, vzala jsem kvítek a dala ho do bible.“ babička se dlouze zadívala na bibli. „A nedávno jsem ji otevřela a na všechno si vzpomněla.“ říká babička a otevírá bibli, „Dívej, zůstal tam až doteď.“ Podává mi lístek a pomalu jí stéká slza po tváři. „Sice to byli okupanti a tak dále, ale furt to byli většinou jenom mladí kluci, co dostali rozkaz, skoro nikdo z nich nechtěl nikoho střílet nebo tak něco.“ Dodává babička.