Němci 1936-1938.

První část dětství.

Moje teta, sestra moji matky, Anna, absolvovala jakousi obchodní školu a byla zaměstnána u židovské firmy v Praze, která veškerou administrativu vedla německy slovem i písmem.

Anna se provdala za četnického strážmistra Mexbauera, který pocházel z Jankova, nepomatuji ho jinak, než bez vlasů, měl ale pěkný tvar lebky a nijak ho to nehyzdilo. Vůbec to byl mužský zjev, kterému uniforma padla jak ulitá. Brali se kolem dvacátých let  20. Století. Pepa byl brzy přeložen do městečka Kateřinky u Liberce. Německy to byl  Katharinberg a kromě nich tam nebylo čecháčka. Tak jako kolem Liberce obvykle, byly v Kateřinkách  textilní továrny, využívající polohu údolí, obklopeni vysokými strmými stráněmi. Každá z továren měla svoji Peltonovu turbinu a tady vlastně proud. Také proto se zdejší továrny udrželi i v krizi třicátých let. O službě v Kateřinkách nic nevím., zato teta Anča tu našla společnost pánů i dam z kanceláří zdejších továren a podnikala s nimi výlety, převážně do Krkonoš. Přišla jí vhod němčina, která tady nebyla znesvářena tak, jako na Chebsku, dlouho si s některými členkami turistického kroužku z Kateřinek psala i po přeložení Pepy na nové působiště.

Byl jim opět kopcovitý kraj blízko Nejdku.. Nedaleko Kraslic a okresem v Jindřichovicích. Bylo to opět městečko, jmenovalo se Krásná Lípa -  Schöndind  rozdíl od Krásné Lípy Schödlinde u Rumburka se této říkalo u Jindřichovic /Heindrichsgrün/. Krásná Lípa byla velmi malá – asi 100 domů, tržní vsi se stala pro svoji polohu. Bylo to městečko kdysi kvetoucí s bohatým společenský životem. V první polovině třicátých let ale zle doplatilo na to, že blízké malé železárny, specializované na výrobu jemných a speciálních plechů, byly zrušeny a přeneseny do Přívozu ve Slezsku. Odborní pracovníci odešli za nimi a v městečku zavládla bída. Muži se většinou uchytoli v lese, v době nadbytku nabídky pracovní síly při velmi placené práci na Nosticových polesích. Místní ženy zase využily tradiční výrobu paličkovaných krajek a ručně vyšívané záclony. Byly plně v rukách faktorů, kteří jim zadávali dílo a opatřovali materiál a odbyt jejich výrobků. Doplňkové zemědělství na kamenitých políčkách na svazích pod lesy jen těžko doplňovalo chudičkou existenci obyvatel kdysi bohatého sídla.
 
Po několika létech byl  Merxbauer povýšen a stal se vrchním strážmistrem. V tu dobu se tetě a strýci narodila dcera Danuše, v rodině nazývaná Dáňa.Merxbauer byl sice ve službě komisní, nepřístupný člověk, ale s obyvateli vycházel dobře. I on si přinesl z vojenské služby z první války dobrou znalost němčiny. Sám byl z rodu malých  chalupníků  a problémy vesnice znal dokonale. Chodili se k němu radit lidé z dalekého okolí –jeho revír sahal až ke hranicím. Místní lidé si přivydělávali pašováním z Německa – umělé sladidlo, nože, nůžky, nástěnné hodiny z dřevěnou mechanikou /dlouho jsem takové vlastnil!- stály těžkých 15.-Kč./ Spolu s celníky honili těžké profesionály, kteří vydělávali velké peníze, nad příležitostnými amatérskými pašeráky mávli obyčejně rukou. Na celnici v Přebuzi bývala čas od času dražby zabavených věcí- vyvolávací cena  byla obvykle v řádu korun. Strejda Pepa odhalil také několik pojišťovacích podvodů, když za záhadných okolností vyhořelo několik chalup. Teta Anča si našla brzy kamarádku v manželce řidicího učitele místní školy – paní Klierovou. Věkem jí byly bližší její dvě dcery – Bety a Frieda, ale paní řidicí byla velmi  temperamentní  živelná dáma a tetu zabavila zcela pro sebe. Pan ředitel Klier byl učitel starého ražení, umírněný německý nacionalista, ne však fanatik, který později zle kritizoval  Henleina a SdP. Jeha hlaholivé: „Hab’die Ehre“ jimž odpovídal na pozdravy dospělých slyším dodnes. Obě dcery Klierovic byly učitelky. Starší Bety, na nejlepší stát se starou pannou, s protáhlým už tehdy v nějakých pětadvaceti, trochu vysušeným, s typicky kantorským chováním. Chodil jsem k ní na hodiny němčiny. Zatím mladší Frida se mi  moc líbila. Strojila se tehdy módně - dindry, bílé svetříčky (dodnes si pamatuji, že se jeden z nich  na knoflíky ve tvaru tyrolských klobouků se štětkou), bylo to veselé stvoření, rozhodně si nezakládající na učitelské důstojnosti. Teta Anča Klierovic holky seznámila  se dvěma dcerami vrchního strážmistra Doubka  z Hostivice.Věkem i charakterem si byly velmi blízké. Bety měla protějšek ve Zděnce, Frída v Aleně. Vzniklo přátelství, které přetrvalo i pozdější události. Tak se stalo, že slečny Klierovy bývaly často v Hostivici jako základně  výletů podnikavých do Prahy a Doubkovi zase jezdily do Krásné Lípy za lesy, kopci i zdokonalením v němčině.

V té době bývalo zvykem posílat děti ( na handl), někdy jen na prázdniny, ale na celý školní rok. Tomu jsem unikl, protože jsem trávil převážnou část prázdnin v Krásné Lípě u  Merxbauerů. Poprvé v roce 1935. Bylo mi tehdy pouhých deset let, ale obavy z Hitlera, z války rostoucí odhodlání nebát se, Mussoliniho Itálie proti Habeši. Frankovo povstání ve Španělsku. O těchto událostech jsem se dočetl z denního tisku, ke kterému jsem měl přístup v tátově trafice. (ještě mám doma někde výstřišky z té doby., převážně sportovní, z letectví a také o Španělsku. Snad patří ke snaze zachytit atmosféru a přiblížit pocity dětí toho času, třeba při hře na národy: Polívka se vaří, maso na talíři, sežere to…Ital, Němec, Angličan, Francouz – tak jak si ta jména vybírali hráči předem – následoval útěk, vyvolaný sebral z důlku tenisák a měl zasáhnou některého z protihráčů. Zajímavé bylo, že některé „národy“ byly odmítány – Němec, Ital  o jiné se vedly spory, každý jak chtěl. Také podle názorů rodičů, tak jak je kluci vyslechli doma. Tak k těm dvěma opovrhovaným národům se hlásilo, jen kluci, jejichž tátové podlehli propagandě místních půlfašistů. Takže se  pohnuté události v Evropě a ve světě kopírovaly i do her  kluků sotva odrostlých plenkám.
 
Zpátky do Krásné Lípy.První dojem, když jsme se  s tetou Ančou vyšplhali do svahu od Vogelsdorfu od autobusu nahoru do Lípy, že náměstí bylo plné lidí. Strýc potom mručivě sdělil, že tu byl tábor lidu, svolaný sociálními demokraty. Ti měli v městečku  absolutní  většinu v zastupitelstvu radě i starostu měli. Co se tam projednávalo, přirozeně nevím, ale Pepa vrčel dál, že by si ti politikové měli dát pokoj a staraje o své věci. To byl postoj hodný četníka, kterému byla jakákoliv politika podezřelá a zbytečná. Kdyby tak byl věděl!
 
Dan+ě bylo tehdy asi tři roky, byla moc roztomilá a já si s ní vydržel hrát a povídat celé hodiny. Tehdy jsem se s nad  naučil vyprávět a hrát  pohádky. Což později oceňovaly všechny děti z rodiny. Pepa byl táta k pohledání i když se pokoušel skrývat, jako by se to nehodilo k charakteru četníka. Dovedl se také pěkně rozpálit  a tak se stalo, že jsme se s Dáňou  podělili o pěkné jelítko na zadku., když jsem se ji snažil uchránit před rozpáleným tátou, který přitom použil karabáč na služebního psa. Studium němčiny v Lípě ohrožoval student z Prahy, který trávil prázdniny v rodišti svého otce, jmenoval se Eward Rosmeisel a byl synem kapelníka německého divadla v Praze. Vysoký štíhlý až hubený, rozhodně se svými černými vlasy s trochu kafkovskými rysy, měl rodinné nadání na hudbu. To uplatňoval  hudbou na klavír na sále místního hostince (jednoho z deseti  - to bylo dědictví lepších časů). Ta hospoda byla pro honoraci, chodil tam hrát karty i strejda Pepa, vždy ale v civilu. Ten sál si pronajímaly (možná za dobré slovo) vyšívačky, Eward jim hrával k dílu. Jeho znalost klavírního repertoáru sahala od odrhovaček až ke klasice. Myslím , že ty všechny holky byly, ano, převážně mladé, ty starší spíše paličkovaly, ho milovaly. Nevím, co ho vysokoškoláka vedlo k přátelství s desetiletým klukem, , když jsem byl již ve věku Ewalda a kolem nás se pohybovali o hodně mladší, ale asi se trochu nudil a místní kluci měli přece jen  trochu omezený obzor. Vzpomenul jsem si na to trochu později, kdy už jsem byl ve věku Edwarda a kolem nás se  vždy pohybovali mladší kluci. Naše přátelství mělo jednu „stinou“ stráku, mluvil jsem s Edwaldem česky.
Svrstevníky ve městě jsem vycházel velice dobře. Měli jsme dokovce fotbalovou jedenáctku (ve skutečnosti jen šestku), dokonce byla stejně oblečená, nezbytné černé trenýrky a žlutou tehdy modní polokošily i když se tenkrát tomu tak neříkalo. Pilně jsme trénovali na Turnplace, který byl za školou v těsné blízkosti četnické stanice a tedy mého dočasného  domova. Pokoušeli jsme se dokonce i o atletiku, vzpomínám, jak se mi podařilo  při hodu „diskem“ což byl litinový kotouč z nějakých kamen, nešťastnou náhodou zasáhnout jednoho z přihlížejících nad oko, naštěstí bez následků. Duší tohoto sportovního dění byl syn řezníka a hostinského Max Viehweg, pohybově nadaný, živelný kluk, trochu všichni takoví, prostoduchý, ale uznávaný náčelník té party kluků.
 Ještě o jedné „známosti“  se musím zmínit: u strejdy Pepy sloužil jako strážmistr četník jménem Chromý. Oženil se v Lípě a vyženil slušný dům o samotě na dohled od Lípy, měl dceru Henrietu, které se říkalo Jety. Chromý i naši by bývali rádi nás viděli pohromadě, protože Jety neuměla česky – u Chromých se vedla domácnost výhradně německy a já toho z němčiny také mnoho neuměl. Ale desetiletému klukovi jsou milejší vrstevníci- než nějaká Jety. Jety měla zajímavou životní dráhu. Po záboru Sudet odešel Chromý s rodinou do vnitrozemí a byl vrchním v Řeporyjích. Jety začala chodit do českých škol a vystudovala učitelský ustav a učila v Řeporyjích.
 
Řivot v Krásné Lípě nebyl lehký ani po překonání krize. S místními podniky byl definitivní konec, přestože se zmátožila například výroba hudebních nástrojů v Kraslicích, prosperovaly nejdecké textilky. Lípa byla odkázaná na les a ruční práci žen. Odráželo se to i na  životní úrovni i na jídle. Nejbežnějším  jídlem byly bramborové placky ze syrových brambor, kterým říkali Backenne, ty nahražovaly naše knedlíky a podávaly se k omáčkám i samostatně. Místní vzpomínali na dřívější doby, kdy se v neděli  doma nevařilo, celá rodina táhla do zahradních hospod ve Vogelsdorfu. Tam poobědvali, byl u toho nezbytný citerista, nebo dokonce při slavnostnějších dnech celý tamburářský šraml. Mladí tancovali, staří probírali živé, mrtvé, staří napitkové se snažili co nejrychleji upravit, na korunu nikdo nekoukal. Pak přišel krach. Proto asi měli většinu sociální demokraté. To než se objevil nový spasitel!
 
Když jsem přijel za rok do Lípy, málem jsem ji nepoznal Stačil rok a všechno bylo jinak. Pan řidící Klier , ač německý naciolista, bědoval. Do učitelského sboru přišel nový učitel, fanatický henleinovec.Našel tu pár spřízněných duší. Kluci kteří ještě před rokem byli kamarády, najednou se stranili. Pohled na jejich bílé podkolenky, napověděl. Pan učitel založil oddíl mládeže. Protože byl oficiálně povolen, skryl se za Turnverein. Klukům se to nesporně líbilo, jenže za zajímavou činností dostávali i notnou dávku nacistické ideologie a ještě větší část předvojenského výcviku s konkrétním cílem.
K šíření henleinových zásad přispíval i faktor, který zásoboval ženy přízi a síťovinou na záclony a k paličkování. Byl také monopolním  odběratelem hotového díla a ženy nestydatě okrádal. V Henleinovi zřejmě viděl garanta svého podnikání, strašení socialismem tu nacházelo půdu. Aby ženy dostaly materiál a lepší cenu, musely prokázat, že ony i jejich manželé jsou v SdP. Stala se i taková epizoda při obecních volbách, že ve volební místnosti vyvrtali henleinovci díru ve stropu nad urnou a volič měl před vložením jejich kandidátky do obálky ukázat příslušný papír  směrem ke stropu, kde byla kontrola. Stalo se , ale náhodou, že v pruhu prudkého světla pronikajícího okny, se objevil sotva znatelný proužek prachu. Všiml si toho některý odpůrce a upozornil strejdu. Ten do volební místnosti nesměl, ostatně vojáci a četníci za první republiky nevolili. Strýc uhádl, co se za tím podivným úkazem na půdě našel funkcionáře SdPi se seznamem kontrolovaných. Oznámil to předsedovi volební komise a voůby byly prohlášeny za  neplatné. Sami dobrovolní voliči to přijmuli s posměchem. Nové volby stejně vyhrála SdP, ne však takovým poměrem, jako očekávali funkcionáři. Do Lípy přišel nový lékař. Přescházela mu znamenitá pověst, přesto, že byl mladý. Měl však pro některé neodpustitelnou vadu- byl totiž Žid. Snažil se sice zřít s městem, ale fanatici radši vážili cestu do Jindřichovic  než by šli k němu. Vyprávělo se dokonce, že při zdvořilostní návštěvě starosty u něho, si starosta sedl na něco, co připomínalo otoman, ale byla to ve zmatku z nečekané návštěvy přikrytá vana se sirnou koupelí, kterou si paní doktorová léčila jakousi kožní nemoc. Starodávná vana na rychlo přikrytá, skutečně byla od sedacího nábytku k nerozeznání a starosta spadl do čpící  lázně. Pacientů lékaři  ubývalo když se v Lípě  usadil druhý lékař, ariec a nacista, byl s praxí původního lékaře konec.
 
Zůstává otázkou, proč k radikalizaci Henleinovců došlo relativně pozdě. Vedle přežívající suverenity sociálních demokratů to asi tkvělo v tom, že v těchto létech výrazně zesílila propaganda přes hranice, obratně  využívající hospodářské potíže kraje bez průmyslu. Vzpomínám na cesta s tetou Ančou přes louky a kopce pro mléko k chalupě na samotě. Byl čirý obraz bídy. Hospodář sotva třicetiletý, shrbený tvrdou práci, uzlovité svaly na rukou s  vystouplými žilami, sežehlý obličej a ruce do tmavomodra, selka s vystouplýma očima a obrovskou strunou)zvetšené vole – nemoc štítné žlázy z nedostaku jodu) tři děti zřejmě po roce, bosé z ohromnýma  očima podvyživené z jednotné stravy. Políčka rodící tak jen oves, nádherné louky s hustou takřka tyrkysovou travou. Na nich hospodářovy krávy, jediní tvorové toho společenství, na kterých nebyla vidět bída. Husté voňavé mléko – neprodejné, protože nejdecká mlékárna odmítka  jezdit po polní či vlastně  luční cestě s povrchem lepším , než většina okrsek v okolí.- A´t vám republika postaví silnici. Také jak zahnat ovečky do Henleinova ovčínce. V tmavé světnici tmavý  „svatý“ kout, pod obrazem Krista s hořícím srdcem – fotografie župního vůdce – Henleina. Ještě v loni teta s bubnovala známé paničky z „lepších rodin, aby vážili dlouhou cestu pro mléko, za to jí byla odměnou bezmezná vděčnost hospodáře a jeho ženy – letos již jen tichý vzdor.
 
S moji němčinou je to letos stejné. U místního „Bati“ je na prázdninách syn jeho kolegy ze Slovenska. Kluk mluví dokonalou němčinou, ví Bůh, kde k ní přišel. Brzy jsme nerozluční společníci a němčina jde opět do háje. Je o něco starší a z místních kluků si pro jejich zaujetí pro cvičení a hry s panem učitelem. Zbývá mi více času pro Daňu, tetu i paní učitelky Kleinerové. Odjíždím domů téměř s ulehčením.
Pak události nabraly na rychlosti. Daňa se chystá do školy Pepa usiluje o přeložení do vnitrozemí, nebo alespoň do většího města s českou školou. A tak po mých posledních prázdninách nastupuje  Daňa do první třídy k panu řídicímu Klierovi v Lípě. Celou první třídu absolvovala v německé škole, zatím co zoufalý Pepa sháněl nějakou protekci, aby konečně docílil přeložení. To už se události řítí nesmírným tempem. V mobilizaci místo narukování utíkají branci do Reichu. Zatím je učitel, který z fanatizoval moje vrstevníky šel do armády, asi tam měl nějaké poslání. Pepa odchází do soustředení četníků a příslušníků finanční stráže. Slouží někde dál od hranic v nějakém zámečku, který majitelé opustili a utekli do Německa. Teta Anča s  Daňou zůstávají v Lípě. Někde je zachovaný dopisní lístek na němž pan Wiehweg, někdejší starosta Lípy, ubezpečuje Pepu, že nedají jeho ženám ublížit, že je mají rády.
 
Jedna úsměvná epizoda z doby, kdy nikomu nebylo do smíchu. Pepa píše Anče… „až pojedeš do Litovic, nezapomeň přivézt moji pistoli, je v kredenci v levém spodním šuplíku..“ Pro pistoli si píše na otevřeném lístku! Nepochopitelné pro toho, kdo čtyřicet let zažil přísná pravidla utajení, nedobrovolného ozbrojování, přechování služebních zbraní atd, mladší těžko pochopí.
 
Pak přišla poslední kapitola tragedie – Mnichov. Nebylo to tak velké překvapení pro Pepu. Při jedné návštěvě v Litovicích, vyprávěl tátovi, co je to za kašpařinu. Mají přísný zákaz používat zbraně, henleinovci z Freikorpsu po nich střílejí jako po králicích. Jsou nedopadnutelní, navíc chráněni přísným zákazem odpovídat střelbou, aby nebyly naše úřady obviňováni z represí! Byk rozčarován tím, jak se tu chová komise, vyslaná k urovnání sporů. Dělali Runcimanovi zajištění z dáli, protože se přímou  ochranu nepřál. Nepotřeboval ji, protože se pohyboval mezi německou šlechtou, která byla bez vyjímky nacistická. Nemohl přijít na jméno naší vládě pro její ústupky. Nedával republice více než rok a skoro se strefil.
 
Pepa měl informace  i z jiné strany. Jeho sestra s manželem byli v Berlíně, kde patřili k personálu československého velvyslanectví, oba v těsné blízkosti vyslance Mastného, nejbližšího spolupracovníka  pozdějšího ministra Chvalkovského, propagátora úzkých vztahů s Německem a jednoho z význačných Quislingů pozdější éry.Pepa o nich věděl o zákulisních čachrech a ubohé morálce našich representantů. Shodou okolností se otec sešel s bratrancem Gustou / Augustinem Průchou/ který byl jedním ze dvou ochránců – goril ministra Krofty a jezdil  s ním na jednání po světě. Tento líčil evropskou diplomacii ještě černěji než Pepa. Zvláště měl spadeno na polského ministra zahraničí Josefa Becka. Jeho otevřeně nepřátelský postoj k Československému, dolézání k Němcům, tajné dohody s Maďary – to vše bylo doprovázeno jeho těžkým alkoholismem, osobní nenávistmi. Československý ministr zahraničí Dr. Karel Krofta byl noblesní člověk, erudovaný historik, ve srovnání s  ním  ho převažoval po všech stránkách, ale rozdíl v postavení v Evropě tomu neodpovídal. Také Gusta, který později byl gorilou Jana Masaryka, nedával republice mnoho nadějí. Bohužel se předpovědi obou ukázaly být až příliš přesné.
 
Krátce o dalších osudech rodiny Merxbauerovi.
Začátkem roku 1939 byl Pepa ustanoven v Letinech – to jsou lidové lázně u Přeštic, vrchním strážmistrem. V roce 1942 zemřela Dáňa na spálu. Naštěstí se tetě a strýci narodil syn, také Josef, velice svérázné dítko, zvané v rodině Bořivoj. Brzy zaujal v rodině u Merxbauerů pozici, která dala zapomenout na tragedii. Mexbauer sloužil celou okupaci, po ní ho mládenci obvinili, že pomáhal vyhledávat urchlíky z Reichu. Pepa prokázal, že svým chováním ohrožovali skutečné odbojáře, kteří se  skrývali v okolí. Přesto odešel do penze. Zajímavá je jeho změna charakteru z mlčenlivého, spíše nevrlého člověka se stal společenský tvor, který se rád zasmál. Snad to  byla   změna, podmíněná tím, že přestal kolem sebe vidět spíše negativní jevy. Byl jistý as i předsedou národního výboru ve Svojšíně, kde si při odchodu do penze koupil malý domek. Nedožil se vysokého věku a teta ho přežila o dlouhou řadu let a dožila v Plzni u Pepíka, který vystudoval plzeňskou fakultu strojního  inženýrství a byl krátce zaměstnán ve Škodovce, pak byl konstruktérem prosperujícího kovodělného družstva a posléze jeho ředitelem. Zemřel nečekaně před šedesátkou, zbyli po něm dva dospívající synové, a oba jako by vypadli mladému Bořivojovi z oka.
Další vzpomínky na okupaci až v dalším díle. 
                                                                                                                                                                                                            Ing. Jiří Pergl