Nejsou koule jako koule

Zdeněk Kloboučník 08:13 0 komentářů

 

„Kurva, Cafi,já bych ti ty koule nejradši rozkop“zařval jsem z plných plic, ale pouze v duchu, ležíc pod khaki dekou na palandě nad vojínem Cafourkem.  Bylo po večerce. Chvíle mezi ní a usnutím byla jediná, kdy si armádní nováček mohl vytvořit miniaturní soukromí. Mohl požalovat mámě, políbit svoji holku, pustit svoje sny z uzdy a dalo se i pobrečet. Prostě vzácná a jediná chvíle pro city. Muselo se ale chvátat, protože milosrdné usínání přicházelo záhy. No a do této nanejvýš duchovní chvíle, přicházela Cafiho sexuální hygiena.  Mohlo by se zdát, že jsem ho nenáviděl, ale nebylo tomu tak. Byl to mohutnej kluk  z podhůří Krkonoš a mně se v jeho přítomnosti tak nějak nabíjely baterky. Zatím co většina z nás bažantů nevěřila, že tato vojenská absurdita se dá vydržet a přežít, zdálo se mi, že Cafi tento problém neřešil. Vyzařovala z něj jakási síla. Bral vše s nadhledem. Jeho sebevědomí bylo stejně mohutné jako jeho postava. Měl příjemnou povahu, řekl bych takovou bernardínovskou. Když se usmál, určitě na těch jeho horách tál sníh, když se zamračil, tála odvaha našich mazáků buzerovat. Nováček to nemá jednoduchý. Naše sebevědomí se rozsypalo jako domeček z karet během prvního týdne. To ale pro potřeby armády bylo málo. A tak hned nato začal další brutální krok. Útok na naši důstojnost. A tam se naši velitelé začali lišit. Ti slušnější dál nešli. Bohatě je nahradili hulváti z jejich řad. Hulvát není nijak vzácný fenomén, setkáváme se s nimi celý život, jenže vojna jim dala zelenou a prostor. Nadávky, řev, urážky. Kde se to v nich vzalo, nevěřícně jsem zprvu kroutil hlavou, než jsem pochopil, že je to prostě v nich. A tak, možná proto, jsem přilnul k Cafimu,  čerpaje z jeho neohroženosti.
Po přijímači (úvodní část vojny) nás rozházeli různě po jednotkách a Cafi mi zmizel z očí. Vyškolili ho, jak jsem se později dozvěděl, na psovoda a šoupli ho ke strážní jednotce, která v nedalekém lese hlídala muniční sklad. Občas jsme tam, my z hlavního útvaru, chodili vypomáhat jako druhý do strážní hlídky. Chodil jsem tam rád z mnoha důvodů. Jeden z nich bylo zjištění, že mám rád psy. Z počátku ve mně budili hrůzu, než jsem pochopil, že dokážou být hraví, přítulní kamarádští. Později, kdy už jsme se stali mazáky a věděli, kdy můžeme se službou „vyjebat“a kdy ne, mě fascinovalo jak si tito chlupáči plní svoje služební povinnosti. Pečlivě, bez odmlouvání a navíc bylo vidět, že je to baví. Naše lajdáctví a „vyčůranost“, která vycházela z filozofie, nějak ty dva roky přežít, byla až zahanbující v kontrastu s poctivostí služebních psů.
Jak už jsem zmínil, ke psům jsem si našel vztah a to většinou při střežení vnějšího okruhu. Což, za hezkého počasí, byla příjemná procházka lesem, jehož hranice zdobily cedule přikazující zbloudilcům “Vojenské pásmo, vstup přísně zakázán! “.
„Cafi, vysvětli mně, proč ten tvůj čokl je takovej magor?“ Jeho pes Bar byl opravdu vostrej. Respekt z něho měli i ostatní psovodi, natož já amatér. Už v počátku jsem byl poučen, že si ho nemám všímat, nijak provokovat a že přímý pohled do očí ho přivádí k zuřivosti.
„No jo, co já, já jsem v pohodě, ale co takovej náhodnej houbař? Dyť ty bys ho, kdyby se do něho Bar zakous, ani nedokázal odvolat“ rejpnu si do psovoda.
„Ale neboj“ uklidňuje mě Cafi „ pes se v  takovým krajním případě odvolá lehkým nakopnutím do kulek.  Ale lehkým,vole, jinak ho můžeš zabít  a za to je prokurátor a možná i Sabinov“ (vojenské nápravné zařízení), s důrazem vysvětluje spolubojovník. Mimoděk si vzpomenu na začátek vojny, kdy jsem chtěl kulky rozkopnout právě jemu.
Vojna pokračovala dál ve svém neměnném stereotypu. Přišel leden, všude ležel sníh, já s Cafim jsme vzpomínali na léto a společně nadávali na pitomou zimu. Najednou se psovod zastavil, zcepeněl, stál v pozoru jako před generálem a pomalu mi podával vodící řemeny od Bara. To nikdy neudělal.
„Co je vole?“ překvapeně se ptám.
„Já to věděl, že se zase po tý čalamádě poseru. Bare zůstaň!“ A ve vteřině zmizel v nejbližším mlází. Jen sníh, třpytivě padající ze smrčků, ukazoval, kterým směrem se nachází místo jeho trávící tragédie. Pes Bar, jehož vodítko jsem výjimečně držel v ruce, si pánovu rychlou reakci vysvětlil ale po svém. Pro něho začala bojová situace největšího významu a okamžitě vyrazil za svým pánem. V posledním okamžiku jsem řemen pevně uchopil oběma rukama a ve chvíli kdy se spojnice mezi námi napnula, Bar vylítl vzhůru a padnul na záda. Se mnou popruh, Barem napnutý, říznul o zem. Ihned se stavíme oba na nohy. Bar párkrát štěkne do mlází, já sbírám spadlou beranici a sundavám ze zad samopal, který chci očistit od sněhu.
„Pitomej pse“ kleju nahlas a snad abych si na něm trochu zchladil žáhu, tvrdě a naivně velím „zabijákovi“.
„K noze! No nečum a k noze! Kolikrát ti to budu opakovat.“ Křičím, protože vím, že pes nesmí vycítit ani náznak strachu. Bar se skutečně otočil a já ukonejšen pocitem své dominance přehlédl, že jeho krok je takový přikrčený až plíživý. A pak už jen stačila moje poslední chyba.Ve chvíli , kdy jsem pozornost stočil na svůj zasněžený kvér, Bar zaútočil. A rovnou po krku.
„Ty svině záškodnická, ty mně budeš bránit v plnění mých služebních povinností?“
Snad s tímto mottem v hlavě se mi Bar zakousl asi 15 centimetrů pod krkem do naštěstí silně vatovaného maskáče, rval, vrčel a rval.  S některými psy jsem se občas ve hře i pral a tak jsem nějakou zkušenost měl, přesto intenzita útoku mě šokovala.
Jednou rukou jsem si kryl krk a druhou se snažil  chytit Bara za hlavou za „flígr“.  Moje strategie byla jednoduchá. Rychlým trhnutím bestii obrátím pod sebe. Začal jsem mít pocit, že situaci mám pod kontrolou. Ještě pevněji jsem ho chytil za flígr, roztáhl nohy, abych měl širší základnu a zařval.
„Teď.“
Vše bylo dobrý, šlo to jak po másle. Můj úmysl měl jednu zásadní chybu, řekl bych až osudovou.  Na scénu, těsně před mým obranným útokem, vstoupil třetí aktér, se kterým jsem nepočítal. Cafi když viděl, jak služební pes rdousí jeho spolubojovníka ležícího bezvládně ve sněhu-ne ne, na ohledy nebyl čas. Vystartoval přesně jako fotbalový brankář při dlouhém výkopu od branky. Těsně před tím než dopadla vojenská bota číslo 46 a kdy už ani Bůh všemohoucí by ji nebyl schopen zastavit, moje kulky, díky povedenému chvatu, se ocitly přesně tam,kde před zlomkem vteřiny, byly ty psí.
Z mrákot jsem se pořádně probral až v nemocnici, kde mě navštívil náš velitel roty a dal mi podepsat protokol, jehož text jsem viděl jen rozmazaně.
„Hele, nedělejme z toho kovbojku,“ navrhl kapitán  Zaklepal. Já jsem v melodii jeho věty, zaslechl kamarádský tón a pochopil, že je třeba to nějak zahladit.
„Při výkonu strážní služby a při překonávání terénu (spadlý kmen) strážný uklouzl a spadl rozkročmo na výše uvedenou překážku“.
Vše se rychle hojilo a já byl za měsíc vrácen k doléčení k útvaru. Dostal jsem různé úlevy a byl jsem zproštěn služeb.
Cafiho jsem potkal až po delší době v hospodě na náměstí.
„Tak co, ty lichokulčáku, už jsi v pohodě?“ Žďuchanec, který otázku doprovázel, byl sice na můj vkus silnější, ale křenící se tvář mého kamaráda mě odzbrojila.
„Jo, dobrý, Cafi a ty, jak to dopadlo pro tebe a Bara?“
Během povídání, prokládaném pivem a kořeněné panáky, jsme si vše vysvětlili. Vždyť to vlastně nakonec dopadlo dobře. Ostatní přísedící, kteří nebyli zasvěceni, si nechali celou tragédii vyprávět od  trochu už „vláčnýho“ Cafiho.
Když napíšu, že kamarádovo povídání ostatní pobavilo, nebylo by to přesné. Řehtali se na celé kolo, zatím co jednou rukou si ukazovali na mě, druhou si utírali slzy. To mě rozladilo a obul jsem se do Cafiho.
„Ty vole, ty jsi mi dal jednou přednášku o tom, jak psí koule jsou socialistickej majetek a že za jejich poškození hrozí prokurátor. A co jsou potom moje koule, když jsi tak chytrej?“
„Držte huby“zařval na stále se řehtající spolustolovníky. Mohutně potáhl z cigarety a zahleděl se do právě vyfouknutého obláčku jako vědma do křišťálové koule.
„Hele vole, smiř se s tím, že tvoje, moje a koule všech ostatních pitomců je jen něco jako spotřební materiál“.
Moudrost vyčtená z obláčku cigaretového dýmu, vyvolala další výbuch veselí připitých kamarádů. Až ráno, ve zpytavé kocovině jsem si uvědomil, že to co desátník Cafourek řekl, nebylo z principu vůbec k smíchu. 
 


Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.