Nejsilnější vzpomínka z dětství

Nejsilnější vzpomínka z dětství

Nalézt nejsilnější vzpomínku z dětství? To snad ani nejde.
Vzpomínek jsou spousty, kterou ale vybrat? Líbilo se mi jedno přirovnání: se vzpomínkami je to jako s listím, které na podzim opadá ze stromu. Když do něj zafouká vítr, některé listy se vznesou, jiné zůstanou ležet.
I já to ponechám náhodě.
Byl konec války, Mladou Boleslav bombardovali. Mně byly tři roky, bydleli jsme 2 km od města a já si pamatuji, že jsem byla s dědou přikrčená v houští na kraji lesa a divila jsem se, co se děje. Zůstal ve mně pocit dobrodružství, ale vůbec ne strachu. Tohle bych označila za nejstarší vzpomínku.

Bydleli jsme na vesnici a chovali jsme samozřejmě králíky. Maminka je upravovala na různé způsoby a vždycky dělala polévku. Vařila v ní i králičí hlavu. A o ten ždibec masa, který na ní byl, jsem se dělila vždycky já s dědou. Byla to naše výsada. No no, neříkejte fuj, náhodou to bylo moc dobré. Ale ve vzpomínce nehraje hlavní roli chuť, ale to spojenectví s dědou. Nikomu nedáme, je to jenom naše.

A když už jsem u toho jídla, tak ještě něco. Naše babička byla dost šetrná. Já byla jedlík. Měla jsem ráda dobře omaštěné brambory a občas jsem protestovala, že to mám suché. Dopředu jsem věděla, že mi babička nakvašeně odpoví, ať si na to naleju vodu a budu to mít mokré.

Babička zemřela, když mi bylo sedm let. A tehdy se lidé se svými zemřelými loučili mnohem méně uspěchaně než dnes. Rakev s ostatky naší babičky vezl z domu smutku, jak se tehdy říkalo, pohřební vůz pokrytý věnci a kyticemi a tažený koňmi. A za vozem šla nejenom rodina, ale i celá ves. Na hřbitov do města to byly skoro 3 km. Takový průvod přilákal diváky a já si dodnes pamatuji, že mě  tehdy víc ovládl pocit vlastní důležitosti, než lítosti nad ztrátou babičky.
  
Naše maminka byla pořád v jednom kole. Měla pět dětí a k tomu spoustu drůbeže, králíky a prase.
Vstávala ve čtyři hodiny. Někdy, ne každý den, si po obědě na chvíli lehla. A vždycky nám kladla na srdce, ať ji vzbudíme nejpozději za půl hodiny. My jsme se to pokaždé snažili aspoň o pár minut prodloužit.
  
Podobných vzpomínek bych skutečně mohla napsat desítky. Jenže já jsem se mýlila, když jsem tvrdila, že nemůže existovat nejsilnější vzpomínka na dětství. Může. Mou nejsilnější vzpomínkou na dětství je naše maminka.
  
Víte, dnes se vedou úvahy o tom, jak má žena ve svém životě skloubit mateřství s kariérou. Nebo kariéru s mateřstvím? Tohle naše maminka neřešila. Kromě nás dětí, domácnosti a zvířectva, zvládla ještě těžkou práci v zemědělství. Ale o tom psát nechci.
  
Já chci vyprávět o tom, že tak laskavou ženu, jakou byla naše maminka, jsem už nikdy potom nepotkala. Když na ni vzpomínám, vidím její usměvavou tvář. Nenaříkala, nestěžovala si, skoro na všem si hledala to pěkné. Dokonce i na jednocení a okopávání cukrovky. Říkala, že je na poli ráda.  Sluníčko svítí, skřivánek zpívá, někdy i voda vedle v příkopu bublá. Tehdy jsem jí to moc nevěřila, později jsem pochopila. Na poli měla rozhodně víc klidu než doma. Jenom motyčka, řepa a ona.
  
Naše mamka byla uhoněná věčnou prací, ale nikdy nezapomněla chválit. Když jsme doma uklidili, zatím co se ona lopotila jinde, tak pěla chválu, jak ta kuchyň prokoukla a jak to všude voní. A měla takové úsloví: „Co bych si bez vás počala, děti moje.“
  
Vždycky byly na straně slabších. Jednou byl u nás někdo na návštěvě a došlo i na škodolibý židovský vtip: židovští manželé čekají miminko, paní, budoucí maminka je krásná žena, ale rozumu moc nepobrala, pán je velmi chytrý, ale ošklivý, narodila se jim dcerka a byla chytrá po mamince a hezká po tatínkovi. A naše  předobrá maminka k tomu dodala: „No tak jistě měla u sebe něco jiného.“  Zastala se i té imaginární holčičky.
  
A maminka byla hezká. Občas se s tatínkem vypravili do divadla.  Ohromně jí to slušelo. Konečně jsme ji viděli „v nedělním“.
  
Teď mě napadlo – maminka byla z dvojčat, ale sestřička Boženka zemřela v necelých deseti letech.  Jestli ona ta naše mamka nechtěla na tom světě zvládnout všechno dvakrát. I za Boženku. Tu spoustu dětí a práce. Jsem připravená dosvědčit, že se jí to podařilo.                                - jč -