Nejlepší zaměstnání za socialismu

judita buerová 08:59 0 komentářů

Uklízečkou na 90 minut denně.

Osmihodinová pracovní doba v zaměstnání, které mě nebavilo a živilo tak akorát na 5 rohlíků a „mamuta“ (sekanou) s vlašákem, byla ztrátou času. A den měl jen 20 hodin plus mladistvou potřebu spánku. V bývalém mužském klášteře Řádu, do něhož jsem tajně patřila, sídlily dvě státní instituce: Výzkumný ústav živočišné výroby a Ústav pro využití výpočetní techniky v řízení, což byl krycí název pro technické zázemí na špehování občanů. Měl kanceláře ve 2. patře budovy, polovina z nich měla okna do rajské zahrady a na chodbách byly slyšet varhany z přilehlého kostela.
 
Jednoho jarního podvečera před mší jsem se tam vydala a na vrátnici se zeptala, zda nehledají uklízečku. Chlap v kukani se rozzářil a povídá: „Dyť se podívejte, jakej je tu bordel, odešla před dvěma měsíci a ještě jsme náhradu nenašli. No, on na to taky šéf sere.“ „A co pro to mám udělat?“ povídám já. „Jděte do Revoluční, na baráku je cedule Společnost přátel žehu – nic víc, vona je todlecto děsně konspirativní instituce –, a v pátým patře najdete osobní oddělení.“
 
A tak v „konspirativní instituci“ v Revoluční ulici začala moje kariéra uklízečky, nejideálnější zaměstnání reálného socialismu. Při nástupu jsem však musela podepsat, že jsem nositelka státního tajemství a že tudíž po dobu zaměstnání v ÚVVTŘ nenavštívím západní cizinu. Chodila jsem do práce v 17 hodin, a pak jsem stíhala dole mši v 18:30.
 
Po pěti letech nadešel listopad ´89. Během tříměsíční výpovědní lhůty do února ´90 se změnilo akorát to, že jsem se před mší ještě chtěla převléct do řeholního hábitu. Výsledek byl zvětšující se nepořádek kanceláří po mém odchodu a spiklenecky se tvářící vrátný, který mi zas jednou povídá: „Sem vás viděl včera v kostele. Byla ste to vy, žejo?“