ČLÁNKY AUTORA
Nejbližším.

Nejbližším.

Jan Kačer 14:18 0 komentářů

Zamyšlení Jana Kačera k 17. listopadu. 

Mám rád podzim. Na podzim se narodila moje maminka, dvě dcery i pan Václav o dva dny mladší než já. Jaro je dostatečně opěvováno, léto, i zásluhou Vančurovou, je všeobecně ctěno, bílá zima jímá studenou nádherou. Podzim je měsíc barev a 17. listopadu.
Tentokrát se to nějak zvrtlo. Po oslavě s ovocným dortem, zpěvem „mnoga léta“ a lehkým smutkem z uplývání času – rána za ranou.
Náhle odešel Petr Skoumal, čistý, úhledný, skvělý, zdrženlivý gentleman. Několik dnů na to se k němu přidal Pavel Landovský, bouřlivák, hřmotný lev s duší dítěte. Přátelé, kamarádi, kteří pro mě znamenali bezpečí, radost, rozpřaženou náruč. Petra doprovázeli zpěváci i z Moravy a rozloučení s ním bylo díkem za jeho bohatou invenci. Pavel se loučil v barokním kostele podobajícím se jeho nezkrotnému, nepokornému životu.  Smuteční průvod procházel těch několik metrů k Novoměstské radnici a pár zpupných, spěchajících posedlíků hlasitým troubením vynucovalo průchod. Žádná úcta.
Seděl jsem na terásce svého domku, když mně oznámili, že Pavla zradilo jeho mocné srdce. Plakal jsem. Kde se vzal, tu se vzal náš nemazlivý kocour, lehl si mi na prsa, hlavu k srdci a tiše předl. Držel se mnou smutek.
Pár dní na to se v populárním deníku objevil článek ilustrovaný několika portréty sebevědomého egoisty, který si vyřizoval účty s mrtvým předchůdcem v prezidentském úřadě. I pod dojmem ztráty vzácných lidí, kteří byli nepřehlédnutelnými účastníky zápasu o volnost a svobodu, jsem nevěřil svým očím. Měl jsem výhrady k prezidentování sebestředného ješity, ale ctil jsem jeho houževnatost, pracovitost a předpokládal jsem, že za maskou nelítostného bojovníka za všemocnost trhu se skrývá lidská zkušenost a kvalita, kterou z nedostatečné znalosti ne dost oceňuji. Tím článkem, kterým zlobně napráskal lidem, kteří se na jeho kariéře bezprostředně podíleli, které velkopansky ponižoval a přehlížel, mě ohromil. Daleko horší část jeho zlobného článku však bylo naprosté nepochopení vzniku a smyslu té sametové nádhery. Vyčítá Havlovi, který se nemůže bránit, nedostatek koncepce, neznalost, naivitu a dokonce závislost na komunistické minulosti. Sám sebe vidí jako maják zářící v temnotě, jemuž je bráněno, aby nemohl uskutečnit svoji originální koncepci světa. V tom ostatně není sám. Někteří předáci, kteří se ocitli v čele, náhle zjistili, že to byli oni, oni jediní, kteří zlomenému a beznadějně poníženému národu přinesli dílek svobody, že neutuchající touha po volnosti a svobodě, po úctě k individualitě, příslušnosti k slušnému světu se projevila jejich zásluhou. Domnívali se, že sametové kouzlo vzniklo v prognostickém ústavu a kdo neprošel jeho branami, je bezvýznamný trouba. Od zoufalého zklamání šedesátých let se touha po změně zmrtvělého režimu prosazovala všude. Zdaleka ne jenom v Praze a zdaleka ne jen mezi intelektuály. Síla, kterou čerpal disent, vycházela z hlubokého prožitku a znalosti utlačované kreativity. Ne náhodou se v čele objevili studenti a herci. Jedni pro touhu po poznání a mladém radikalismu, druzí již svým povoláním připraveni promluvit a nastavit tvář. Program Václavův byl skutečně nadšeným výkřikem krále Ječmínka, báječným a nevšedním triumfem radostné volnosti. Zdaleka ne naivní víře v to lepší v člověku. Jako smršť smetl neživý systém a toužil osvobodit tvůrčí síly v člověku, otevřít dveře inspiraci, bratrství, radosti. Jízda na koloběžce zámeckými chodbami a krátké kalhoty na slavnostní přehlídce byly víc než eklektické poklonkování dávno zprofanovanému trhu. Bylo přeci nasnadě, že tvůrčí inspirace předpokládala nástup odbornosti i snahy přispět společnosti nejen nádhernými předsevzetími, ale především skutky. Zatrpklý duelant, zřejmě krutě nespokojený s převahou Havlovou, se ještě dodatečně předvedl v Blesku. Sprostota.
Hned na to, aby se neřeklo, prezident nynější se neovládl a promluvil víc než sprostě. Snad chtěl jaksi, nešikovně, pokárat národ, který již dlouhá léta zneužívá nebohého vola, jako výrazné oslovení. Sprostota vyvolala oprávněnou bouři nevole, ale je už dávno zvykem nadávat si v parlamentě, posílat se střídavě na protialkoholické léčení, vytečkovávat zadní části těla v článcích novinářů a podobně. Před blížícím se svátkem, který se zjevil jako etický a hluboce lidský produkt, se veřejně sprosťačí a nic není svaté.
Zadržované ráčkování a slušnost, víra v pravdu a její hledání, svítí nad vulgaritou a sebevědomím dočasných klaunů. 17. listopad nebyla náhodná příhoda, přehlédnutí odcházejícího režimu, který se ocitl osamocen a bez podpory mocného ochránce. Byl to den a okamžik, kdy skrytá a mocná touha po svobodě, léta žijící na okraji oficiálního pseudostátu, s radostí vyrazila jako zátka z ušlechtilého šampaňského. Byl to skvostný poctivý čin plný humoru, ohleduplnosti, čistoty a nezištnosti. Nezapomenu na okamžik, kdy uprostřed statisícového shromáždění se ozvalo volání po záchrance. Dav se rozestoupil, za hlubokého účastného ticha projela sanitka a odvezla nemocnou. Tak nějak si představuju, že se rozestoupilo moře a umožnilo zástupům dojít do zaslíbené země. Současný svět ztratil mnohé jistoty, které se jevily jako nesporné. Víra v tržní neomylnost je dávno překonána. Lokajské sledování prastarých vzorů nejen na východě, ale i na západě je hloupé. Svět touží po osvěžení, po čerstvosti. Chce být viděn novýma očima nezkalenýma selhávající zkušeností. Hrůza z terorizmu, hrůza z neomylnosti ideologů tvářících se nepřístupně, neschopných dialogu. Sametový vítr vzdálený sprostotě a nevrlosti osvěžuje. A stejně tak ráčkující Bratr Paleček bude něžnou legendou a útočištěm čistoty. A my, co jsme byli při tom, už nevezmeme jména dobytka nadarmo.
Rumunský spisovatel Eugen Ionesco, mající stejně hlubokou zkušenost s totalitou jako my v této zemičce slušných lidí, napsal před lety vyznání, které by se dalo bez jakýchkoliv doplňků předložit jako program, jako světlo, ne na konci, ale na začátku cesty k volnosti.
… hledám svět, který by zase byl tím, čím byl, rajské světlo dětství, slávu prvního dne, nezkalenou slávu, nedotčený svět, který by se přede mnou vnořil jako zrozený v té chvíli. Je to jako bych chtěl být přítomen zrození světa v té chvíli, než začal chátrat. A já tu událost hledám skrze sebe, jako bych se chtěl vrátit proti proudu dějin. Vědomě, nebo nevědomky pátrat po absolutním světle… Dětství a světlo se setkávají, splývají v mém duchu. Všechno, co není světlo, je úzkost, tma. To světlo je hranicí absolutna, které ztrácím a znovu nalézám… Zvykli jsme si žít v úzkosti a v neštěstí, a když si někdy uvědomím, že svět je svátek, vím stejně jako vy, že je i neštěstí… Zlo nám brání uvědomovat si zázrak…
17. listopad a dny a týdny i měsíce chtěly být zázrakem, který se dotkl našeho srdce.
Nemazlivý kocourek, pomocníček v překonávání zoufalství nad nenahraditelnou ztrátou, nám před několika dny zemřel. Všechny stromy jsou ještě plné zlatého listí. Večerní slunce je ozařuje. Svítí jako pochodně.
Jan Kačer, 12.11.2014


Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.