Násilná kolektivizace v Porubě u Ostravy

   Naše zemědělská usedlost se nacházela v obci Poruba, dnes městský obvod Ostravy. V roce 1928 naši rodičové Bohuš (1900) a Bohuška (1902) Bártovi uzavřeli sňatek a z tohoto šťastného a harmonického manželství jsme vyrostli my – synové Otakar (1929), Jiří (1934) a Zdeněk (1936). Po uzavření sňatku přenechal náš děd Adolf Bárta (1876) rodinný statek novomanželům a spolu se svou ženou, naší babičkou Marií, převzali úpadkové hospodářství č. 192 ve Svinově.
     Dědeček Adolf váženým porubským občanem, byl to pracovitý a podnikavý sedlák. Z úpadku přivedl svinovský statek k prosperitě. Velmi důmyslně vyřešil kritický nedostatek vody na statku postavením prostorného betonového zásobníku a vyřešil jeho plnění čerpadlem poháněným větrem ze 14 metrů hluboké studny. Zůstal nezlomen i ranami osudu. V roce 1936 ovdověl. V období německé okupace ho před vězením za tzv. černý prodej mléka zachránila prominentní hospitalizace na interním oddělení v Hranicích, které náležely do tzv. Protektorátu Čechy a Morava. Do konce války přebýval u své dcery v Luhačovicích. Jakmile to po válce poměry umožnily, vydal se pěšky na svůj statek do Svinova. Setkává se se zdrcující skutečností. Usedlost byla kompletně vyhořelá a průčelí budovy na kopci rozstřílené dělostřeleckými granáty. Obrovským nadšením a za pomoci rodiny už v druhém roce po válce měly budovy střechu a statek opět fungoval – pole rodila a stáje byly zastaveny dobytkem.
     Násilnou kolektivizací po roce 1948 byl děd Adolf prohlášen za kulaka, zbaven rozhodujících hospodářských strojů, perzekuován pokutami za neplnění odevzdávkových úkolů a hospodářství bylo přikázáno do bezplatného užívání Jednotného zemědělského družstva, včetně obytné budovy. Před násilným vystěhováním byl uchráněn asi věkem a nezájmem kolektivizátorů o obydlí, které postrádalo základní hygienické vybavení, jako WC, koupelnu a dokončení vnitřních stavebních úprav.
      Náš otec Bohuš byl uznávanou osobností. Absolvoval v letech 1923 – 25 zemědělskou školu v Rožnově a následně dvouletou zemědělskou praxi v Dánsku. Byl spoluzakladatelem a akcionářem mlékárny a lihovaru. Pracoval na tehdejším okresním národním výboru v Bílovci, za okupace byl účastníkem tzv. Slezského odboje. Jen díky statečnosti pánů Sobotíka, Metze a Dr. Klimeše, kteří byli popraveni, avšak seznamy svých spoluobčanů – účastníků odboje – nevydali, zůstal uchráněn. Stejně jako jeho otec Adolf zastával i Bohuš funkci starosty naší tělocvičné jednoty Sokol až do okupace a jejího rozpuštění. Svým sňatkem v roce 1928 získal Bohuš krásnou a starostlivou ženu a také 20 ha půdy k hospodaření. Výměra zemědělské půdy se tím zvýšila na 45 ha k pěstování obilí, hrachu, cukrové řepy, zelí, brambor a především pícnin, jelikož naše zaměření bylo na vysokou užitkovost skotu. Též o chov koní byl stejně velký zájem. Pochvaly za dobrý stav dobytka nám dodnes připomínají čestná uznání udělená naším předkům v roce 1897 a 1930. Dobu německé okupace přežil statek i jeho obyvatele bez větší újmy. V roce 1945 při přechodu fronty během osvobozovacích bojů byly zničeny hospodářské budovy statku. V rámci poválečné stavební obnovy jsme následně vystavěli moderní hospodářský objekt.
     V r. 1950, ještě jako nedostavěný, se však stal středem zájmu nastoupené totalitní moci. Nejprve byl v rámci znárodnění stavebnictví zlikvidován stavitel, který objekt budoval, načež byla stavba převzata n. p. Stavební závody. Tím začala likvidace celé rodiny, protože tento národní podnik fakturoval za dokončovací práce na statku horentní sumy, což si vyžádalo další půjčky. Poté pokračovalo soustavné šikanování a potíže při zajišťování provozu hospodářství, nemožnost splnění vysokých předepsaných dodávek zemědělských produktů státu, vysoké peněžní pokuty a tresty vězněním a vláčením v krajovém tisku Následovalo odebrání podstatných zemědělských mechanismů, odvedení pomocných pracovních sil, především odvedení a přesluhování našeho bratra Otakara u PTP. Nedostatek finančních prostředků , ohromné pracovní přetížení a stres způsobilo zhoršování zdravotního stavu našeho otce – hospodáře, který
 21. 4. 1953 ve věku 53 let zemřel.
Smutečního obřadu bylo přítomno mnoho smutečních hostů a pohřební průvod se vinul z Poruby až na hřbitov ve Vřesině.
 
      Po těchto tragických událostech byla naše zemědělská usedlost přikázána MNV Poruba do bezplatného užívání JZD Poruba se vším příslušenstvím, všemi budovami, zemědělskou půdou, mrtvým i živým inventářem. Pak následovalo vystěhování naší rodiny z rodného statku do venkovské chalupy. Předčasné úmrtí našeho otce pravděpodobně uchránilo naši rodinu před vystěhováním mimo okres. Naše životní podmínky byly kruté. Maminka pobírala sociální důchod 190 Kč měsíčně, bratr Otakar sloužil u PTP, mladší bratr Zdeněk navštěvoval střední školu a já jsem měl před maturitou na opavském gymnáziu. Na vysokou školu jsem nemohl být přijat pro zamítavý posudek z obce: jako syn venkovského kulaka, který si chce udržet nadvládu v obci, není zájem, aby byl přijat na vysokou školu.
     Po roce 1989 jsme vystoupili z JZD a požádali o vydání vneseného majetku, což vedení družstva neslo nelibě a odpovídal tomu jejich přístup. Za převzatý chovný skot nám byl vydán pouze jateční, náklady za převzaté oseté plochy obilovin jsme uhradili, ale úrodu nakonec sklidilo JZD. Obě usedlosti (č. 153 v Porubě, č. 192 ve Svinově) přešly v průběhu totalitního zřízení do vlastnictví státu z důvodu nesplacených hypotečních úvěrů. Restituční řízení o jejich navrácení bylo velmi zdlouhavé a komplikované, především zájmem „starých struktur“ je majitelům nevydat (přehlížení ustanovení speciálního zákona č. 229/92 Sb). Největší problém byl s přístavbou chléva, kterou pořídilo družstvo. Na list vlastnictví JZD Poruba byly podvodným způsobem zapsány všechny přilehlé budovy. Oprava tohoto podvodného zápisu trvala tři roky a v posledním stupni ji řešil Ústřední pozemkový úřad a konečnou instancí byl ministr zemědělství Ing. Fencl. I když zde byla naplněna skutková podstata trestného činu, doporučení právníků bylo od žaloby upustit s ohledem na poměry v naší justici a zkušenosti s vymahatelností práva.
V době persekuce byla kolektivizace řízena přísně tajnými směrnicemi nejvyšších stranických orgánů s názvem „ Problémy likvidace kulactva“ ze dne 19.května 1958. Tato směrnice zakazovala vydávat zemědělskou půdu mimo družstevní socialistický sektor.
Dědeček Adolf ve své závěti z r. 1960 odkázal svou usedlost svému vnukovi,  který v  době  projednávání závěti pracoval na šachtě jako brigádník. Ve zmanipulovaném dědickém řízení bylo mu dědictví upřeno, protože nebyl členem JZD. Ač tehdy platná Ústava zaručovala dědicům právo dědit a vlastnit majetek, v důsledku tajných politických instrukcí bylo dědici jeho právo upřeno a tento byl o majetek připraven.

RNDr. Jiří Bárta