Naše sedmdesátá léta

František Schmíd 14:49 0 komentářů

Jak jsme prožívali mi 70 léta

Rok 1967 znamenal určité uvolnění politické situace.V novinách se začalo psát  o věcech po pravdě a tak trochu jinak.Objevil se nový pojem socialismus s lidskou tváří a následovalo pražské jaro.v kterém se angažovali noví i minulí politici a lidé události přijímali s nebývalým nadšením.Zlom ale nastal 21 srpna 1968,kdy zasáhly armády Varšavské smlouvy a okupovaly naší zem.Přijely potlačit údajně kontrarevoluci.Lidé si připomněli podobnou krvavou  okupaci v Maďarsku,zavládl strach a zároveň bezmocnost.Ani kovaní komunisté nesouhlasili se vstupem vojsk a v malé fabrice,kde jsem pracoval,souhlasil jediný ze třiceti soudruhů. Staronové vedení strany nařídilo prověrky,které měly vytřídit zrno od plev a rozdělit straníky na pomýlené a nežádoucí.Docházelo tak ke kuriozním situacím,kdy se ptal vedoucí nepohodlného náměstka,jak se choval,když přijela sovětská armáda.Ten mu odpověděl,že si to musí pamatovat,že spolu plivali na ruské tanky.Byl samozřejmě vyloučen ze strany jako ostatní nepohodlní.

Tím způsobem byla strana očištěna a začala tvrdá normalizace,které velel nový prezident Gustáv Husák.Na našem území zůstala sovětská armáda,komunisté se vrátili k moci a začali lkvidovat případné nepřátele socialismu.Opět byl připomínán třídní původ a odnášely to děti při přijímání na školy.Přednost měli pochopitelně členové KSČ.

Nám se po dcerce narozené v roce 1962 narodil v roce 1970 syn.který patřil k tak zvaným Husákovým dětem.Dcerka nastoupila v roce 1969 do školy a nemohli jsme jí přihlásit na náboženství,to už byla černá tečka.

 V práci byli preferováni členové KSČ a při obsazování vedoucích míst se nehledělo na schopnosti a tak jsme museli mnohdy poslouchat neschopné soudruhy.V roce 1974 dcera úspěšně ukončila základní školu a přihlásila se na gymnázium.Nastaly nám obavy,aby jí to někdo nepokazil,jak se to občas stávalo.Přesto,že jsme byli oba dělníci,rodiče ostatních byli v KSČ a tak na tom byli lépe.Na štěstí u přijímaček sice dostali papír na testy,ale pak jim bylo sděleno,že kdo měl samé jedničky,je přijat bez zkoušek a to nám spadl kámen ze srdce.Po absolvování gymnázia přijetí na vysokou školu opět vyžadovalo politickou angažovanost,známost či vysoký úplatek.Bohužel ani jediné jsme neměli.Strýc,který pracoval ve školství mi poradil,že i účast v brigádě socialistické práce se počítá.Tak jsem jí založil a znamenalo to závazky,kroniku a nástěnku.Naproti tomu nám závod poskytoval auta na exkurze,návštěvy památek a výlety,takže to bylo nic proti ničemu,dcera se na vysokou dostala a nakonec vytudovala školy dvě.Syn se na školy dostal také,ale to již bylo jiné.

 Zhruba takto prožívala naše rodina sedmdesátá léta,kdy moto pro obyčejné lidi znělo "Drž ústa (hubu) a krok."