Naše dětské prázdniny

13:23 0 komentářů

Prázdniny před šedesáti lety.


Do první třídy jsem nastoupila v září 1948 a za jedenáct let po té, v roce 1959, jsem maturovala na
tehdejší jedenáctileté střední škole. Moje školní docházka a s ní spojené prázdniny spadají tedy do
padesátých let dvacátého století. V historii naší země to bylo období spíše chmurné, ale prázdniny
patří k času, na který se vzpomíná zvesela.
Měla jsem štěstí. Bydlela jsem na vesnici, pouhé tři kilometry od většího města, bylo možné využít
přednosti obojího. Co se počtu týče, bylo nás v partě tak akorát. Velkou výhrou pro prázdninový
program byla maminka našich tří kamarádů. Měla to štěstí, že byla „jenom“ v domácnosti. Neměla
povinností na polích a ve chlévech, jako maminky nás ostatních. A tahle obdivuhodná paní si ke
svým dvěma dcerám a jednomu synovi přibrala ještě proměnlivý počet dalších dětí různého věku.
Zprostředkovala nám mnoho zážitků, které by bez ní nenastaly. Vyráželi jsme na výlety. Třeba do
Doks k Máchovu jezeru. S ní byla dobrodružstvím i samotná jízda vlakem. Paní Piskačová šetřila
kapsu našich rodičů a pečlivě zvažovala pořízení nejnutnějšího počtu jízdenek. Pasažérům, o nichž byla schopná přesvědčit pana průvodčího, že ještě nedosáhli stanoveného věku, jízdenky
nekupovala. Rovněž pejska Žolinku vždy zatajila. Pro ni to možná byla hra, jenže já jsem byla
strašpytel a v sedmi letech jsem vypadala spíš na deset, než na proklamovaných necelých šest. Ale vždycky to prošlo, pan průvodčí rezignoval a nechal se udolat výřečností naší ochránkyně.
Chtěli jsme být spolu co nejvíc. Na půdě Piskačovic domku byl malý pokojík. Seknička se mu
říkalo. Ten byl naším občasným společným domovem. Přespávalo nás v něm dvakrát tolik, než se
do něj vešlo. Když nám nestačila půda, tak jsme si u nás za stodolou vystavěli z přebytečných
prken boudu i s ležením. Pohodlí žádné, ale spát doma v posteli nebylo tak napínavé.
Potom jsme povyrostli a už bez dozoru jsme se chodili koupat do Klenice. To je potok, ke kterému
jsme po mezích a přes posečená pole došli asi za dvacet minut. Zkoušeli jsme to i bosi po strništi.
Díky šikovně postavené zídce vznikla v potoce tůňka velká asi tak šestkrát šest metrů. Vydováděli
jsme se tam až až. Dokonce jsme si mysleli, že už umíme plavat. Později, na větších vodních
plochách, jsme tuto dovednost museli dopilovat.
K vesnickým prázdninám patří i pomoc na polích. Především jsme pod bdělým dohledem
družstevních žen stavěli snopy obilí do panáků. Nebo jsme na strništích pásli husy, které si tam
hledaly zbylé klasy. Kytice z klasů jsme nasbírali i my a nosili je domů pro další krmení. Jednotné
zemědělské družstvo mělo také živočišnou výrobu. I v ní jsme se uplatnili. Za vsi u lesa jsme na
louce pásli v podvečer ovce a jalovice. Bavili jsme se různě. Dělali jsme si ohníček, vařili na něm
polévku z pytlíku, nebo opékali jablka a pak v popelu pekli brambory. Občas jsme polevili v
bdělosti a svěřené stádo se zatoulalo na cizí pozemky. To pak byla mela!
Část prázdnin jsme někteří trávili na pionýrském táboře. Program byl pestrý. Výlety, sport, hry,
tanečky a písničky, sbírání borůvek na koláče a knedlíky. Poznali jsme jiný kout Čech. Já jsem byla
v Krompachu v Lužických horách a také v Příchovicích v Jizerských. Bylo to tam jiné, než u nás ve
středních Čechách. Mnohé roubené a hrázděné domy byly prázdné a okna i dveře zatlučené prkny.
Měla jsem z toho tísnivý pocit. Tehdy jsem nad tím nepřemýšlela. Až později mi došlo, že i v těchto
chalupách před několika málo lety bydleli lidé. Mluvili ale německy a dějinné události a úřední
rozhodnutí je donutilo hledat si domov jinde. Byli vysídleni.
Ve středoškolském věku jsme si troufli na jednodenní i vícedenní výlety na kolech. To byl panečku
adrenalin! I když ten jsme ještě tehdy neznali. Prostě nervák. Kola jsme si půjčili od rodičů. S jejich
výbavou, ba ani údržbou, se nikdo moc nezabýval. Vznikaly všelijaké ošemetné situace. Ale vždycky to dopadlo dobře. Pravda, mě se nejvíc vybavují svačiny někde ve stínu pod stromem.
Pořádný kus chleba se sádlem a vajíčka vařená natvrdo. Vodu jsme vždy načerpali u pumpy ve vsi, kterou jsme právě projížděli.
Uprostřed léta byla pouť. Každoročně se pekly koláčky. Nás bylo doma pět dětí, koláčků bylo třeba
napéct velké množství. Naštěstí bydlela v sousední vsi babička, v jejímž domku měli pec. Do ní
bylo možno nasázet mnoho koláčů. Do přípravy se zapojilo celé nejbližší příbuzenstvo. Večer jsme
domů vezli na vozíku prádelní koš plný koláčků. Byly nejlepší ze všech. Nosila jsem je i
kamarádkám do vsi. Jen se po nich zaprášilo.
Ještě jsem zapomněla na výhodu blízkosti města. Tam jsme chodili do kina. Velkou událostí bylo
zřízení krásného letního kina. Široké plátno, letní večer a napínavý film. Pro moje mladší brášky
bylo věcí cti dostat se do hlediště přes zeď a dopřát si pokoukání zdarma. V nouzovém případě z
větve stromu za zdí.
Na konci prázdnin se v areálu kina odehrávala okresní dožínková slavnost. Proslovy funkcionářů,
chvála družstevních rolníků, potom estráda s vystoupením umělců z Prahy.
Jenže to vše už bylo kořeněné pachutí blížícího se konce prázdnin.