Naše cestování

Jméno Příjmení 10:05 0 komentářů

V době ještě před 2. světovou válkou.

 Bydlili jsme v létech 1931-1933v  Úvalech u Prahy. Byli jsme na pěkném místě – u rybníka, blízko byl velký válcový mlýn
p. Prokůpka, okolo byly louky, které přecházely v zalesněnou stráň. Blízko byl pěkný rybník, který odtékal pod malým mostíkem dole po malém splavu. Ta říčka se jmenovala Výmola. V zimě jsme na rybníku bruslili, na kopcích sáňkovali a v létě se i koupali. Chodil jsem tam do páté třídy obecné školy, kam jsem přestoupil z Prahy. Potom jsem dva roky jezdil do Prahy do reálky v Dušní ulici. Bylo to blízko Staroměstského náměstí… Už tenkrát jsem rád chodil po okolí, a to po  okolních lesích a stráních pěšky a často jsem došel i dost dál, např. lesem až do Jevan a jindy jednou také za kamarádem do Českého Brodu, kde byl on hospitalizován po operaci slepého střeva. Bylo to velmi krásné přírodní prostředí… A ještě stále vzpomínám na maminku, která byla velmi mateřská a dovedla nás dobře vést, a to vlastně celým životem…
  Později byl otec přeložen do Nového Bydžova a tak jsme poznali pěkné okresní město – trošku dle Jana Drdy – Městečko na dlani. Zde bylo jiné prostředí, pěkné náměstí  s nedělním korsem a já byl přijat do tercie reálného gymnázia. Měl jsem nové spolužáky a nové profesory. Jednou k nám přibyl do třídy chlapec, který se právě přistěhoval ze Dvora Králové a ten mi  navrhl, že bychom se spolu podívali do Kuksu. Že tam má více známých, že by mi také vše ukázal a že bychom přespali u jeho známých ve strážním domku u trati a druhý den, že bychom se vrátili. Vše opět pěšky.   
 
Vyšli jsme  směrem na Jaroměř a ke Kuksu, viděl jsem nový kraj a došli až tam. Skutečně to stálo za to.
Ten spolužák tam měl mnoho známých, byli tam staří lidé – to ještě hrabě Špork, založil tam pro staré lidi  hospital. Tam v té době byli ubytováni důchodci a všichni byli přátelští. I pan vedoucí byl příjemný a také  jsme vše prošli, viděli zámek  i všechny skulptury sochaře Brauna  – moc se mi to líbilo. Sám Špork (1662-1738) byl na svou dobu pokrokový, podporoval umění i literaturu a měl rozpory s Jezuity. Také jedna socha hrozila směrem k těm Jezuitům.   
   K Bydžovu ještě, že jsme také jednou měli zásluhou naší jedné profesorky asi třídenní pobyt s lyžemi na Zvičině. Bylo moc pěkné. Tak to by bylo tak vše o cestách z Úval a z Nového Bydžova. Okolí Bydžova jsem také hodně procestoval, lesy, louky a užili jsme si tam letní i zimní sporty. Já jsem se tam blíže seznámil se Zdeňkem Finkem a se starším studentem Zbyňkem  Marešem. Všichni jsme  pak kamarádili, a to i potom, kdy my jsme se přestěhovali zpět do Prahy, jsme společně procestovali pěšky - vždy o prázdninách - skoro celou naší republiku.
   To přijde za chvíli.
  Když náš otec byl znovu povolán do Prahy, já jsem přešel v pololetí do kvarty na Masarykovo gymnázium v Křemencově ulici. Chodil jsem i v Praze rád opět pěšky, takže denně jsem šel kolem Karlova mostu až k Národnímu divadlu a pak kousek za ním do Křemencovy ulice. Seznámil jsem se s novými spolužáky a chodil hodně po Praze a viděl její krásy. Praha je jedno z nejkrásnějších měst a velkou zásluhu na tom měl už Karel IV. Vládl u nás jako jeden z nejslavnějších panovníků.
 
On také založil pražskou universitu – dosud stále slavná Karlova universita.
 
    Teď se musím ještě vrátit k těm dvěma kamarádům z Bydžova. Již první prázdniny jsme společně navštívili Krkonoše a nato jsme pak z Náchoda prošli hřeben Orlických hor. Byl to krásný pohled na obě strany – do českých dolin i do tehdy ještě Německa.  Došli jsme až do Říček, kde se Zdeněk narodil v r. 1919. Tehdy tam bylo vše německé, ale vlídné a velmi chudé obyvatelstvo. Pracovali v lesích, ve sklárnách  a  na svých políčkách. Zdeněk nám také ukázal myslivnu, kde bydlili, otec byl lesník. Zdeněk později dokonce chodil dva  roky do zdejší německé školy, protože česká obecná byla až v Rokytnici, což nebylo tehdy pro malé dítě schůdné. Teprve později se přestěhovali poblíž N. Bydžova a po úmrtí otce s matkou se přestěhovali do N. Bydžova, kde bydlili poblíž náměstí, blízko gymnázia, kde my jsme byli potom spolužáky  v r. 1933-34. 
 
*Poznámka mimo: ještě k těm Orlickým horám- my s mojí rodinou jsme po válce byli umístěni do Hradce Králové. A když jsme si pořídli v r. 1955 auto, procestovávali jsme celý ten krásný kraj.  
*Poznámka mimo extempore: Dokonce se nám podařilo koupit si polorozpadlou chalupu – v Říčkách. Je  tomu dnes již  60 let, kdy jsme ji získali.  Jsme na pěkném místě v těch dosud stále klidných  a poetických Orlických horách. Jezdí tam  dle možností celé naše potomstvo.
   
  Jindy jsme také navštívili Drábské světničky poblíž Mnichova Hradiště i hrad  Valečov.  Později jsme se pustili do Jeseníků a spali jsme v Ovčárně. Tam do naší noclehárny pak přišla  ještě skupina německých  lesníků. Ti hovořili mezi sebou dialektem, takže jsme skoro nerozuměli. Ale k nám byli přátelští. A my jsme poznávali svou vlast z takového přímého vztahu.
 
  Nakonec jsme se odvážili i na Slovensko. Také pěšky a spali jsme ve spacácích obyčejně v nějakém lesíku za vesnicí a měli jsme trochu strach z volně pobíhajících vesnických psů.  
 
 Ale nic se nestalo. Jednou bylo deštivo a někde za Olomoucí jsme požádali jednoho hospodáře o nocleh. Byl vlídný a řekl, pokud nekouříte, tak ve stodole. Dojednáno. Ráno nás dokonce pozval na snídani i v přítomnosti svých dvou dcer – byly to takové milé dorostenky. Matka jim umřela a ten otec se nám zdál skutečně dobrý a inteligentní. Dívky už chodily do měšťanky a vše tam vypadalo dobře vedené a upravené. Rozloučili jsme se velmi srdečně a pokračovali směrem na Slovensko…  A teď to slavné Slovensko.
   Tak jdeme  na  Slovensko – také se říká, že je to Švýcarsko východu – a právem. Je menší, ale příroda a vysoké hory skutečně připomínají Švýcarsko. Je to krása. Docházíme postupně k Vysokým Tatrám, na ty jsme nejvíce zvědavi. A tak postupně, s těmi okolo 20 až 30 km za den, se konečně blížíme. Vyjeli jsme ke Štrbskému plesu a po prohlédnutí té krásy jsme se dali po „magistrále“ dále a hleděli a hleděli.
 
    Šlo se nám dobře, ony ani silnice tehdy nebyly přeplněny a tak jsme šli volněji. Jednu noc jsme musili přespat zase ve spacácích bez stanu a dost jsme měli strach z medvědů. Lehli jsme si  kousek  na kraj lesa při  magistrále, neb tam byl přeci jen trochu provoz. Vše dopadlo dobře. A tak připomenu, že daleko později,  už s autem, jsme najednou na přibližně stejném místě musili zastavit, neboť přecházela medvědice s třemi medvíďaty. Tak jsme je konečně viděli…
Tak nejprve ještě dokončit ty Vysoké Tatry- Byli jsme tři: já Zdeněk Fink a Zbyněk Mareš. Dostali jsme se k  oběma velkým jezerům – Štrbskému i Popradskému plesu. Všude byla přírodní nádhera a my šlapali a šlapali, až jsme se dostali i do Tatranské Lomnice a směřovali pěšky nahoru k Lomnickému štítu. Prošli jsme to všechno pěšky, takže ten celý přírodní půvab do nás přímo vrůstal. Vzpomínám, jak z některých vyhlídek jsem pocítil závrať. A tu jsem si vzpomněl, jak jsem kdysi byl u nás v Prachovských skalách a oba přátelé mě vyzvali, abych vylezl aspoň zkusmo na menší věž – jménem Richelieu. To jsem měl také při slaňování závrať. Ale oba moji přátelé pomohli, byli dobrými horolezci.
 
  A jak jsme tam přespávali při cestování, jsem se již zmínil a to se stále opakovalo. 
 A do Tater se ještě opakovaně vrátíme. Ale toto bylo   první setkání s krásnými vysokými horami.
   Ještě musím sdělit, že na další výlety už Zbyněk později  s námi necestoval, on byl starší a již se chystal na studium medicíny. A tak jsme podnikali další cesty již sami dva: já a Zdeněk Fink. Toto byl rok  1936.
 
    Příští rok 1937 jsme opět směřovali na Slovensko a asi dva týdny jsme zůstali v letním táboře Mladé kultury, do které jsem začal chodit v Praze. Bylo to u Pribiliny  v krásném údolí s říčkou Bělou a v pozadí s velkým Kriváněm. Bylo to pěkné léto s denním kulturním programem, cvičením i zpěvy. Ve volném čase jsme chodili po okolí. Byli tam studenti a studentky z Čech a Slovenska. A vládlo všude přátelství. A podobně se cesty opakovaly a oba jsme se vždy těšili na prázdniny. Měli jsme různé zkušenosti ze svých cest: vlídní lidé. Vzpomínám, jak jsme jednou směřovali z jihu přes hory  směrem k Ružomberoku. Někde ve výšce jsme se zastavili na salaši a viděli život s ovcemi a zpracováváním  ovčího sýra
i jiných produktů. Byli jsme pohoštěni brynzou a s díky odcházeli dlouhým údolím. Blížil se večer a začalo pršet. Déšť byl vždycky větší problém, jak a kam se uklidit. V tom údolí nebyly žádné obytné domy. Ale měli jsme štěstí. Po delší době jsme došli k takovému malému uskupení malých výletních chat. Bylo tam ale prázdno, nebyl víkend. Pršelo a tu jsme spatřili  chatku s malým přístřeškem. Doufali jsme,  že takhle večer již  nikdo z majitelů nepřijde a uložili jsme pod stříšku a dobře přespali noc. Ráno už nepršelo, nic jsme nepoškodili a dali opět na  údolní cestu. A měli jsme i další štěstí, za námi zastavil taxikář a že jede Ružomberku a nás tam vezme zdarma. Moc jsme děkovali a tak se nám cesta zkrátila.
   Ale léta utíkala a věci se trochu politicky měnily. Ještě se nám podařilo „slovenské“ léto v roce 1938. Odevzdání Sudet Němcům bylo v témže roce, ale na podzim.
 
   To jsme ještě netušili, že byl pro nás poslední rok 1938 na Slovensku.  Já i Zdeněk jsme odmaturovali a přihlásili se ke studiu medicíny. Prázdniny jsme věnovali  ještě velké cestě
po Slovensku. Navštívili jsme Banskou Bystrici a prošli krásným okolím  a navštívili jsme také na několik dní medický tábor poblíž Slovenské Lupči, neb jsme se již také cítili mediky… A pak jsme šli opět pěšky  na tábor Mladé kultury, tentokrát na pěkném místě poblíž soutoku řeky Oravy  s Váhem. Krása. Loučka u lesa a dokonalá řeka Orava.                                                                                                                                                                             
Byl tam také náš básník Jiří Orten a musím sdělit zajímavou příhodu. On šel domů něco dříve a na rozloučenou řekl takový verš:
- A vítr zvedne se, hlavy nám zamotá,
 je všeho konec – lásky i života.-
A jaký byl jeho osud. On chudák  v r. 1940 – již s židovskou hvězdou na kabátu – byl přejet v Praze autem a po zranění zemřel…
   I my jsme se později rozloučili a směřovali jsme na ještě na jih.  Cestou jsme potkali na silnici asi tři  nákladní vozy a vedle se pásli asi tři koníci. Na kamenité silnici pracovalo několik Cikánů a my jsme se s nimi pozdravili – oni též a dali se dokonce trochu do řeči: Víte, my to tady takhle opravíme, dostaneme několik korun a pak táhneme dál, až se zase dostaneme někde na nějakou takovou práci.  Na to jsem si často vzpomínal. Jim vyhovoval takový život. Byli to  něco jako Nomádi. A my se ubírali do Čech.
    Vzpomínám jak jsem se vracel, naši byli na dovolené
ve Stříbrné Skalici nad Sázavou a maminka mne nějak zahlédla, jak přicházím po louce směrem k jejich ubytování. Vyběhla a oběma rukama mě objala. Byla ráda, že jsem v pořádku zase v naší rodině…I já byl rád zase u maminky…
 
Léta běžela a v březnu 1939 vznikl Slovenský štát a tak nacisti ihned nás 15. března 1939 obsadili a utvořili tzv. Protektorát. Vysoké školy ještě fungovaly a my jsme se Zdeňkem stačili ještě absolvovat zkoušku z biologie a fyziky.
   A pak o prázdninách se menší zbytek z Mladé kultury rozhodl udělat ještě jeden – poslední tábor v Bujesilech, poblíž Rokycan na soutoku řeky Střely s Berounkou. Bylo to pěkné místo. Během toho pobytu přišla skupinka našich přátel, byli    židovského původu, jejichž rodiče ještě stačili dostat  víza  
na odjezd do ciziny.
   Mnozí se po válce i vrátili. Ale ti kamarádi s židovskou hvězdou – z těch se mnoho  po válce již  nevrátilo – byl pro ně připraven holocaust…
Na podzim 1939 došlo k demonstraci kolem 28. října -  to byl náš bývalý statní svátek – a medik Jan Opletal byl zraněn německou střelou – a on později na   chirurgii  zemřel.. 15.listopadu 1939 měl pohřeb a my jsme se loučili s ním na Albertově. 16. listopadu 1939 byl klid i pokračovala výuka. Ale den nato – 17. listopadu 1939 my, kteří  jsme bydlili v Praze
 a přišli k našim fakultám, jsme  spatřili, jak vše bylo obsazeno  německými hlídkami a zavřeno.
  A pak byla zveřejněna situace s nočním odvozem studentů z kolejí do koncentračního tábora Sachsenhausenu  u Berlína.       Naše vysoké  školy byly zavřené na šest  let.
I Zdeněk Fink  byl  mezi  odvezenými studenty.
 
 A my všichni, kteří jsme vše přežili, jsme musili čekat  šest  let, abychom vůbec mohli dostudovat.
  Další události jsem popsal již  v publikaci Fragmenty…
                                                   Václav Dobiáš
 
*Poznámka mimo:    vzpomínám na otce, jak říkal, když se blížil již stovce let, jak nohy váznou a jak běhaly a běhaly… On byl skutečně velký chodec pěšky. I já děkuji svým nohám, že mne všude těmi úskalími dokázaly nosit. Byly to takové přítelkyně po všech stránkách. Při chůzi si pomáhají ještě stále mi v mých 97 letech a dovedou potěšit i v klidu, kdy ležím, mazlí se obě spolu a jsou přítelkyně po všech stránkách. Jednou jsem zaslechl, když jsem vystoupal to naše třetí poschodí a trochu spočinul u zábradlí, jak jedna jakoby říkala: Libuško, vydržíš to ještě?  Odpověd´: Musím…