Náš rodokmen

10:25 1 komentář

Při jednom z mnoha pravidelných setkání bývalých spolužáků – maturantů libeňského gymnasia – jsme si mírně utahovali z jednoho kolegy, že je snad potomkem jednoho staročeského rodu s přídomkem „z Postupic“. 

Upřímně se zasmál a řekl, že nemá zdání a asi nikdo z rodiny o tom nikdy nepátral. A že by mu to možná v době nedávno minulé nepochybně víc přitížilo, než pomohlo. Trochu mne to jako nápad zaujalo, protože jsem si vzpomenul, že kdysi na počátku války otec něco doma projednával s jistým prošedivělým příjemným pánem, který mu sdělil, že se ve svém hledání nemůže, bohužel, už dál dostat. Bylo by asi nejspíše nutné žádat říšské úřady o zvláštní povolení na hledání v archivech v Sudetech a otec na to opáčil, že to, co zjistil, stačí a že není nutné vystavovat jeho, ani sebe, jistému riziku.

Zvědavě jsem se po jeho odchodu ptal, o co nebezpečného se jedná a jaké riziko by nás čekalo. Otec mi vysvětlil, že musí předložit doklady o tom, že je arijského původu, aby mu nebyl zabaven majetek a s rodinou odsunut neznámo kam. Že snad starší matriky byly z farního úřadu v Budyni předány do Litoměřic a ty už byly za hranicemi všedních dnů, jak jsme později zlehčovali skutečnost. Moje zvědavost mi samozřejmě nedala spát a tak jsem v Ottově slovníku naučném hledal heslo „Lhotský“ a zjistil, že takový rod s přídomkem „z Ptení“ existoval, ale ona obec ležela kdesi na pomezí Moravy a Slezska. To jistě nevylučovalo možnou migraci mužských příslušníků rodu do jiných končin monarchie, ale otec prý se nepamatoval, že by se kdy v rodině někdo zmínil, že by rod pocházel odjinud, než z Břežan. Spíše naopak. Když se v některé generaci narodilo více synů, tak ti odcházeli spíše do vzdá- lenějších končin.

Onen rozhovor na naší třídní schůzce byl však pro mne podnětem, abych se podíval do „rodinného archivu“, zda tam nenajdu ještě něco jiného, mně neznámého, nebo čeho jsem si dříve nevšiml. A našel jsem tam křestní listy, případně jejich opisy svého dědečka, praděda i prapraděda. Právě u toho posledního chybělo datum jeho narození (a podle pozdějšího ověřování i chybná data o svatbě, která však neměla žádný vliv na sledování linie rodu). To podnítilo mou zvědavost natolik, že jsem neváhal zavolat na budyňskou faru, abych požádal pana faráře o vyhledání onoho utajeného data. Ochotný správce farnosti mne trpělivě vyslechnul, leč jeho odpověď mne v tu chvíli zklamala. Později mi došlo, že to bylo dobře (neboť moderní technika je někdy mocná čarodějka), protože v Oblastním archivu v Litoměřicích se tak soustředily všechny matriky z celé severní oblasti Čech. Díky dotaci jisté náboženské skupiny z USA, aby asi i exulanti ze Sudet mohli k podkladům o svých předcích, probíhala digitalizace všech archivních materiálů. To vedlo nejen k úsporám času, ale hlavně k ochránění všech archiválií před nenávratným opotřebením a poškozením. Takže místo nutných opakovaných návštěv severních Čech jsem v klidu seděl doma a čekal na sdělení potřebné internetové adresy. A potom v teple domova jsem mohl prohledávat matriky narozených i zemřelých i uzavřených sňatků. Taková selanka však končila někdy kolem data 1800 našeho letopočtu, kdy teprve se vlastně začala používat latinka, místo dříve používaného kurentu. Měl jsem však přece jenom proti hledačům z mladší generace jistou výhodu v tom, že za války jsme se s učebnicí Dr. Augustina nejdříve němčinu učili psanou a tištěnou kurentem a teprve později i latinkou. Podobně na tom byli dříve kaplani a faráři, když Josef II. roku 1784 zavedl matriky povinné a s jednotným členěním. A tak jako i dnes se liší rukopis jednotlivých lidí v latince, tak i tehdy měla řada písmen různé varianty, což občas  komplikovalo čtení. To vše se však s trochou trpělivosti a porovnáváním různých zápisů překonat dařilo, jenom v období sedmileté války 1756 – 63, kdy prušáci 1759 Budyň vypálili, se objevily v zápisech „díry“. Toto překonat mne napadlo způsobem obráceného časového sledu, aneb jak říkáme my (vytahující se) latiníci „ab ovo“. Ale jak na ten začátek?

Lhotský ze Ptení to zřejmě nebyl, ač nejstarší zmínka, kterou se mi podařilo najít, je právě o člověku, který se svými jezdci chránil ústup císaře Zikmunda do Uher. Za odměnu pak, pocházeje sice z Vranové Lhoty, dostal obec Ptení a tak vznikl tento rod. V českých zemích sice bylo na 350 různých Lhot, takže mnozí rodáci i nešlechtického původu mohli po přestěhování kamkoliv pro rozlišení dostat přezdívku Lhotský, ale odborná literatura uvádí, že s přijímání jmen podle původu se přestalo asi ve 14. století. Samozřejmě výjimky potvrzují pravidlo, občanské průkazy neexistovaly, třicetiletá válka promíchala celou střední Evropu, zkusme to tedy odjinud a jinak.
Když byly matriční záznamy k dispozici, ověřil jsem si, že datum narození prapraděda Jana tam nikde není, ale u data úmrtí 1849 je uvedeno stáří 80 let. Navíc je dokladem toho, že i tehdejší kaplani či přímo faráři mohli být na štíru jak s psaním a čtením navíc středověkého kurentu, takže jeho manželce přisoudili příjmení Bouba, naštěstí místo narození Evaň  bylo čitelné a zápis v libochovické matrice potvrdil, že příjmení bylo Pouwa. Ale otázka, kdo byl otcem Jana, kdo dědem atd., trvala. Když to nešlo přes jména, napadlo mne, že snad by pomohlo hledat přes grunt. Přece snad majitel panství, i když byly války a města hořela, mohl mít věrné úředníky, kteří nějakou evidenci gruntů a pozemků mohli vést. Úrovni dnešních výpisů z evidence nemovitostí to neodpovídá, ale již tehdy platilo, že co je psáno, to je dáno, pokud to neshoří, jako Rulla berní Marie Terezie ze samého počátku 17.ého století. Oblastní archiv dodal kopie výpisů z Rulle berní 1654, urbáře Budyně z r.1675 a z pozemkové knihy budyňského panství ke gruntu č.11 ve vsi Břežany nad Ohří. A tam jsem konečně mohl najít počátek „sezení“ svých předků na gruntu. Tento grunt, zvaný Alexovský asi po prvním známém majiteli, který ho založil a postavil, byl v první polovině onoho 17. století obýván jistým Mikulášem Rostanem, který zřejmě zahynul nebo zmizel v průběhu válečných událostí. Tak se tedy tam 1650 usadil Jiří Lhotský a jeho pravděpodobně mladší bratr Jan v Budyni. Záznamy z budyňské panské kanceláře neuvádějí, odkud přišli, ani jejich věk. Lze jen odhadovat, že Jiřímu mohlo být kolem 30ti let a možná přišli odkudsi z východní části Čech, či dokonce až z Moravy.
Bylo tedy zřejmé, že Jiří se na gruntu č.11 stal v Břežanech pánem a zakladatelem nové linie rodu. Z dalších informací a dat dvorní kanceláře jsem se dozvěděl, že zemřel asi kolem r. 1680, zanechal však záznam, že dědicem po jeho skonu bude nejmladší syn stejného jména – Jiří, ale ten rovněž skonal krátce po svém otci. Nakonec tedy r.1682 grunt převzal nejstarší syn Bartoloměj. Zřejmě tehdy bylo určitým materiálním zabezpečením držitele gruntu za svého dědice určit toho nejmladšího, který mu nemohl být konkurentem a jen tak měl tehdy šanci opět nejstarší syn Bartoloměj. Nepochybně v případě nedospělosti synů mohla vést grunt i matka (a případně se i vdát), ale dědicem se pak s odstupem času stával opět rodinný příslušník. I takovýto případ se v historii gruntu č. 11 stal o pár let později a zápis se nezmiňuje o nějakých problémech. Jak víme z podkladů pro Tereziánský katastr, byl Bartoloměj ještě v r. 1715 uváděn jako držitel gruntu, avšak o tři roky později rovněž skonal. Protože matriky se začaly na farách povinně vést až od r. 1695, byly ty zápisy v dvorské kanceláři jedinou právní jistotou. Avšak v další historii rodu a gruntu se asi s velkou pravděpodobností žádné neřešitelné komplikace nepřihodily a rod se asi i s Janovou odnoží mohl rozrůstat do šíře, kterou rozplétat by určitě bylo nad mé síly i mně vyměřený čas.

14.ledna 2016 František Lhotský