DNESKA 11 - Náš čas pokračuje

Věra Rysková, Václav Dobiáš 10:42 0 komentářů

Vzpomínky ze série DNESKA píše Věra Rysková (vdova po Janu Ryskovi, autorovi dětských knížek - např. Táto, sežeň štěně, Anička jde do školy) a Václav Dobiáš. Jsou to úvahy a vzpomínky z korespondence, kterou si tito dva sourozenci zpestřují seniorský svět a čas. Mezi Hradcem Králové a Kytlicí putují dopisy minimálně jednou týdně. Korespondenci s jejich svolením zaznamenala moje maminka. Lenka Suchánková.

Hodiny se mohou zastavit, ale čas, čas, ten jde stále dál.
                                   (Lužické přísloví).
  Leden 2009 uběhl, trochu nás přitiskl k zemi svými rampouchy, ale skrze ty rampouchy už prosvítalo světélko dalších nadějí.
A my pokračujeme s Věrou v dopisování a každý týden přichází psaní od ní, od nás. V tom předvánočním chvatu a i potom později si vzpomínám na starší časy. Lituji maminky, že musely dělat skoro všechno ručně, úklid bez elektroluxů, potraviny přechovávat bez ledniček, praní – velké prádlo i malé prádlo – podlahy, okna, vaření atd. atd. Byla to většinou práce maminek, jen někde měli služku. Dnes nám vydatně pomáhají moderní přístroje jako pračky a různé další prostředky na mytí oken, podlah atd. Svět nadělal v tomto směru mnoho pokroku. A přesto, přesto: lidé se mnoho nezměnili: lhostejnost, drogy, zločinnost, jako by ten technický rozvoj ještě trochu všechno více umožnil. Je více volného času (?).
A co medicína? Lituji lidi, kteří musili zemřít dříve, než se objevila celá řada vyšetřovacích, medikamentózních a operačních výkonů. Žili jsme v tom, pozorovali a používali ten pokrok. Jako příklad uvádím třeba leukémii – byla zcela nevyléčitelná. Dnes se uzdravuje novými metodami asi 70% leukémií. A naděje jde ještě dál: kmenové buňky mají naději vyléčit cukrovku i jiné nemoci, snad i Alzheimerovu chorobu a i některé rakoviny. A ještě vzpomenu ty  bypassy, které zachraňují mnoho cévních nemocí, včetně infarktů srdce atd. atd. To všechno nelze ani vyjmenovat a mnoho je zatím ještě jen na obzoru. Buďme rádi takovým obzorům a že je ještě můžeme aspoň z dálky pozorovat a vnímat.
Věk se prodlužuje, civilizace však zabírá stále více přírodního prostře, země se přelidňuje. V tomto směru, jako by si lidstvo nevědělo rady, jakým způsobem tyto negativní jevy usměrnit. Poradí si příroda sama – např. novými nemocemi, mutacemi virů či podobně? Ani to by nebylo nejlepší řešení, i když je příroda stále hlavním rozhodčím – asi (?). A nechci mluvit např. o válkách, které vyhubí milióny lidí, ale nikdy nic nevyřeší a je to způsob zcela nehodný lidí.
                                                                                                        V.D.


   4.2.2009. Již tedy únor: ten menší bratr všech měsíců. Přesto je také nadějí přicházejícího předjaří. Ptáčkové již přelétávají po větvích, holoubci se řadí na anténách a podobně. Tak si říkáme: sivá holubičko tvá šedá pírka nosíme již na svých hlavách. Tak jde život!
Libuška musí na zubní pro opravenou protézu. Už jsme skoro samá protéza, sluchadlo, brýle, zuby, hůl a už ani nevím, co všechno ještě přijde. Ale to je život a stáří. Jinak to nejde. Nebudeme z toho ani moc smutnit!               V.D.
                                                                                                                                                                                                                                                                                 
Čtu si Dostojevkého Zločin a trest –rusky-. Jak v každém člověku je dobro i zlo a jak  ta či ona stránka může za různých okolností zesílit. To je stále ten Dostojevský, který kdysi stál ve skupině odsouzených k zastřelení, již všichni přestrojeni do jakýchsi rubášů. Výstřely padly, prbní a pak i druhá řada byla popravena, on byl v třetí řadě a tu náhle přišla milost. Pak byl 4 roky vězněn – Zápisky z mrtvého domu. A nato jsem vzal česky Annu Dostojevkou: Život s Dostojevským. Moc dobrá žena , děti 4 , 2 umřely, ale v rodině nebyl žádný hmotný blahobyt – ač byl Dostojevský uznávaný jako velký autor ruské literatury – byly dluhy, splácení a stálé finanční obtíže. Dosatojevský v tomto směru byl zcela nepraktický a leckdo ho i šikovně okrádal o honorářích někdy i podivní nakladatelé nebo i příbuzní z jeho rodiny. Tak jsem si pěkně početl! Vše se odehrává asi tak v letech 1860-1881 – do smrti Dostojevského.
Také celá rodina prožila 4 roky v cizině – Německo, Francie, Švýcary, ale i „kouzelná“ Praha – jak píše Anna. Tak také Doastojevský propadl hráčské ruletě – a skoro vždy prohrál. Pak napsal román: Hráč! Nkonec toho nechal, měl již rodinu. A jak prý byli zase rádi, když se vrátili domů – na svou Rus! ( Cestička k domovu známě se vině, je lepší, krásnější než všechny jiné – Sládek). Tak to platí skoro vždy! Matka! Domov !

Pak jsem našel něco z poezie O. Mikuláška:
Už je podzim, z pole dým…
A noci jsou o to delší,
Oč kratší jsou naše dny…

Ona u něho, on u ní
Hledají novoluní …

Snad jen to peříčko,
Co jsem ti kdysi dal
A které zapomnělo už
Na svého holuba …

Snad jen ten kaštánek,
Co jsem ti věnoval,
A co už dávno zapomněl
Na svoji větev, na svůj pád…

Škoda, že jsme O. Mikuláška znali nějak méně,. Než ty naše : Seiferty, Halase,  Holana, Nezvala, Holana atd …                                                                  V.D.                                                                                                                            
.
    Píšu kolem 20.2.09. Sníh je teď i u nás v HK, kde ho bývá málo. A právě ještě sněží. Koukáme z oken na různé ptactvo: kosové. Málo vrabců, holubi samozřejmě a hned vedle poletují krásné straky. Koukáme právě, jak jedna zápasí s proutkem břízy, aby ho uštípla a pak si ho odnesla někam na strom, aby doplnila své tak trochu nepořádné hnízdo. My ta hnízda pozorujeme na několika stromcích kolem nás.
Máme ty ptáky všechny rádi. Někdy proletí něco cizokrajnějšího, co my neznáme. Asi něco stěhovavého nebo to je jen naše neznalost.                V.D.

Píšu ten milý dopis Jaroslava Ježka – který asi psal své paní z nemocnice v New Yorku a poslala nám jej Věra:
„Dvacáté století nějak zapomíná na svobodné myšlení celého lidstva, které stále hledá  nový a nový a krásnější vývoj pro časy lepší. Kam to půjde dál? Či snad se valí neodvratná katastrofa pro celé údobí země? Šel snad vývoj lidstva rychlejším tempem, než tomu chtěly přírodní zákony? Za vším je dnes jenom otazník. Dnes je doba šílených událostí, které se mění od hodiny k hodině. Dnes Ti píšu dopis, a co se možná všechno stane, než to budeš číst. Možná, že z něho budeš mít nějakou radost vlivem událostí nebo budeš taky smutná, že bude celkem nesmyslnou věcí jej ještě  vůbec číst. Všechno dnes je jen šílený otazník. Já sám ale nepřestávám věřit v to, že to dobře dopadne, protože si to jinak neumím dost dobře představit a mám důvěru v ty lidi, kteří mají krásné, upřímné oči. Nakonec musí přeci jenom dobro zvítězit nad zlem. A s tím musí být zúčtováno dokud nenastane svrchovaná převaha nad vesmírem. Já přeci jen věřím, že bude svítit zase čisté a teplé slunce nad našimi hlavami, které jsou tak uštvané samým očekáváním strašného zla …                                         V.R.

Ještě můj dodatek: A jak to všechno pokračovalo již tenkrát, tak pokračuje i nyní: přemíra techniky, složitosti přírodního prostředí a také přelidnění, tak aby lidstvo samo svou přítomností „nevybydlili“ Zemi ! Snad nikdo ani neví, co udělat, jak na to.                                                                                          V.D.


   Začíná březen 2009, ten měsíc klíčení. V koříncích, cibulkách, hlízkách se připravuje ta skutečná jarní exploze.

Ale vzpomínám, jak před právě sedmdesáti lety – 15. března 1939 nás přepadly hordy vojáků nacistického Německa. Bylo již po tom hanebném Mnichově, Sudety byly odtrženy a my, jako malá republika, jsme byly vydáni svému osudu. Byl to rok, kdy jsem vstoupil na medicínu, zápis byl tenkrát pro politickou nejistotu o měsíc odložen. Při zápisu jsme byli varováni, že jsme teď malý stát a že lékařů nebude tolik zapotřebí. Rozmyslete si to. Nerozmysleli. Ale už tenkrát byl zápis uzavřen pro židovské kolegy. A to ještě z pilnosti a iniciativy naší tehdejší vlády t. zv. 2. republiky!
Slovensko se odtrhlo – vznikl klerikální Slovenský štát a my byli přinuceni dát se pod ochranu Říše! Tehdejší prezident Hácha se nalezl v pěkné pasti…
Zatím jsme studovali dál, když přišel osudný 15. březen 1939. Šel jsem ten den na praktika, měli jsme právě anatomické pitvy. Byl nepěkný den, padal sníh s deštěm, byl vítr a chladno. Šel jsem po Příkopech, kde již městská doprava byla vyloučena. Na Příkopech se hrnuly hordy německých vojáků převážně  na motocyklech. Na chodnících bylo mnoho lidí, nadávali, tu a tam i něco házeli na vozovku, zvedali pěstě a já jsem skoro nemohl přejít na druhou stranu, abych se dostal na fakultu. Na konci Příkopů jsem pohledem na Václavák zahlédl velkou vlajku s tím zkurveným křížem. Dral jsem se dál. Až se mi konečně někde u Můstku podařilo přejít na druhou stranu a namířit si to k fakultě.
Přišel jsem do pitevny, když jsem si předtím oblékl bílý plášť. Na pitevně panovala léta úcta k nebožtíkům. Nesmělo se ani moc nahlas mluvit nebo se dokonce smát! Když šel nějaký kolega v civilu například něco někomu jen vyřídit, musil si odkrýt hlavu jako projev piety. Někteří již pitvali. Postavil jsem se také se svými skalpely k vykázanému nebožtíkovi. Ostatní se vyptávali, kudy jsem šel, jak to tam vypadalo. Popsal jsem jim cestu a s pohledem na naše nebožtíky v pitevně jsem myslil na to, jaká budoucnost nás asi čeká. Neměli jsme žádné dobré iluze o hitlerovském nacismu. Předtím už byl zábor Rakouska a napadení Polska a po podivné „mírové“ dohodě se Sověty, kteří si také pak zabraly „své“! Čas běžel, my jsme pořád ještě studovali a ke konci školního roku skládali zkoušky  z biologie a fyziky.
I po prázdninách jsme pokračovali ve studiu, až přišel ten osudný 28. říjen s demonstracemi hlavně na Václavském náměstí s poraněním našeho kolegy Jana Opletala ranou z německé zbraně. Několik dní byl léčen na chirurgické klinice, ale zemřel. Schylovalo se k jeho pohřbu. V ten den – 15. listopadu 1939 – jsme stáli skoro všichni na Albertově a čekali, až ponesou do pohřebního vozu tělo Jana Opletala z Ústavu soudního lékařství. Při vchodech našich ústavů stáli i naši profesoři. Občas se naším zástupem arogantně probíjeli němečtí studenti, neboť naproti byly budovy německé části Karlovy university. Konečně jsme se dočkali.
Doprovázeli jsme pohřební průvod směrem na Karlovo náměstí a tu, již nahoře začalo docházet k demonstracím. Kolem nás také začala kroužit německá policejní auta a došlo ke střetům. Studenti začali strhávat německé nápisy z tramvají a autobusů, hlasitě  protestovali proti nacistické okupaci, až k večeru se vše trochu uklidnilo.
Druhý den byl takový jakýsi podezřelý klid. Trochu jsme všichni očekávala, co asi z toho protestu bude. Ale ten den ještě výuka pokračovala normálně. Pamatuji se na svůj poslední krevní obraz na praktikách u prof. Laufbergera. Další den byl však ten osudný 17.listopad 1939 – je tomu právě těch 70 let! My, co jsme bydlili mimo studentské koleje, jsme přišli k fakultním budovám, kde však u vchodů hlídkovali němečtí vojáci a byl konec. Nato jsme se dověděli, že všichni studenti z kolejí byly v noci přepadeni a odvezeni do koncentračního tábora Sachsenhausenu – poblíž Berlína. Jen studentky tenkrát propustili, ale 9 funkcionářů ještě na místě zastřelili. Pak jsme v následujících dnech četli vyhlášky, že všechny české vysoké školy byl zavřeny na 3 roky. A totéž bylo i v
Brně. Jenže zavření škol trvalo 6 let – to jest až do konce 2. světové války.
A tak jsme viděli bídu koncentráků, viděli jsme i mnoho nebožtíků, a to třeba jen hromadách v příkopech, po mnohých zbyl třeba také jen popel. Byl jsem pak také zavřen na několik let a poznal, jak ta zkáza vypadala. Málokdo si to dnes ještě živě pamatuje a já, který se dožil svých 90 let života, lituji všech těch miliónů mrtvých. Lituji...
Vzpomínka na ty doby ještě pokračuje. Přišli Rusové se spojenci jako osvoboditelé. Tenkrát jsme je vítali. To jsme ale ještě nic netušili, co to je stalinský „socialismus“. Zvůle, bezohlednost, nespravedlivé popravy, násilné znárodňování. To už nebyly někdejší představy o rovnosti, rozvoji a všeobecném blahobytu pro všechny. Hospodářský rozvoj byl postupně zabržděn.
Pak udělaly definitivní tečku za svým přetvařováním – kdy k nám v noci vtrhli21.srpna 1968. Stejně jako tenkrát Hitler! To byl definitivní konec, udělali ho sami. Kdo znal tehdejší politickou situaci, dovede si vážit někdejší odvahy našeho Dubčeka. Myslím, že on nebyl dodneška dostatečně oceněn.
Tak skončil rok 1968.                                                                         V.D.
   

Kdysi - asi  koncem března kolem r. 1962 jsem  měl asi týden volna a zajel jsem s našim předškolákem Míšou do Říček. Libuška nás vybavila jídlem i penězi. My jsme tenkrát byli ještě v budování chalupy a různých věcí nebylo jen tak k dostání. Jak jsme jeli přes Rokytnici v O.h., viděli jsme ve skladu dřeva pěkná prkna. I to se tenkrát těžko shánělo. Tak jsme tam šli, koupili prkna skoro za všechny peníze od Libušky, prkna jsme naložili na zahrádku a už jsme si to mířili k naší chaloupce v Říčkách.
Prkna jsme složili v takové kůlně, pojedli jídlo od maminky a unaveni jsme si přinesli staré deky, dali vedle toho složeného dříví a bez odstrojení jsme si lehli na zem, přikryli se také dekou a ruku v ruce usínali. A Míša mi trochu zapíval, co znal z mateřské školky. Tak jsem se dověděl, že „usnul vrabec za komínem, tichounce tam spinká, přilož, Jirko, do komína, ať mu není zima“. Ale ono toho bylo více, jak „kočička bílá má přijít dolů, máme tu mlíčko, popijem spolu“ a nakonec že „sluníčko zapadá za hory, pasáci pečou brambory, sluníčko zapadá za kostel, pasáci lezou na postel“. A už jsme usnuli oba unaveni.
Druhý den jsme se dali do nějakých oprav s těmi prkny, jídlo z domova nám došlo, ale měli jsme tam ještě brambory. A tak jsme pracovali, jedli brambory, večer si zpívali a spali. Pak v sobotu přijela Libuška, a to i s jídlem, divila se, že jsme peníze na jídlo utratili za prkna. Ale spasila nás, neboť přivezla s sebou i to dobré jídlo.                                                                                               V.D.

2.3.09. Vzpomínám si na Šrámkovu báseň: Přicházejí, odcházejí …

   Opravdu: ve svém okolí pozorujeme, že některé lidi už nepotkáváme. Znávali jsme je od vidění – starší lidi, zdravívali jsme se, ač jsme se znali jen podle pohledů. Nejsou… Jsou však jiní, mladší. Maminky s miminky v kočárcích. Stačí se usmát na dítě, zamávat a maminky se pyšně usmívají s myšlenkou, jaké mají pěkné dítě. A zase se s nimi zdravíme. To jsou ti, co přicházejí… To je ten nekonečný světa kruh: Přicházejí, odcházejí!                                         V.D.


   3.3.09. Libuška je už zdráva, už mi zase opravuje chyby v textu. Naproti nám na bříze staví straky – krásně – své nepořádné hnízdo z větviček. Jim to ale  asi stačí. Moc pilně teď pracují, on a ona – zřejmě - aby bylo kam položit vajíčka. My to rádi pozorujeme a máme je rádi, jsou krásní. Jejich neupravená hnízda známe i z jiných stromů. Jsou to takoví nepořádníci, stavbu chalupy by jim člověk nesvěřil. Pozorujeme je, čekáme, až vyvedou mladé. Pracují pilně  přímo před našimi okny jsou moc pilné, na tom hnízdě to ale není znát. Jak je jiné než vlašťovčí, kosí nebo dokonce čapí! Pracují tu už  asi týden, uvnitř pořád něco šetrně upravují.
Děti nás rozmazlují, teď nám koupily nový koberec – pěkný. A vůbec, Libuška je pěkně vychovala, ona je taková mateřská, takže se jí podařilo i mě trochu vychovat – snad.
Počasí je dost odpudivé, sníh zmizel, ale my jsme v příjemném zatepleném domě a čteme a píšeme a chodíme do školy pro obědy a někdy na poštu. Za týden jede část našich potomků na jarky do Říček.                           V.D.
                                                                          

Milá Věro, je březen.                                         K 18. březnu 2009.
A to je, Věro, také Tvůj slavný měsíc, měsíc vysokých narozenin – 94. V naší rodině byla vůbec velká dlouhověkost. Musíme poděkovat svým předkům za ty geny, Díky, ovšem, kdyby se do toho daru dostalo nějaké neštěstí, zahynutí ve válce, zlá nemoc, obecně nějaký smrtelný úraz, ty geny by bývaly nepomohly. A tak jsme měli štěstí. Žijeme dlouhý život a vidíme také mnoho změn a jako vždy mnoho kladných i mnoho záporných. Takový je život, který ubíhá tím rychleji, čím jsme starší (furt je pátek!). Co znamenal týden volna v mládí, co prázdniny, co studium. Nyní je vše nějak kratší, týdny, měsíce, roky - vše plyne a plyne. Na něco zíráme jako na novost, na něco asi tak, jako to že už tady dávno bylo. Někdo věří v Boha, někdo v posmrtný život. Je to dobře, pokud mu to pomáhá. Všichni jsme vyrostli v křesťanské kultuře a uznáváme vše, co je  v ní dobré. Příroda je však pro mne i pro Tebe jediný bůh, ta vše řídí, my - lidé to jen můžeme případně trochu kazit, ale příroda má nekonečné možnosti, jak nás trochu přibrzdit: nemoci, mutace virů, pustnutí krajiny a jiné pohromy atd.
My jsme rádi, že si můžeme pořád ještě dopisovat, vyměňovat své vzpomínky, myšlenky, názory, že jsme vyrostli v dobré rodině, že jsme poznali mnoho ze světa, z našich zaměstnání a že můžeme mít takový širší náhled na svět. I když tělo třeba již tak neslouží, i když už máme několik různých pomocných náhrad (oper. očí, brýle, jiné operace, náhradní zuby, uši – sluchadla - atd.), je hlavní, že hlava – mozek ještě dost slouží a můžeme se takto kontaktovat. Je to velmi cenné. I to je to, co nám jaksi prodlužuje život. (Vzpomínám na Jitku: nikdo neví, proč se u někoho tvoří a v mozku ukládají amyloidové plátky  a ty pak oddělují mozek od ostatního těla, přestává tělesná, ale postupně i další celková komunikace – Alzheimer. Jitka by bývala měla také v březnu narozeniny). Nebojme se stáří, stáří je přirozený běh života. Trochu se bojme spíše senility.                                                                                       
                                                                                                              V.D.

       Milá Věro, připojuji se k přání k Tvým vysokým narozeninám, aby ty další dny, týdny, měsíce a roky pluly dále v klidu a spokojenosti uprostřed Tvé milé rodiny - v plné svěžesti s lepšícím se zdravím, přeji vše, všecko dobré. Ani ta kolena aby tak nezlobila !
                                                                                                      Libuška.
     
            Březen je vlastně náš národní měsíc. Nejen, že jsme Jitka a já svými dny narození obohatily československý národ – byl to i „tatíček“ Masaryk a že jsme jej taky náležitě oslavovali. Já – jakožto národní recitátorka pokusné třídy pí učitelky Marie Kühnelové – jsem vymetla všechno, a to i ten svátek „tatíčka“, ačkoliv jsem byla dcerou tatíčka Františka Dobiáše, zapřísáhlého levičáka a tudíž nepříznivce „tatíčka“ Masaryka – jsem recitovala v Obecním domě v Praze  „tatíčkovi“. Ani sváteční šaty jsem neměla. Štafáž mi dělali 4 moji spolužáci. Potom k nám přišel ministr školství Beneš a říkal, že to bylo moc hezké, ale že to nebylo slyšet! Tehdy nebyly ještě žádné mikrofony.
Prožili jsme toho hodně, viďte? 15. březen 39 a tu okupaci nacisty. Já jsem se na ten pohyb německých motorek a vozů dívala okny z dívčí školy v Břevnově. Pak ten protektorát, atentát na Hendricha a pak ty popravy – bylo toho hodně! Všechno jsme přežili: V ČSR, pak v 2. republice, pak v protektorátě, pak opět jako ČSR a později ČSSR, pak převrat a oddělení od Slováků – tedy nakonec jsme v Česku! Tím to putování po tolika státech – i když jsme se nehnuli z místa – stačí!                                                                                             V.R.


   A už je tady duben 2009 – je to takový malý rošťák, usiluje stále o změny. Na každém nádraží mu lidé mávají s deštníky v rukou…
A Ty máš narozeniny, Libuško. Těch 87 let – to je ještě mládí, neboť je vše relativní. Je krásné, že na Tebe počká i ten pán v Garni, co nás obsluhuje při takových rodinných sešlostech, on že počká, až budeš oslavovat devádesátiny, jako jsem je tam oslavil já s celou velkou rodinou.
Hlavně, aby nám to společně stále dobře šlo, jako dosud. Život nebyl bez těžkostí, ale dokázali jsme vybudovat domov – pro sebe i potomky. Máme si pořád co vyprávět, číst z literatury, dopisovat si s Věrou a s mnoha dalšími přáteli - a dokonce sledovat ještě stále ten náš současný svět. Je to štěstí.
V.D.

V dubnu přichází jaro trochu s proměnami, ale přichází. Občas slunce, občas déšť, ale příroda pracuje naplno: rostliny, jelení zvěř a vlastně skoro všechno . Začíná pomalu čas hnízdění a vysedění nových ptáčat a všech dalších mláďat.
Před našimi okny na jedné z břízek si vystavěly své hnízdo straky. Jsou krásné, černobílé, snad jako památka na černobílé někdejší filmy z našeho mládí. Vystavují zde svou krásu, aniž o tom vědí. Hnízdo mají již připravené, ale je takové jaksi neupravené, trochu ježaté, ze samých z větviček. Je to ale jejich hnízdo, pro jejich potřebu jim stačí – nakladou vajíčka, vysedí mladé a pak se zde budou kolem nás už volně potulovat a krásně létat.
Straky - jako krásný černobílý text básně – napsané černým písmem na bílém papíře…
A už vidíme jaro s K. Tomanem :
Na naší studně ráno zpíval kos – jde jaro, jde jaro.
A když jsem okna na sad otvíral, zpívaly pukající pupeny  - jde jaro, jde  jaro
(K. Toman ).
Ale trochu se vše mění tou naší technikou: večer na vsi, kdy zněly zvony tichým svatvečerem – modlitba vesnic stoupala chladným šerem, duch země zpívá – úzkost, víra, bolest v jediný chorál slily se a letí k věčnému nebi.…(Toman).  Slyšíme zvony? neslyšíme spíše hluk parkujících aut a traktorů, případně řev tzv. hudby z hlučných diskoték ?
Ale každá doba má své a musíme se s tím nějak vyrovnat. Musíme hledat a najít zase tu svou přírodu i její poezii.
My teď bydlíme v krásně zatepleném domě a kromě těch aut vidíme i kousek přírody , i stromy kolem, břízy, které jsme před domem kdysi přivezli z Říček a nyní jsou z nich statné břízy. Kousek dál vidíme zelené svahy a loučky. Člověk musí hledat a vidět.
V.D.

Dneska 7.4.09. mi můj dvoumetrový zeť Petr pověsil na zeď obrázky,,které mi poslal  zasklené a zarámované můj hodný Machova z Roudnice nad Labem.  děda s babičkou, s naší maminkou, teta Anda, teta Lidka, synovec Michal (Dobiáš). Na jedné fotografii je celá maminčina rodina – rodina strýc Václav a strýc Jarka. Na druhé fotce sedí maminka na zahradě s paní Krásnou v jejich domku na zahradce ve Střešovicích. Hned se mi  v hlavě začaly rojit vzpomínky na kus života, který naše rodiny společně prožily. Krásných se k nám do Prahy 7., Bubenské ulice přistěhovaly z Moravy – z Břeclavi s krásným malovaným nábytkem. Pan Krásný pracoval jako úředník ve Státním statistickém ústavu nedaleko od nás. Krásných měly dvě dcery -Libušku a Evičku a my -Dobiášovi - Věru, Veníka, Jitku – Miloš nebyl ještě na světě. Maminky se spřátelily a často ráno vyrážely s kočárky a se všemi dětmi do blízké Stromovky., kde seděly na lavičce a probíraly život. Děti si hrály na pískovišti a v okolí. Vraceli jsme se domů pěkně ušmudlaní, kde doma pak maminky uvařily oběd, aby také tátové, vracející se z práce, měli co jíst..
Takový život jsme žili do doby, než paní krásná, vlastně její otec – stařeček z Moravy - koupil Krásným pěkný jednopatrový domek ve Střešovicích s malou zahradou. To potom paní Krásná chodila velmi často k nám na návštěvu – v létě i v zimě. V zimě ve svém persiánovém kožichu a se svým voříškem Smokem. Bylo dost daleko a paní Krásná chodila skoro vždy obě cesty pěšky. Někdy jsme ji někdo z dětí doprovázely nazpět. Když přišla a odstrojila se, řekla: - Smoku, kýchni!- A dala mu  buřtíka.. Smok spokojeně ulehl pod stůl, maminky si uvařily kávu a zase probíraly život, mluvily hlavně o dětech, které byly již ve školách.
   Byla to idyla a pohoda, která je na té fotografii vidět. A tak mám  pěkně všechny s maminkou a tatínkem nad postelí a mám o čem přemyšlénkovat, než usnu.
V.R.
Shromáždění lékařů – důchodců v HK.   Bylo to 9.4.09.Já náhodou mezi nimi nejstarší. Tak jsme se všichni srdečně pozdravili, já dostal ten výtisk z Vojenských zdravotnických listů a tak jsme si všichni sedli, dostali pěknou svačinku a poslouchali, co je nového. Kdo umřel, kdo kolik má let, informace o Lékařské vojenské fakultě zde v Hk, jaké jsou teď v NATO nové úkoly, např. polní nemocnice v Afganistanu a jinde. Je to všechno už jiné, mladí již „sloužit“  nechodí, armáda je profesionální. My už to máme všechno za sebou…
Mezi jinými mne oslovil jeden slovenský náš lékař, popřál mi a já ihned: -ďakujem pekne! -. Mám a měli jsme  v rodině rádi slovenštinu a Slovensko. A my dnes máme dokonce v rodině jednu Slovenku přivdanou a jsme rádi. On říkal, že oni – rodina – jsou taky pořád spíše Čechoslováky. No, ale teď už je skoro všechno pryč, může se do obou zemí volně jezdit – jenže my už nejezdíme pro věk. Ale bylo to krásné. Bavili jsme se dál o tom, že je dobře, že teď je to zase všechno volné a že jsme jako dva blízcí bratrské národy.
Pak bylo ještě mnoho setkání, vzpomínek, nabídky, že bychom mohli jezdit do lázní jako důchodci levněji a i jiné výlety byly nabízeny – ovšem teď to už nebylo nic  pro nás dva s Libuškou. A tak se zatím stále scházíme každý rok.
                                                                                             V.D.

     Epernay – menší město ve Francii v kraji Champagne. 11.4.09. se sešel u nás větší kus naší rodiny, aby popřál Libušce k narozeninám. Děláme to s rodinou po částech, protože je nás moc rodin.
  A tuMíša předložil láhev šampaňského z Eperrnay. Byl tam nedávno za nějakou odměnu na týden. Je to zajímavé, já byl v Epernay náhodou v r. 1947. Byl jsem členem skupiny, která dělala reemigraci našich bývalých občanů z ciziny. Zastávka v Epernay byla tenkrát zajímavá. Jednak nám ukázali sklepy, kde se víno připravuje, jaké jsou s ním povinné manipulace. Bylo to dole jako někde v Metru. Pak byly ochutnávky různých druhů. Nějak se tam objevila zdravotní sestra, Ruska, které se nějak umístila ve Francii, a že už se nechce vracet. Já jsem s ní mluvil rusky, tak mě zavedla do tamnější nemocnice, abych viděl, kde pracuje.
   Má to ještě pokračování: Nějakým starším přítelem Československa jsme byli pozváni k němu na oběd. Měl pěkný sál a my jse´me s nám mohli trochu mluvit francouzsky asi jen tři – byla to taková školní franština, ale  přece jen dostatečná. Na dohovor. Pak jsme jedli – byly předkládány malé porce různých jídel a zapíjelo se šampaňským. Bavili jsme se. A když jsme myslili, že nějaký ten pořadový talířek jejiž poslední, mýlili jsme  - vše ještě pokračovalo. Tak to byl tradiční francouzský oběd.
  No, a jak život jde, přišel  s podobnými dojmy. Oba jsme taky vzpomněli i té sochy onoho pátera, který s tím šumivým vínem začal dělat pokusy, až se podařilo. A je známe a dobré dodnes.

                                                                                                                 V.D.



24.4.44.  - Naše svatba na radnici v Praze.Na to jsme pak dostali týden dovolené Jeli jsme do Beskyd. Skoro všechny ostaní naše pohraniční hory nám nepatřily – byly německé.  V těch dnech se na Západě vyloďovali západní spojenci, aby vytvořily 2. frontu. V Ostravě jsme přespávali v hotelu, když přišla po půlnoci hlídka Gestapa, bezohledně na nás zabouchali a chtěli osovní doklady.  Ta 2. fronta je taky asi zneklidnila, nás tak, ale každého jinak. Odešli Další dny již jen krásná jarní příroda, klid v Beskydách, šli jsme a šli ruku v ruce. Tenkrát jsme pak došli až na chatu na Lysé hoře.
Na obou stranách se teď úporně bojovalo a padalo mnho nevinných lidí naverbovaných do té strašné války.
Přes hory jsme hleděli i na slovenské hory, kde probíhal partyzánský boj a kde také trpělo mnho nevinných lidí. Měli jsme to v hrdle lehce zatženo, i když my jsme právě byli mimo – v přírodě, v jarním slunci. Ale to vše, co se dělo, nebylo k zapomnění. A v Osvětimi kráčeli lidé, i maminky s dětmi za ruku do plynu.
Jak ten svět zlý a jak je všechno nějak protikladné.

                                                                                                                   V.D.


Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.