Narozeniny

Květa Pokorná 15:00 0 komentářů

Kapitola z připravované knihy  Nesmím to nikomu říkat. Kniha  je souhrnem vzpomínek na moje dětství od 3 - 6 let v Baťově domě" v rodné Kroměříži.

Dort se čtyřmi svíčkami se pyšní na bělostném ubrusu.
Bráška Olda s kytkou a mamka s tajuplnou krabicí, ovázanou růžovou pentlí.

Na moje narozeniny jsme již v lichém počtu, táta odešel. A já stále věřila, že se vrátí!!!
Se slzami v očích mě mamka k sobě vine, bráška napomíná : "Tulčo, už s tím netrap, jsi jako pominutá, opravdu. Copak nevidíš, jak mamku trápíš?"

Provinile se na ně podívám, Olda zapálí svíčky, musím je najednou sfouknout. S uražeností nabírám dech...podařilo se!
Z krabice na mě vykoukne velká sádrová panenka. "No  a už jsme zase čtyři, viď mami ", tvrdošíjně pokračuji. Olda mě zatahá za ucho, máma přidá štípanou pusu.

Za necelých čtrnáct dnů příjdou Vánoce. Venku padá třpytící sníh. Náměstí i přilehlé uličky se nastrojily do bílého, jakoby slavily se mnou.

Darovanou panenku s pohyblivými nožkami i ručkami si hned pokřtím na Toničku a naše vyprávění začíná. Stále ji učím slovíčka, ale Tonička mlčí, nechce ani muknout, kouká modrýma očima, tak povídám sama.

Odpoledne nás navštíví strýc František, slíbil mi velkého plyšového medvěda. Určitě příjde oholený a bude vonět pánskou kolínskou. Vlepí mi pusu a bude mě houpat na kolenou, to mám nejraději! Docela své sestřence  Zdeně závidím. Zato teta Lojzinka, jeho žena, mi upeče krásné sladké labutě s punčovou náplní, ty mám ráda! Paní vedoucí prodejny Matušová se svým manželem a dcerou Dášou, tu moc nemusím, mě obdaří kilovou krabicí s nugáty. To se s Oldou namlsáme!

Večer po uzavření prodejny všichni, prodavačky, Josefka (uklizečka) i pan Smutek (topič), mi dají pořádného hobla. Opět budu létat v povětří a máma plná strachu, se dá do křiku: "Už dost, už dost, vy nemáte rozum!"A pak  to nejkrásnější ze všeho, pravé saténové botičky do baletu!

Pouze jedna věc mě trápí, že musím od jara, jak mamka prozradila, na nepravidelnou docházku do mateřské školy. Atˇnerostu jako dříví v lese.

Stejně s kamarádkou Ilčou ze sousedního domu spřádáme plány, co s tím uděláme. Určitě na něco přijdeme! Ovšem vše držíme pod pokličkou před dospělými. Hanča ze Židovny, také kamarádka, nám slíbila pomoc. Zná různé fígly, nad svojí mamkou vždycky vyhraje. No uvidíme.

I když dobře vím, že moje máma se nedá jen tak opít rohlíkem. A navíc Hanku u nás nerada vidí. Její máma je silná katolička, každý den spěchá do kostela Panny Marie. Hanča tvrdí, že za jeden dětský hřích stačí odříkat jednu až deset motlitbiček "Andělíčku, můj strážníčku,...." a je odpuštěno. Moc ji nevěřím. Zato každým rokem v létě jezdíme s mamkou a bráškou na s. Hostýn, kde pravdelně navštěvujeme chrám Panny Marie hostýnské. Vůbec tomu nerozumím, proč, se vždy tak urputně modlí, vždyť ona určitě žádné hříchy nemá. Ale nikdy se neptám, Olda by mě opět zatahal za ucho a smál by se mi!
Vždycky si od ní nechám vyprávět příhodu, jak Panna Marie zachránila svými blesky všechny lidičky z Bystřice pod Hostýnem před zlými vojáky. No jo, naše zlatá mamka má vždycky pravdu a všechno zná!


















.