Na válečné roky v tršické škole vzpomíná Marie Zavadilová

Marie Zavadilová 14:35 0 komentářů

Školní léta očima malé školačky ve válečné době

V roce 1934 jsem začala chodit do školy do Penčic, kam naše Zábeštní Lhota patří i do farnosti. Když jsme byli páťáci, tak se nás paní učitelka ptala, který tatínek šel na vojnu, bylo nás několik, kteří se přihlásili. Tenkrát byla mobilizace a nastaly zlé časy pro český lid.
V září 1939 jsem se svými spolužáky začala chodit do měšťanské školy v Tršicích. Ze Lhoty jsme vycházeli v 7 hodin, v Penčicích se přidali další školáci z Penčic a Penčiček, a po cestě k Tršicícm se tvořily skupinky malé i větší... Postačili jsme také prohlédnout vše okolo, v zimě i panáky ve sněhu udělat, a na 8 hodin jsme byli ve školních lavicích.
Vzpomínám, jak nás maminka denně napomínala, ať cestou netropíme nějaké klukoviny..  na vše se tehdy jinak pohlíželo.
Kdysi jsem počítala, no kolem čtyřiceti nás bylo z těch tří vesnic, a to ti nejstarší jezdili na kolech.
Když se přesunovali přes náš kraj vojenské jednotky, byly to proudy velkých automobilů. Úzká cesta a čtyřicet školáčků, no měli jsme co dělat, abychom tu cestu do lavic zvládli bez úrazů.
V šesté třídě jsme dostali mnoho nových spolužaček a protože nás byl velký počet, měli jsme třídu v kreslírně.
Naší třídní byla paní učitelka Bittnerová, měla nás i z tělocviku. Často vzpomínám, když jsme po hodině pochodovaly tělocvičnou a zpívaly píseň "Louka, černý les".
Naučit nás takovou píseň za okupace, to byla velká odvaha od paní učitelky!
 
Louka, černý les, pod ním bílá ves,
tam naše kolébka stála,
tam mám chaloupku, jako na sloupku,
jak by se vydechnout bála.
A celá dědina, je jedna rodina,
co zasejem, to se sklízí.
Česká vesnice, tvrdé palice,
za to ale srdce ryzí!
Oráč na poli, svými mozoly
pro všechny chléb vyorává.
Z jeho roboty rostou životy
proto chce jen svá práva.
Z Čech, Slezka, Moravy,
z Prahy do Ostravy,
my všichni krev stejnou máme,
pro svou rodnou zem,
oběť přinesem
a i svou krev rádi dáme.
 
Vzpomínám také na pana učitele Švarce, na jeho kouzelné housličky a písně, které s naší třídou nacvičoval čtyřhlasně.
Ještě paní učitelka Mačáková mi zůstává hodně v paměti. Byla naší třídní ve druhé a třetí třídě, když stála na stupínku, byla pro nás takový učitelský vzor, s vlasy pečlivě upravenými a nikdy jsem ji neviděla bez bílého límečku.
Pamatuji si, že ve druhé třídě nám dala zkušební diktát, a podle výsledků nás rozdělila pro hodiny češtiny na dvě skupiny. To proto, aby lepší žáci dostávali těžší diktáty a měli tak možnost si více prohloubit znalosti českého jazyka.
V té době odešel do penze ředitel školy a na jeho místo nastoupil pan učitel Bilík. Zdál se mi vždy takový zakřiknutý, starostlivý, ale zřejmě proto, že to byla taková nedobrá doba. Ve škole jsme nacvičovali např. úniky ze tříd při náletovém poplachu.
Jednou ráno jsme před vyučováním přišli do třídy a na lavici naříkala jedna spolužačka, Milada se jmenovala. Plakala, protože gestapo zatklo jejího strýce a Milada se strachovala o svého tatínka, který byl strážmistrem na tršické četnické stanici. Náčelníkem byl zase tatínek spolužačky Jiřiny.  Tenkrát se v Tršicích odehrávala tuze nebezpečná hra s ukrýváním židů, a oba tito četníci o tom věděli.
A také jedna pěkná vzpomínka na tu nepěknou dobu:
V naší třídě stál klavír, děti z hudební školy tam mívaly výuku.
Když paní učitelka dovolila, tak nám děvčata zahrála hezké známé skladby, to bylo pohlazení.
Tak nám ubíhala školní léta v Tršicích a probíhaly události příjemné i chmurné, ale stejně se mi zdálo, že v té době se cítili všichni nějak nedobře.
Povinnou školní docházku jsem ukončila v roce 1943. Tatínek pracoval mimo domov, tak rodiče rozhodli, že budu s maminkou hospodařit. Byla možnost navštěvovat jednou týdně hospodářsko-chmelařskou školu v Tršicích. Výuka mě velice zaujala, protože jsem v zemědělství vyrostla, bavila mě i práce na poli, a žít v souladu s přírodou byl pro mě dar.
V druhém ročníku byla docházka narušena květnovými událostmi, kdy byli ve škole ubytováni vojáci.
Nakonec jsme ve zdraví školu dokončili, začala jsem se zabývat prací na zahradě, na poli a ve chlévě, a také velké zálibě v  ručních pracech.
Vydala jsem se na hezkou cestu.
Když jsem se ráno probouzela, venku všechno oroseno, voňavé, slunce usměvavé, ptáci zpívali, to jsem si vždy říkala, že na světě je krásně!