Na obzoru válka

Vladimír Machek 17:40 0 komentářů

Tento příběh vypráví, jak jsem jako dítě trávil prázdniny u babičky a dědečka v letech 1938 a 1939. A jak za dveřmi byla již válka...

V naší rodině to bylo takto. Dědeček s babičkou měli tři děti. A babička umřela. Na tuberkulózu. Děda se znovu oženil.

Nová babička byla o hodně mladší. Starala se o děti z prvního manželství, než vyrostly. Pak se jí narodily děti. Pět chlapců a jedno děvče. Můj otec byl druhý kluk z prvního manželství. Já jsem byl první vnuk v rodině. Když mě táta dovezl k dědečkovi a babičce, byla chalupa plna strýčků, kteří byli vlastně hodně mladí, jen o něco starší než já. Babička ještě plná života vládla na chalupě pevnou rukou. Dědeček už hodně zestárl. Starosti o tak početnou rodinu ho už zmáhaly.

Nejvíc si pamatuji léta 1938 a 1939. To už jsme na prázdniny jezdili k babičce s mladším bráchou. Pomáhali jsme na poli, co jsme stačili, vodili jsme krávy, pásli kozy, se strýcem jezdili pro krmení. Každý týden nám přišel korespondenční lístek od táty. Psal, co je nového u nás doma.

Pamatuji, jak jednou napsal, že strýc Jarka přinesl domů psa. Ale byl to prevít. Druhý den zakousl slepici. Táta psa vzal a odnesl. Hodil ho přes plot do cizí zahrady. Maminka dopsala drobným písmem, abychom nezlobili babičku a dávali na sebe pozor.

Poštu nosil pan Baudyš. Jezdil na kole. Ale ze sousední vesnice musel přes lávku a to seskočil z kola a šel pěšky. Tam už jsme čekali. Jednou jsme si všimli, že pan Baudyš má na opasku revolver. Strýc nám vysvětlil, že za kopcem už henlajnovci přepadávají listonoše a lidi co jdou z nádraží. Když jsme přišli domů, volali jsme: „Babi, máme hlad.“ A babička ukrojila krajíc chleba, natřela ho máslem a nalila nám do hrnku mléko.

Za stolem seděl další strýc a četl noviny. Byl to „financ“. Jak se tenkrát říkalo členům finanční stráže na hranicích. Byli tam hlavně kvůli pašerákům. Ten strýc František se najednou rozpovídal. „Vy kluci nevíte, co je hlad. Nás minulý měsíc obléhali Němci. Odřízli telefon a celý týden jsme nemohli vylézt z naší stanice. Než přišli pro nás vojáci, snědli jsme z hladu i kytky za oknem.“ Vesnicí pak pochodovali naši vojáci a zpívali. My kluci jsme pochodovali s nimi až k silnici. Velké holky vojákům nosily něco k pití.

Koncem prázdnin nás táta odvezl domů. O rok později už to bylo jinak. Viděli jsme v březnu přijíždět šedá auta plná šedých uniforem. Pan řídící Kalný nás ve škole varoval. Ze školy běžte hned domů. Netoulejte se. Do ničeho se nepleťte. Přišly prázdniny. Naši váhali, jestli nás poslat k babičce. Ale pak přišel dopis od babičky, že u nich je všechno při starém, že se tam nic neděje. Maminka se ale přesto bála, avšak táta nás přece jen na prázdniny odvezl. Ve vesnici se opravdu nic nedělo. Jen pan Baudyš s poštou už nechodil.

Jednou nad námi přeletělo letadlo. Bylo takové hranaté. Letělo nízko, viděli jsme pilota. Mělo zakryté znaky. Sousedi říkali, že přiletělo z Polska a že to byl průzkumný let. Jeden den jsme se vydali na houby. Byli jsme čtyři. Bosí kluci, sotva desetiletí. Moc jsme toho nenašli, pár lišek a nějakého kozáka. Vyšli jsme na kraj lesa na svahu kopce. Za lesem byla velká louka. Na jejím konci lidé sušili seno. Najednou se ozval ostrý hvizd. Ti lidi na konci louky se otočili proti nám a s hráběmi a vidlemi se na nás hnali. Zmizeli jsme v lese.

Když jsme to vypravovali doma, babička nám řekla, že tam za lesem už je teď Německo. Ať už tam víckrát nechodíme. Nemohli jsme to pochopit.

Táta nám psal, že koupil rádio. Modrý bod. To byla událost. Ale rádio hlásilo i zprávy, které vzbuzovaly strach. Táta nečekal na konec prázdnin a odvezl nás domů. Náš vlak potkalo několik transportů s německou armádou. Maminka byla ráda, že už nás má doma. To jsme ještě netušili, že se nám brzy narodí bratříček.