Můj vzor v životě

Marie Ženatova 07:34 2 komentáře

Mým největším vzorem v životě byl můj tatínek. Narodil se v malé choloupce v roce 1917 ve vesničce Drahanské vrchoviny - měli něco málo polí a jako tažná zvířata k práci se tehdy u nich využívaly jen dvě kravičky. Také s nimi hodně jezdil, jak je vidět na první fotografii - to byl ještě svobodný.

Jeho dětství bylo tak jako u všech takových vesnických dětí hlavně hlídaní housat, aby nešla sousedům na jejich políčka a nedělala škodu. Ale při pasení těchto zvířátek bylo i hodně legrace s kamarády, takže tatínek na tuto dobu velmi rád vzpomínal a také rád maloval - některé jeho obrázky obyčejnými vodovými barvičkami mi zůstaly na památku už od jeho osmi roků...Přiženil se do hospodářtví, které mělo 18 hektarů a tam už musel jezdit s końským potahem. Měli jsme koně dva - Šemíka a Adu - na druhé fotografii je Ada s mým strýcem, tehdy studentem veteriny. Ada byla mým nejoblíbenějším zvířetem - také jsem na ní občas v dětství jela, ale jen pod dohledem tatínka.

Jakmile jsem jen trochu odrostla tak už jsem s Adou jezdila s menším vozem a také v létě obracela a shrnovala seno - někdy jsem ani nemohla pořádně udržet opratě, ale nikdy jsem nespadla - byla jsem nejstarší dítě. Tatínek měl vždy na práci silnějšího Šemíka.

A co mne přimělo k napsání tohoto článku? Šla jsem včera naším městem kolem menšího obchodu a zaujala mne na vývěsce nabídka koňského salámu - 1kg za 159 Kč,  v mém dětství stával 10 korun. Jen jsem prošla a ihned si po moc dlouhých letech s bolestí vzpomenula na naše koně.

Tatínek je využíval ke všem polním pracím, v zimě s nimi přibližoval i v lese dříví - byl to jeho přivýdělek. Já jsem od útlého věku vždy musela stáj po odjetí tatínka čistit, ale také hned když se vrátili koně zpět do maštale, tak jsem jim ráda dávala něco do žlabu - byli to takoví moji nejlepší pomocníci a tiší důvěrníci v dětství.

V roce 1957 se u nás založilo JZD a po velikém a často i násilném přemlouvání tam vstoupili nakonec všichni, kdo měli nějaké pole. Maminka spolu s ostatními hospodáři po agitátorech házela i vidlemi, tatínek na to měl ale jiný názor a tak se stal na několik let jeho prvním předsedou - měl dělnický původ. Ale tím s našimi koňmi neměl kdo jezdit - takže byli mezi prvními, kdo byli odvezeni do města.

Bylo mi moc smutno, když v mém věku 11 let jsem viděl Šemíka a Adu naposledy.

Druhý den jsem byla vyslána rodinou, abych šla koupit do malé masny końský salám. Jak tak stojím v té frontě většinou starších žen, tak slyším jak si dvě povídají horáckým nářečím: "Podivé se na to maló, včera vodvezle jejich koně na jatka, dnes z nich bode maso..."

Zatočil se se mnou celý svět, který mi náhle úplně zčernal - v ruce jsem držela síťovku, kterou jsem málem pustila. V hlavě tma, závrať a snaha utéct z té fronty někam daleko od lidí do lesů.

Nešlo to, byla jsem poslušná, takže jsem v tom stresu vydržela stát frontu, koupila požadované množství końského kabanosu pro celou naši velikou rodinu. Přišla jsem úplně zničená domů a v hlavě měla stále jen jednu myšlenku - je to maso z našich koníčků, které jsem tak milovala. Dala jsem tašku na stůl a vymluvila se, že nemám hlad. A hned jsem z kuchyně odešla, abych nemusela vidět, jak budou všichni toto maso jíst.

Toto je jen malá vzpomínka na dobu před 60 roky a vždy když teď  půjdu kolem tohoto obchůdku, tak už se na upoutávkovou tabuli ani nepodívám a koupím si raději nějaké ovoce.

Tatínek se dožil věku 77let - zemřel v roce 1994. A já jsem byla v roce 1991 na 14denním atobusovém zájezdě až v Portugalsku ve Fatimě - najeli jsem téměř 8000 kilometrů - spali často v autobuse, v Bavorku v klášteře, ve Francii v ubytovnách, v Portugalsku i v semináři.

Cestu jsem velmi intenzívně prožívala a také viděla v  Portugalsku jak vypadala tehdy jejich země po kratším období  budování socialismu - místy  travou zarostlé vepříny, polozbourané kravíny... Když jsem o tom vyprávěla tatínkovi, tak z toho vůbec neměl radost.

A stále ho v těch 90tých letech vidím sedět jedno odpoledne v kuchyni na lavici s hlavou v dlaních a slovy: "Proč jsem vlastně žil...?

Dával si nahlas tuto otázku a sám na ni přede mnou odpovídal: "Vždyť jsem chtěl pro své spoluobčany jen to nejlepší..." Byl předseda, pak mechanizátor, skladník - vlastně až do konce života bylo jeho poslední zaměstnání jako vrátný.

Jeho život byl naplněný jen a jen prací - prací, která byla mnohdy nekončící a snad ani pořádně oceněna. Když pak viděl, že se JZD rozpadají a půda se může vracet - byl z toho moc a moc špatný. Věděl, že původní hospodáři zestárli nebo už zemřeli a mladí nemají o pokračování soukromého hospodaření moc zájem.

A tatínek dál na té lavici smutně říká: Co to dalo dřiny všechno vybudovat, co to stálo peněz. Kdyby bylo družstvo pár let, tak se dá všechno vrátit a znovu hospodařit samostatně. Ale dnes, po tolika desítkách let se už do toho chce jen málokomu. Asi je potřeba vytvořit všude jen družstva vlastníků..."

Ano na celé Drahanské vrchovině jsou občas vidět rozpadající se kravíny, vepříny, drůbežárny. V minulosti bylo v zemědělství mnoho zaměstnanců, teď už je jich málo.

Ale to byla jen taková jedna těžší depresivní chvíle... Znovu se přes ni přenesl a jezdil dál na kole na vrátnici - byl rád, že může být i v důchodovém věku zaměstnán, chtěl být stále užitečný.

A já i v těch svých nejtěžších chvílích v životě jsem si vždy na něj pomenula, jak se snažil poctivě řešit všechny mnohé problémy, které často přicházely.  A vím, že jeho život byl velice smysluplný. 

Jak se změnil život obyvatel Drahanské vrchoviny? Vždyť v soukromém hospodaření měli dříve jen tu svoji dřinu a to i v neděli. Říkávalo se o tomto kraji - je zde konec chleba a začátek kamení. Ty kameny jsou na polích občas stále vidět, ale lidé si zde žijí dobře... Už po vstupu do JZD neměli tu velikou dřinu od nevidím do nevidím, měli i zájezdy, dovolenou a k tomu všemu přispěl spolu s ostatními i můj tatínek.

Také když zemřel, tak mu vzdala hold celé vesnice. Ano celá vesnice i ti z okolí ho vyprovázeli na poslední cestě na hřbitov s velikým poděkováním za dobrý život, který žil.