Můj šedesátý osmý

Alena Houserová 08:51 0 komentářů

Vzpomínka na rok 1968.

Můj šedesátý osmý… Jaro šedesátého osmého…. výjimečné . Naděje v socialismus s lidskou tváří – důkaz a přiznání toho, že dočasný socialismus zrovna lidskou tvář neměl. Bylo to období těšení se, dychtivosti, nadějí a aktivity. Dvěma slovy – Pražské jaro.

V této euforii jsem ani nepostřehla, že všechno není, jak by mělo být. O prázdninách jsem odjela na tři týdny na Univerzitu míru do belgického Huy – první možnost vycestování na Západ. Sice s pouhými sedmi dolary a zpáteční jízdenkou v kapse, víc povoleno nebylo. Měla jsem přislíbeno být tam na stravu a byt s tím, že si to následující prázdniny odpracuji v místní charitativní kanceláři.

Byla tam mládež z celého světa, seznámila jsem se s vnučkou Alberta Schweitzera, potkala jsem se s Indy stejně jako s Japonci – to bylo tehdy něco nevídaného, v Československu byli k vidění kromě místních jen studenti černoši a Vietnamci. Zdejší lidé měli daleko víc informací, než my tady, v belgických časopisech se mluvilo o nebezpečí okupace Československa, ale já ve své naivitě a nezkušenosti nevěřila. Zakladatel univerzity, dominikán Pere Pire, si mě zavolal, varoval, ať se nevracím, že u nás bude zle. Nabízel zaplacení studií v Belgii. Neuměla jsem si představit, že bych opustila svou tou dobou už velmi redukovanou rodinu, odmítla jsem, a 20. srpna 1968 jsem se vrátila do Prahy.

Tehdy se vracel z dovolené i můj bratr, s čerstvým diplomem nastupoval práci na nádraží Libeň Dolní. I maminka ten den odněkud přijela. Doma ani kousek chleba, lednička vypnutá, prázdná. V noci jsme zaslechli dunění – to, jak se na naše náměstí přesunoval tank, mířící hlavní do oken. Zmatek, překvapení, zděšení. Copak mohli ti, co se pořád stavěli jako naši přátelé, toto udělat? No, naivní mládí. Obchody najednou zavřené, jediný krámek s potravinami někde u Argentinské, otevřený, před ním dlouhá fronta. Vystála jsem krabici sušenek takzvaných hnědáčků, možná si na ně ještě někdo pamatuje. To na první dny. 

Měla jsem prázdniny a tedy možnost jít se podívat do ulic. Na tancích seděli kluci v zeleném, s pohledem upřeným do neznáma, na otázku Pačemu vy priechali, neodpověděli. Vlastně jsem měla kliku, že jsem ty výpravy přestála ve zdraví. Nebo jsem narazila na mírnější povahy? Jeden můj pozdější kolega dopadl hůř, následky trvalého zranění si nese dodnes. Na zdech se objevovaly nápisy Idite damoj, nebo Lenine probuď se, Brežněv se zbláznil, všechny tvé ideje na věky zazdil! Ano, tehdy jsme ještě věřili i Leninovi. Tank na náměstí tu byl několik dní. Bylo vyhlášeno stanné právo, do pěti do rána se nesmělo na ulici, kdo byl spatřen, mohl být bez výstrahy zastřelen. A můj bratr tou ranní dobou musel do práce, přecházel pustý Libeňský most směrem na Palmovku. Mobily samozřejmě nebyly, nikdo nevěděl, jestli došel, vždyť tehdy jsme ani doma neměli telefon.

S odstupem času si uvědomuji, jak špatně na tom byli i ti ruští vojáci. Dostali rozkaz zlikvidovat revoluci. Revoluci neviděli, ale stříleli při každém pocitu vlastního ohrožení. Nedostali napít, nedostali najíst, neměli se kde umýt, neměli kam jít na záchod. Byli ve válce. Věděli vůbec, kde jsou, kam je odveleli? Nebyly to jednoduché dny. Bortily se ideály, nastoupilo nesmírné zklamání a nevíra v lepší budoucnost. O prázdninách 1969 se mi ještě podařilo do Belgie vycestovat a tři týdny v Huy odpracovat. Až teprve potom, v roce 1969, začaly ty pravé politické čistky. Ve škole se najednou objevil spolužák, který měl sešit, do každého zapisoval, jak se kdo v průběhu Pražského jara zachoval.

Vzpomínám – zrovna zítra tomu bude 49 let.

V Praze dne 20. srpna 2017 Alena Houserová