Můj pohled na život

Miloslava Bálešová 20:20 0 komentářů

Životní příběh

Letos tomu bude osmdesát let, kdy jsem vyhledal svoji matku, a té jsem se následující rok na podzim narodil. Brzy pak nastala těžká doba druhé světové války, během níž přišli na svět i moji mladší sourozenci.

Jen matně se mi vybavují první  útržky vzpomínek  z dětství, které mám spojené s rodnou  Plzní a jejím blízkým okolím. Například, jak večer a ráno chodil ulicí muž a dlouhou tyčí s háčkem rozsvěcoval i zhasínal plynové lampy.  Všude byly ruční pumpy s pitnou vodou. Vedle v  sousedství ráno roztápěli Sentinel, což byl parní nákladní automobil vyráběný ve Škodovce. Můj strýc zase  rozvážel  zákazníkům uhlí  autem na dřevoplyn.  Plzeň (s výjimkou Domažlicka) brzy obkroužily hranice protektorátu a hraničním se stal i most v Českém údolí na řece Radbuze, na jejímž pravém břehu byla umístěna závora.

Mnohé školní  budovy  se brzy změnily v kasárna Wehrmachtu, proto  jsem svoji povinnou školní docházku  v roce 1944 musel zahájit ve vzdálenější  škole pod Saským mostem. Z té doby mi v hlavě utkvěl jen ošklivý vjem  spojený s leteckým poplachem, vzpomínka jak se  tísníme na hromadách uhlí pod klenbou sklepa. Válka čím dál víc ohrožovala město, a tatínek se proto rozhodl  přestěhovat maminku i nás tři děti na venkov, do blízkosti obce, kde se narodil jeho otec. Pamatuji si, jak maminka chodívala po místních sedlácích a domkářích a sháněla pro nás kozí mléko a vajíčka. Nikoli ovšem za peníze. Ty tenkrát nikdo nechtěl.  Na potraviny padla postupně celá maminčina svatební výbava, včetně ložního prádla.  Mezitím se přiblížil konec války.  Lidé netrpělivě očekávali osvobození.

Začátkem května 1945 postavili na západním vjezdu do obce  slavobránu pro rychle postupující americkou armádu. Zbytečně, vojska se zastavila na demarkační čáře a teprve až po několika dalších dnech dorazila Rudá armáda.  Uvítání konečně mohlo proběhnout,  ale  na opačném konci vesnice. Prvosledové jednotky se pak zde, v cíli dlouhé válečné cesty, utábořily i se vší technikou,  v blízkosti  vesnice.  I po jejich odchodu zůstaly po nich ještě dlouho stopy. Vrátili jsme se do Plzně a často jsme pak pendlovali mezi hranicemi americké a sovětské demarkační čáry v Rokycanech. Ještě dlouhý čas po válce přetrvával nedostatek potravin, oblečení a vlastně všeho.

Pamatuji si z té doby růžové potravinové lístky a otcovu šedivou „ tabačenku.“  Školou jsem procházel s dobrým prospěchem, měl jsem spoustu kamarádů, stihl jsem ještě prožít  poslední rok skautingu i letní skautský tábor. Pak už, se změnou režimu,  přišly na řadu  pionýrské aktivity. Poslední, devátou třídu, jsem ukončil v r. 1953 a co dál?  Paradoxně o mojí další budoucnosti rozhodlo politické vření kolem měnové reformy, která doslova přes noc znehodnotila lidem úspory. V Plzni se na důkaz nesouhlasu s tímto počinem uskutečnily četné  protesty a demonstrace. V odpověď na to proběhla nucená deportace řady rodin a rozptýlení nepohodlných lidí do vzdáleného pohraničí.  Moji rodiče se přestěhovali do severočeských Teplic,  když otec  neprošel v r. 1954 sítem kádrových prověrek a přišel o práci. Až do důchodu pak pracoval v Severočeských hnědouhelných dolech. Můj původ se pak ukázal být  „pošramocený“ i  díky mému dědovi, který  sice zemřel už v r. 1949 ve svých 76ti letech, ale  ukázalo se, že za Rakousko-Uherska a za první republiky měl podnikatelské aktivity,  a tedy pověst vykořisťovatele. Díky tomu mi bylo zamítnuto studium, jak na průmyslovce, tak  na střední škole, tehdy tzv. „jedenáctiletce.“ Zbyly na mě  všehovšudy dva učební obory – mědikovec nebo elektromontér. A tak mě události zavály na dva roky do učiliště v Semilech. 

Říká se, „neuč se, život tě naučí,“ a jako učeň pracující na stavbách v severních a východních Čechách jsem opravdu  mnohé poznal. Ještě v průběhu učňovských let mě však můj učitel doporučil k maturitnímu  studiu večerní školy pro pracující. 
Zájem o tuto formu studia byl však pramalý, a tak aby  byla vůbec otevřena, museli jsme si najít k sobě další spolužáky.  Po vyučení jsem dostal tzv. umístěnku do Teplic, kde už žili moji rodiče. Svůj čas jsem pak dělil mezi zaměstnání, od šesti do 14 hod. a od 17 hod. do 21,30 jsem pobýval ve škole. Složení naší třídy bylo velmi zajímavé. Byli zde převážně lidé středního věku ve vyšších hospodářských funkcích, kterým chybělo ukončené středoškolské vzdělání.  

Osmnáct nás završilo studium maturitou v r. 1957. Byli jsme první i poslední třída svého druhu. V témže roce odmaturoval i můj mladší bratr a oba jsme se společně přihlásili k dennímu studiu na Vysoké škole strojní a elektrotechnické v Plzni. Vrátili jsme se oklikou zpět do svého rodiště a já jsem kvůli tomu odešel ze zaměstnání.   

Na tomto místě musím vzdát hold svým rodičům, pro které to bylo velmi těžké období. Podporovali nás finančně a každému dávali 400 Kč měsíčně, což představovalo podstatnou část příjmu rodiny. Ve 3. ročníku jsem si sjednal krajské stipendium výměnou za závazek pracovat v Severočeském kraji po dobu pěti let. Dostával jsem pak 200 Kč měsíčně od státu a rodičům se trochu ulevilo. K vysokoškolskému studiu je nutno dodat,  že rozsah výuky byl pro mě mimořádně náročný. Na rozdíl od spolužáků, kteří prošli důkladným denním středoškolským studiem,  jsem měl velký deficit znalostí.  Matematika, fyzika, deskriptivní geometrie teoretická elektronika, to byl pro mě dlouhotrvající šok a permanentní stres z tempa a rozsahu výuky. Dodnes nemůžu pochopit, že jsem se z původních 150ti studentů octl po pěti a půl letech studia mezi  80ti úspěšnými absolventy.  Ke konci studia jsem se začal ohlížet po zaměstnání, jež by bylo v souladu s mým závazkem vůči kraji. Jednou jsem se vydal i  do plynárny v Úžíně nedaleko Ústí n. L.. Žádné nadšení to však ve mně nevzbudilo. Na zpáteční cestě jsem se svěřil se svým názorem  spolucestujícímu, s nímž jsem se dal náhodně do řeči. Ukázalo se, že pracuje jako technický náměstek v jednom z místních podniků a nabídl mi uplatnění.  Domluvili jsme se na spolupráci a také na  tématu pro moji diplomovou práci, vycházející z konkrétních praktických potřeb zaměstnavatele.  Nastoupil jsem na pozici mistra, později jsem vykonával práci  revizního technika  a konečně v r. 1967 následovala vedoucí hospodářská funkce. Tahle moje kariéra skončila ovšem velmi záhy – nesouhlasil jsem s politickým vývojem následujícím po dramatických událostech v roce 1968  a byl jsem, jako tehdy  mnoho jiných lidí,  „odejit“ a diskvalifikován.

Dalších dvanáct let mě živilo povolání projektanta oboru  elektro a dodnes mám skrze tuto činnost vazby na řadu technických staveb, jejichž výstavby jsem se zúčastnil. Pak se mi ovšem naskytla příležitost uplatnit se v oblasti těžební činnosti. Tato práce obnášela projektování, montáž a zprovozňování důlních velkostrojů. Bylo to po profesní stránce, nejkrásnější, deset let trvající, období. Pak nastal trochu chaos ohledně nejistot v dalším vývoji těžebních aktivit a já dostal opět příležitost ke změně. Poslední profesní roky jsem se věnoval zavádění evropských technických norem do soustavy československých a českých státních norem.  A mé soukromí? Ženil jsem se v roce 1964. Moje manželka měla podobný osud co do původu.  Narodily se nám dvě děti. Syn je čerstvým padesátníkem a svůj život ustál. Dcera má za sebou řadu  vážných chronických i akutních onemocnění ,  potřebovala podporu nás rodičů v mimořádné míře a potřebuje ji dosud, i když je jí už 45 let. Moje žena se mnou šla společnou, mnohdy velmi obtížnou cestou, trpělivě, až do roku 2006, kdy opustila tuto úroveň bytí.
 
Už deset let na mě dohlíží a snaží se mě udržet v civilizovaných mezích Jmoje dobrá přítelkyně Slávka. Co se týká zájmů, zůstávám od mládí trvale věrný turistice a  vodáctví.  Cestování je pro mě nejen velkou stálou  láskou, ale též  intenzivním procesem poznávání, hledání otázek a nacházení odpovědí. 

V tomto ohledu můj osobní vývoj zásadně ovlivnily i formovaly silné zážitky z pobytů v  Indii a také v Jižní Americe.  Řadu let jsme se spolu s manželkou věnovali i biblickému studiu –zajímal nás především jeho etický kontext, dějinné souvislosti a možné další duchovní perspektivy. Dceřiny vážné zdravotní  problémy  nás rovněž přivedly k alternativním oborům péče o zdraví. Tyto aktivity jsme postupně rozšířily o účast na nejrůznějších seminářích, setkáních, přednáškách, kongresech a dalších akcích.  Počáteční  informace  byly ovšem v tomto směru  velmi sporadické a vzácné. Boom začal až po roce 1989, kdy jsme věnovali  mnoho času i prostředků studiu této oblasti. V současné době   však informační tok zesílil natolik, že ho již nelze uchopit – lze ho jen částečně sledovat.  Zatímco dříve totiž plynuly informace převážně jedním směrem,  jejich současná „smršť“  je nejen rozsáhlá,  ale mnohdy i plná rozporů. Přesto se Slávkou pokračujeme v pilné práci, abychom alespoň uspokojivě stihli naplnit to, proč jsme do pobytu na Zemi sestoupili –  tedy získat zkušenost vlastní, a tím i obohatit zkušenost Celku, jehož jsme součástí.
Tolik tedy o mně a o  poznání, kterého se mi dostalo.

Epilog
Každý z nás má svůj osud. Každý z nás píše  o svém životě svoji vlastní zprávu. Kdo by ji četl,  jasně rozpozná,  kterou zprávu napsal muž a kterou žena. Zpráva muže má charakter spíše popisný, jevový, vnější, pozorovatelský, „levohemisférový,“ mužský, s menšími  stopami pocitovými.  Rukopis ženy je citlivější, spíše prožitkový, hodnotící, emocionální, „pravohemisférový,“  ženský. Asi to tak má být.  Vede to cestou rozdílnosti, avšak k Jednotě,!  kterou se snažíme hledat a objevovat v lidském měřítku a následně ji rozpoznávat ve „Velkém Celku“ – „Jednotě Všeho projeveného i neprojeveného“…. A proto:
Poutníče životem na Zemi,
pomni,
že tato cesta se jen a jen
a dost rychle
a každému
krátí.
Využij tedy každý den,
který je ti v této škole dopřán,
v rozsahu scén,
kterými procházíš
co nejlépe
s láskou a radostí.
Nehoň se za slávou
ani materiálním nadbytkem
Pěstuj hlavně
láskyplné mezilidské vztahy
Přinášej Světlo všude tam,
kde je ho třeba.
 
Karel  Stupka – Společenský klub Zvonkohra a spol., senzační senioři, Teplice